Nejdříve vám představíme nejstarší z nich. Helena Ćosićová pochází z velké rodiny se sedmi sourozenci – pěti sestrami a dvěma bratry, které po odchodu otce vychovávala jejich matka, Božena Supanová. „Jinak než česky s námi nemluvila,“ tvrdí Helena a dodává: „Právě proto k češtině vedu všechny své potomky – syna Dalibora a dcery Suzanu a Martinu, ale i osm vnoučat, která mi zpříjemňují každý volný okamžik.“ Už třicet dva roky je Helena zaměstnaná v Daruvarských lázních, v posledních dvaceti letech je kvůli operaci páteře firemní doručovatelkou a uklízečkou ve švýcarské vile. Přestože do české školy nechodila, česky umí pěkně: „Rodiče nás tenkrát rozdělili – část poslali do české a část do chorvatské školy. Snad proto, že si nebyli jistí, která škola jim do života dá víc.“ Česky Helena mluví ráda a to nejen v práci, ale i s českými turisty, kteří někdy do Daruvaru zavítají. Ti se podivují, jak je možné, že tak daleko od domova slyší češtinu na každém kroku.

V sedmdesátých letech Helena tančila ve skupině strýčka Ambrože, stejně jako její mladší sestra Lída, která je teď činná v dežanovecké Besedě: „Ty čtyři roky byly mými nejhezčími. Ráda vzpomínám na Ivu Lexu, Štrumla, Inu Šnajdrovou, kluky a holky Huňkovy, kteří se mnou tenkrát tančili. V té době jsme hodně cestovali, dokonce i do Čech. To bylo ale dávno, před čtyřiceti lety. Ráda bych si to zopakovala,“ zasnila se Helena. Vyprávěla i o své matce, která hrála divadla v daruvarské a napovídala v hornodaruvarské Besedě, zpívala, a v knihovně si půjčovala knihy. Při vzpomínání došlo i na prarodiče Vorlické, kteří se do Chorvatska přistěhovali z jižní Moravy, z Brněnska: „Babička se provdala na Podbory k Veltruským a měla třináct dětí. Jednou z nich byla moje maminka Božena.“ Helena má za sebou dvě manželství, z prvního má syna, z druhého dvě dcery. Život se s ní nemazlil, ale ona si vždy uměla poradit. Její největší radostí jsou vnoučata. Záliby jako sbírání známek a malování zatím pověsila na hřebíček. „Tím se stihnu zabývat v důchodu,“ těší se.
V době, kdy se stala domovnicí, byla Martina bez práce. Nyní pracuje na určitou dobu jako číšnice v restauraci hotelu Termal, a zároveň se musí postarat o daruvarský Český dům. Nebýt toho, že její matka s neteří přiskočí na pomoc, nebylo by to možné. Rozsvícená okna jsou důkazem, že nejvíc se uklízí až večer. Martina, jako jediná z Heleniných tří dětí, chodila do české školy, která kdysi sídlila právě v Českém domě. Při vzpomínce na žákovská léta se zasmála: „Nikdy jsem netušila, že se sem vrátím, i když tentokrát jako paní domu.“ Práce domovnice jí pomohla zabít hned několik much jednou ranou - nejenže je to zdroj příjmu, ale hlavně vyřešení tíživé bytové otázky: „Stavení v blízkosti Termalu, kde jsme s matkou a neteří bydlely, se bude brzy bourat, měl by tam vyrůst další zdravotní komplex, proto jsem byla nucena hledat jiné řešení. A našla jsem ho,“ říká Martina, která teď s dvouletým synem Leonem žije v přízemním bytě a je spokojená s tím, jak se její životní situace vyřešila. „Není to sice natrvalo, ale časem se zase něco ukáže,“ optimisticky se na svět dívá Martina.
Po střední turistické škole v Daruvaru se Martina stala číšnicí, a dva roky byla prodavačkou ve Filip Jakovu. Čeština se jí u moře velmi hodila. „Bylo tam mnoho českých turistů, a já neměla problém s komunikací.“ Po roce, kdy uklízela a prodávala v Daruvaru i v Záhřebu, kam se přestěhovala za bývalým partnerem, se konečně i pro ni našla příležitost v Termalu, přestože to zatím není stálé zaměstnání. Přestože nikdy nebyla aktivní v krajanském životě, teď, když se stará o Dům, ví, co která besední sekce dělá a co je to krajanská činnost. Až syn povyroste, ráda by se zapojila do pěveckého sboru. Nyní jí se starostí o syna a o Dům pomáhá nejen maminka, ale i sedmnáctiletá neteř Michaela, Helenina vnučka, studentka prvního ročníku turistické školy. Přede dvěma roky se ze Záhřebu přestěhovala k babičce a brzo si zvykla na život v malém městečku: „V Daruvaru se mi líbí, mám tu spoustu kamarádů, ale občas si do Záhřebu ráda zajedu,“ řekla nám.
Co obnáší starost o Český dům, ví nejvíc Helena, která mu také věnuje nejvíc času, a převážně je to právě ona, kdo se ozve na telefon, když někdo potřebuje domovnici. „Místnosti musíme udržovat v čistotě, při organizování svateb vydáváme nádobí. Na úklid potřebujeme dvě hodiny denně. Nejtěžší byly první měsíce, protože jsme Dům musely postupně dát do pořádku. Celý měsíc jsme denně uklízely sedm až osm hodin. Byl dost zanedbaný, protože tu vlastně delší dobu domovník nebyl,“ vzpomíná. Za největší problém označila nádobí, které je v dost špatném stavu, a sanitární uzly, kde by bylo potřeba opravit mísy a splachovadla. „Celý Dům uklízíme od sklepa až po půdu, kromě místností radioamatérů, kteří jsou zde denně a uklízí si sami. V zimě se kvůli snížení výdajů na topení Dům využíval jen třikrát týdně, v těch dnech se v něm střídaly divadelní, pěvecká, sportovní a taneční skupina a pracovala knihovna. Kromě besedních akcí se zde konají svatby, valné hromady různých skupin, smuteční hostiny, oslavy narozenin... Týdně je to asi stovka lidí.“
Každá z trojice žen, má na starosti něco – Helena domlouvá akce, zametá a myje podlahy, mladší ženy myjí okna a přiskočí, kde je potřeba, hlavně při generálních úklidech. Všechny tři se vzájemně doplňují, jako mušketýrky – všechny za jednu, jedna za všechny. Důležité je, že vše funguje tak, jak má. A jak to vypadá, když se něco porouchá, ptáme se: „Pak si na pomoc zavoláme bývalého domovníka Vilka Fialu, v případě větších oprav předsedu Besedy Silvia Sviderka.“
Mít domovnici přímo v Domě má své výhody. Jeho uživatelé nemusí běhat okolo a kdekoho obvolávat, aby se dostali dovnitř, stačí zavolat a domluvit se. Kromě toho, Dům není prázdný a někdo dává pozor, aby nedošlo k materiálním škodám, jako nedávno, kdy se kvůli zamrzlým žlabům podmáčel strop. Kdyby v Domě nikdo nebyl, byla by situace kritičtější a škody větší... A. Raisová/ar