„Jsem čtvrtou generací v rodinné tradici, kterou zahájil ještě praděda. Ani nevím přesně, kdy to bylo. Vím, že děda včely převzal kolem roku 1940. Už tehdy měli sto dvacet úlů. Předtím se v rodině včelařilo jistě dvacet let,“ začíná vykládat čtyřiatřicetiletý včelař.
„Od dědovy doby se rodina živí medem. Vedlo se jí všelijak. Byly chudé doby, děda naložil konev medu na vůz, jel směrem ke Garešnici a med po vesnicích prodával. Jestliže prodal dostatečné množství, tak mohl dopřát rodině čtvrtku pečínky o Vánocích.“ Med měl dobrou cenu. Za kilogram medu se muselo celý den okopávat kukuřici. „Byl to tedy dobrý denní plat. Dnes by se nikdo za kilo medu nechtěl motyky ani dotknout.“
Poměry jsou dnes samozřejmě úplné jiné, ale momentálně si včelaři na cenu medu stěžovat nemohou. „Nejlepší cenu má med akátový. Ve velkoprodeji stojí kilo pětadvacet kun. Pravidelně ho prodáváme jedné firmě ze Splitu. Po dlouhých letech velkých problémů s cenou a prodejí mají teď včelaři určitou jistotu a dobrou cenu.“ S takovou situací je Dalibor spokojený, a proto prozatím neuvažuje o plnění medu do lahviček a o prodeji v malém. „Nestačíme na to, a zatím nám to finančně vychází docela dobře.“
Jak bude zítra, co přinese Evropská unie, jak chorvatským včelařům prospěje, a jestli vůbec? „Nevím. Moc jsem si s tím nelámal hlavu. Jak bude, tak bude. Evropa sice umožňuje prodej na velkém trhu, ale my jsme i dosud hodně vyváželi, zvlášť akátový med, o který je velký zájem. Uvidíme, jak to dopadne.“
U včel je pořád co dělat, ale na jejich počet včelstev stačí dvě pracovní síly. „Máma a já dokážeme udělat všechno, co je zapotřebí. Na jaře pomůže také panímáma, a když je vymetání, tak máme brigádu. Je tady táta, sestra a manželka,“ říká Dalibor. Dodává, že táta na včelíně moc nepracuje, ale hodně pomůže v dílně, kde se dělají rámky.
Manželka Antonie je učitelkou angličtiny v základní škole v Hrubečném Poli, momentálně na mateřské dovolené s tříměsíční dceruškou, která už má tříletou sestru. Než přišla do Herclíkovy rodiny, o včelách moc nevěděla. Dalibor se, stejně jako jeho maminka, odjakživa zabývá jen včelařstvím. Jakmile absolvoval střední ekonomickou školu, ujal se včel. Později složil zkoušky na včelařském kursu, takže má potřebné papíry.
Rodinný byznys nejvíc rozšířil děda Otto Mysliveček. V sedmdesátých a osmdesátých letech měl dokonce dva autobusy a stěhoval včely na různé pastvy, třeba do Vojvodiny na slunečnice a řepku olejku. „Tehdy byla jinačí doba a jiné klima. Každá pastva se každoročně vydařila, koneckonců, nebyly hranice, tak se mohlo cestovat do Bosny, Vojvodiny…“ Ještě dnes mají ve včelině asi polovinu úlů a nástavců, jaké používal děda Otto před padesáti nebo dokonce i šedesáti lety. „Ty se nám osvědčily jako nejlepší, stále ještě slouží a jsou velice praktické. V nich se včelstvo nejlépe rozvíjí“ říká Dalibor. Dodává, že mají i takzvané „ažejky“, které se většinou používají v Chorvatsku.
