Bylo by to na dlouhé vyprávění, kdybych měl vylíčit vše, co mě ve vaší nádherné a rozmanité zemi oslovilo a vnitřně obohatilo. Pobyt u vás předčil má očekávání,“ hodnotí svůj rok a půl dlouhý pobyt učitel Jiří Krejčí, který se ke krajanům do Chorvatska vydal z jižních Čech – z Českých Budějovic.
Často jsme ho, stejně jako jeho kolegu Slávka Rusína, vídali s kytarou na zádech, vždy vyzbrojeného optimismem a vlídností. Jeho znalosti literatury, která je jeho velkou vášní, leckoho nechala bez dechu. Zasvěceně vyprávěl o knihách, a všichni kolem nadšeně naslouchali. Vyzbrojen mnoha nápady, které by mohly obohatit nejen krajanskou, ale i širší veřejnost. Jen je využít...
„K vám do Chorvatska jsem se dostal v srpnu roku 2010 a můj pobyt končí v únoru 2012. Učil jsem na školách na Daruvarsku, ale i ve Virovitici, Bjelovaru, Záhřebu či v Kaptolu. Za nejdůležitější v práci učitelů z České republiky považuji pomáhat dětem, aby si obohacovaly slovní zásobu a aby se nebály mluvit. Abych se co nejvíce přiblížil žákům, často jsem používal poslechové materiály, hry či loutkové divadlo,“ uvedl Jirka. O zdejší češtině se vyjádřil jako o drahokamu, plném kouzelných archaismů a kroatismů. „Bylo by však chybné a nebezpečné domnívat se, že si chorvatští Češi vystačí jen s ní. Proto si velmi cením systematické snahy rozvíjet v Chorvatsku výuku českého spisovného jazyka všude tam, kde žijí Češi.“
Jiří Krejčí vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a postgraduálně též novější českou literaturu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Pracoval na Základní škole v Lipnici nad Sázavou a v Dětském centru pro tělesně postižené děti Arpida, devět let též na gymnáziu v Českých Budějovicích. V roce 1999 působil u krajanů na Ukrajině: „Svou první zahraniční zkušenost jsem zažil ve východoukrajinském městě Melitopol, ale s mým druhým působištěm v Chorvatsku se to nedá porovnat. Důvod je jednoduchý. Tamní Češi byli rozptýleni v stotisícovém městě. Mnoho mladých reemigrovalo do Čech. Krajanská komunita v „daruvarském“ slova smyslu v Melitopolu neexistuje.
Zpěv je pro výuku dětí, hlavně ve školce či v mladším školním věku, velmi důležitý. Je to bezbolestné učení novým slovíčkům a vazbám. Českou písničku se může navíc naučit zpívat i dítě, které češtinu prakticky neovládá. „ Já jsem sice děti učil česky, ale sám jsem se chorvatsky bohužel naučil jen málo.“ Nedělá mu problémy pasivně sledovat například televizní zpravodajství či přečíst si noviny, mluvit je však pro něj mnohem obtížnější. „Všude, kam jsem přijížděl, po mně totiž chtěli jen češtinu. A když jsem například zabloudil v Záhřebu nebo mě zastavila policie ve Virovitici, raději jsem mluvil anglicky,“ svěřil se Jirka.
| MOJE DĚVČATA - KLÁRA, ANEŽKA A ROZÁRKA Jako jeden z mála si Jiří Krejčí do Chorvatska vzal celou svou rodinu, manželku Kláru a dcery Anežku a Rozárku: „Rozárka byla s manželkou doma. Starší Anežka tady více než rok chodila do školky. Už teď se jí stýská po tetách i po dětech a chtěla by se alespoň na chvíli vrátit. Mysleli jsme si, že se z nás nejlépe naučí chorvatsky. Nakonec to dopadlo tak, že nejen že nemluvila chorvatsky, ale místo své mateřštiny používala ‚daruvarskou češtinu‘, plnou slov jako ‚ajde, pa, ma, může...‘ Myslím ale, že rozuměla obstojně. Ale důležitá je pro ni zkušenost běžného života mezi krajany v jiné zemi. Někde v sobě to bude mít, o tom jsem přesvědčen. Moje žena se snažila aktivně zapojovat do místního dění. Lektorovala překladový slovník předsedy Svazu Slováků v Chorvatsku Andreje Kurice, připravila projektovou hodinu o Šrutových Lichožroutech pro základní školu, přednášela učitelům o současné české literatuře pro děti, sháněla v Čechách nové tituly pro městskou knihovnu, hrála společně se mnou a s kolegou Slávkem Rusínem ve vánoční zpěvohře pro školku. Přesto se tu cítila trochu osamělá. Všichni se nicméně ke mně i k mé rodině chovali hezky. Jsem vděčný za to, že nás mezi sebe místní lidé přijali, i když věděli, že tu budeme jen krátce. Ale určitou distanci mezi našincem a cizincem jsem samozřejmě také pociťoval. Jak jsem již naznačil, lidé jsou tu milí, ale jen málo z nich si cizince pustí k tělu. Asi jsou příliš zvyklí na to stálé střídání českých učitelů. O to vzácnější jsou nám přátelství, která jsme tu přece jen našl a která, troufnu si tvrdit, nejsou jen dočasná. Do Daruvaru bychom se rádi vraceli alespoň jako turisté.“ |
Činnost českých učitelů v Chorvatsku souvisí nejen se školami, ale i s krajanskými spolky. Jiří Krejčí často přicházel s dobrými nápady, které by mohly obohatit krajanskou činnost, a některé z nich se podařilo i realizovat – například jedinečný koncert legendy folku Jaromíra Nohavici: „Byla to asi nejviditelnější akce z pohledu veřejnosti, na které jsem se podílel. Sice jsem koncert inicioval a po celou dobu příprav komunikoval s lidmi kolem zpěváka Nohavici, ale nebyl jsem jediným organizátorem. Nepovedlo by se to uskutečnit, kdyby nebylo týmu nadšenců, které dala dohromady paní Lenka Janotová. Pokoušel jsem se být aktivní všude, kde jsem cítil zájem. Snad z toho něco bylo prospěšné. Asi nejvíc by mě těšilo, kdyby si třeba pár žáků časem vzpomnělo na mou obyčejnou hodinu češtiny, která se jim líbila.“
Pro Jirku osobně, i pro jeho rodinu, byl pobyt v Daruvaru velmi důležitý: „Bude to znít jako fráze, ale mimo jiné jsem si tu uvědomil podstatnou věc, že domov má člověk jen jeden a že ho netvoří nějaké konkrétní místo, ale spíš lidé, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Doufám, že jsem tu České republice nedělal ostudu a že jsem snad byl krajanům užitečný. Já osobně jsem tu nezažil žádný podstatný konflikt či nedorozumění.“
Návrat do České republiky nebyl plánován. Za pár měsíců se totiž jeho rodina rozroste o dalšího člena, a on si do té doby musí najít práci. Situace se zkomplikovala tím, že se gymnázium, kde měl původně od příštího školního roku pracovat, sloučilo s jinou školou, takže je jeho pracovní budoucnost nejistá. V České republice se totiž běžně na učitelské posty nevyhlašují výběrová řízení. Často se volná místa obsazují jen na základě známostí. „Věřím, že až budu doma, budu mít v hledání zaměstnání větší štěstí. Teď je pro mě prioritou být co nejdříve znovu s rodinou.“
Ve školách a v kursech dosavadní české učitele, Jiřího Krejčího a Slávka Rusína, nahradí noví učitelé. A. Raisová/ar a archiv