Mají celkem čtyři sta úlů a kolem tří set nukleusů, které zjara prodávají. Chovají totiž včelí matky a malá včelí družstva, která jsou základem včelstev. „Z toho se rodina může normálně uživit, ale všechno se musí udělat včas a pořádně. Jsou včelaři, kteří z tolika úlů nemají ani polovinu medu, jako my.“ Herclíkovi ho vytočí kolem dvaceti tun ročně. Loni to bylo 20,5 tuny, z čehož bylo 14,5 tuny medu akátového. „Nejdůležitější je, že na akát musí včelstvo být silné, protože ten u nás činí sedmdesát až osmdesát procent z celkového množství medu.“ Úly jsou rozdělené na deset včelínů, umístěných na deseti různých místech na území do třiceti kilometrů kolem Zdenců, v Barně, Škodinovci, Bastajských Brđanech, Peratovici a ve Zdencích. Všechny mají lípovou a akátovou pastvu. „Máme dvě hlavní pastvy. To, co včely seberou na podzim z ovoce a lučních květin, necháváme pro jejich rozvoj.“
Na prosincovém hodnocení bylo pětasedmdesát vzorků v kategoriích akát, lípa a luční med. Vzhledem k tomu, že jde o prestižní hodnocení, včelaři posílali jen to nejlepší, co mají, takže konkurence byla nemilosrdná. Každý vzorek se zanalyzuje v laboratoři, a za každý prvek se dostává určitý počet bodů. „Do šestnácti bodů je medaile bronzová, od šestnácti do osmnácti stříbrná, od osmnácti do dvaceti zlatá. Náš med měl 19,77 bodu, téměř maximum.“ To ale nebyla Daliborova první odměna. Už čtyřikrát dostal „Zlatou lžíci“ na státním hodnocení medu v Osijeku.
Dalibor pracuje výhradně tradičním způsobem, tak, jak ho naučil děda Otto, a že se osvědčil jako nejlepší, potvrzují úspěchy na trhu a na včelařských soutěžích. Děda Otto byl před necelými třiceti lety první v Jugoslávii, pokud jde o množství medu. Byl oceněn v Novém Sadu za 127 kilogramů medu z úlu. Dalibor je dnes šampiónem kvality. Hezký příběh, který začal před málem sto lety, úspěšně pokračuje.
Titul županského šampiona medu je zatím poslední v řadě uznání, která dokazují, že děda Otto měl pravdu, když se rozhodl udělat z včelaření životní povolání a rodinné hospodářství. Dalibor s tím souhlasí. Říká: „Děda by byl velmi hrdý. To všechno je jeho dílo.“ M. Pejić/vd, archiv
VČELAŘSTVÍM NAHRADILA ŠKOLU
„Už je to celých čtyřicet let, jak se zabývám včelařstvím,“ říká Daliborova maminka Věruška, kterou všichni znají jako Nenu. „Ve dvaceti letech jsem začala s včelařstvím vážně, ale ve včelíně jsem pomáhala a motala se kolem včel už dříve. Nechtělo se mi chodit do školy, tak jsem si řekla: já budu včelařit, a včelařila jsem. Povedlo se mně to.“ Když stěhovali včely, šla s tatínkem kamkoliv. Vyvolávala velký zájem i podivení, protože byla jediná žena mezi samými muži.
„Jsem ráda, že to v rodině tak pokračovalo a udrželo se, jen nevím, kdo bude včelařit po nás, jestli děti budou chtít včelařit také. Ostatně, jsou to holčičky, Dalibor má Katju a Milu, Saru a Robertu má jeho sestra Renata. Ale kdo ví, možná v příští generaci rodinnou pýchu zase přebere včelařka…“
MYSLIVOST JE DALIBOROVOU LÁSKOU ODMALA
Lásku k myslivosti vzbudil v Daliborovi také děda Otto, který ji měl zapsanou ve svém osudu podle úsloví „jméno je osud“ – jmenoval se Mysliveček. „Myslím si, že jsem měl teprve tři čtyři roky, když mě děda bral s sebou na zajíce nebo na kachny. Posadil mě na sáně a táhl. Později mi povídal, jak jsem z nich jednou spadl do brázdy, ze které jsem se vůbec neviděl, a musel mě hledat.“
Jednou lovec, navždy lovec. Dnes Dalibor chodí na lov sám, ale prozatím se nemůže pochlubit nějakými zvláštními trofeji. Hlavně střílí divoká prasata. Má na to dost času. „Včelaři mají v zimě dovolenou. V dílně sice práce je, ale není žádná, která musí být ihned udělána, která by se nemohla odložit na zítra.“
