Miladou Rašetićovou, Zorou Sigalovou, Albínou Součkovou a Marií Selicharovou. Dříve než došlo k založení České besedy v Dolním Daruvaru v roce 1907, si museli zakladatelé od tehdejších vládních úřadů vyžádat schválení spolkových stanov, ve kterých bylo mezi ostatním uvedeno, že účelem spolku je vzdělávání a zábava. Další článek stanov vysvětloval, že k tomu slouží mimo jiné také předplacení různých časopisů a knih obsahu poučného a zábavného a jejich propůjčování členům spolku. Tímto vlastně byla zároveň se založením Besedy založena také knihovna. Dlouholetá knihovnice Milada Rašetićová nám dále vyprávěla o tom, jak těžké bylo sehnat knihy, jak v době mezi dvěma světovými válkami existovaly putovní knihovničky, a další zajímavosti z dějin knihovny. Podrobněji se o tom dozvíte, když si v knížce Slovo psané i vyřčené přečtete stať nejdlouhodobějšího knihovníka Josefa Matuška.
Knihovnice Marie Selicharová nám řekla, proč vlastně jsou rády v knihovně: „Někdo chodí na ryby, a my do knihovny.“ Podle vždy upravené a uspořádané knihovny si náhodný návštěvník může myslet, že je práce knihovníka snadná a jednoduchá. Je tomu právě naopak. Kromě běžných starostí o knihy, půjčování a příjem knih a ukládání na místa do poliček, je tu spousta dalších starostí a práce. Jen evidence desetitisícového knižního fondu v počítači si vyžaduje spoustu času. Značně jim v tom pomohly Věra Sigalová a knihovnice daruvarské Ústřední knihovny pro českou menšinu Fanynka Stehnová. Z doopravdy skromných finančních prostředků, které získají z členského poplatku, případně z pokut, dokážou zaplatit třeba zasklení poliček s raritními knihami. Vedou kroniku, do roka naplánují a realizují několik literárních večerů a podobných akcí, spolupracují s Českou republikou…
Zvlášť zdůrazňují spolupráci s knihovnicí Dášou Honsnejmannovou z obce Mokré, která jim pomáhá získat nové knihy. Pozoruhodná je také spolupráce s radioamatéry z Holic, kteří zorganizovali sběrnou akci knih a za pomoci našich radioamatérů obohatili Burianovu knihovnu o devět set titulů. Všechny knihovnice jsou vlastně bývalé učitelky, jen jedna byla novinářkou, a snad proto je zvlášť těší, když do knihovny přijdou děti, řekla nám Zora Sigalová. V době naší návštěvy jsme v knihovně zastihli několik čtenářů, a nešlo o štěstí nebo náhodu, protože to byli stálí návštěvníci: jedním z nejstarších je Antonín Sirůček, a ten nejmladší je čtyřletý Jan Šimala. Oba jsou totiž nejvěrnějšími čtenáři. Malý Jan, který nám řekl, že nejraději čte všechno, sice ještě číst neumí, ale přesně ví, kde se která knížka nebo film nachází. Jeho maminka, která mu vlastně všechno předčítá, sotva čeká, aby se to naučil sám. Pan Sirůček si zase vybírá knihy nebo filmy už podle toho, co ho v určitém období zajímá. Někdy je to poezie, jindy zase překlady americké literatury, a poněvadž je v důchodu, tak mu připadá, že den není úplný bez aspoň stovky přečtených stránek některé knihy.
Zajímavý je fakt, že během největší letošní sněhové vánice, když knihovnice zvažovaly, zda vůbec do knihovny jít, zapsaly dokonce čtyři nové členy. Snad kvůli tomu, že v dnešní době urychleného životního tempa našli chvíli volného času, který mohou věnovat knize a filmu – sdělil nám jeden z nových členů. Přestěhováním ústřední knihovny pro českou menšinu z Bjelovaru do Daruvaru se krajané, členové daruvarské městské knihovny, automaticky stali také jejími členy. Poněvadž má ústřední knihovna daleko větší rozpočet, a tím zároveň možnost nákupu nových titulů, časopisů a filmů, mnozí krajané už do besední knihovny nechodí. Stará besední knihovna tak přišla o více než polovinu svých někdejších čtenářů. Škoda, řekly nám besední knihovnice. V Burianově knihovně je mnoho titulů, které v ústřední knihovně nenajdete, a další stále přibývají. Plánů do budoucna mají hodně, informovala nás Albína Součková a dodala, že stačí, když si většina z nás přečte dvě či tři knihy do roka. Tím bychom potvrdili účel knihovny a nesmírně obohatili její činnost, a zároveň bychom zušlechtili sami sebe.

NĚKDO CHODÍ NA RYBY, MY DO KNIHOVNY
Když přijdete do besední knihovny Franty Buriana, přivítají vás usměvavé tváře besedních knihovnic. Poradí vám a doporučí knížku nebo film, ale rády si s vámi také pobesedují a zavzpomínají.
Současná vedoucí Albína Součková, učitelka třídní výuky v důchodu, ráda vzpomíná na své zážitky z brestovské a končenické školy. V brestovské Besedě vedla taneční a divadelní skupinu, a ve škole v Končenicích byla vedoucí pionýrů. Nyní je aktivní také ve sdružení důchodců, kde zpívá ve sboru a vede pravidelné pořady v Radiu Daruvar.
Milada Rašetićová pracuje v knihovně od roku 1994. Má nejdelší knihovnickou stáž. Řadu let byla vedoucí knihovny. Bylo to v době, kdy se stěhovala do upravených místností a kdy se knihy evidovaly v elektronické podobě. Ráda vzpomíná na to, jak taneční a rytmickou skupinu končenické školy připravovala na Naše jaro. Větší část svého pracovního věku strávila v daruvarské základní škole, kde vedla divadelní, ale i jiné skupiny volných činností. V daruvarské Besedě byla místopředsedkyní a tajemnicí, nyní je členkou dozorčího výboru.
Zora Sigalová byla učitelkou matematiky a chemie v základní škole Josefa Růžičky v Končenicích, kde strávila celý svůj pracovní věk. Kromě výuky ve škole vedla divadelní a skupinu skautů, a plných čtyřicet let besední taneční skupinu. Její zážitky se nevážou jen ke končenické, ale také k daruvarské Besedě, ve které je už více než dvacet let členkou divadelní skupiny a divadla hraje podnes.
Marie Selicharová pracovala jako novinářka Jednoty, nyní je v důchodu, ale občas ještě píše, překládá či dělá pro Jednotu korektury. Také učila, přestože pouhý jeden rok: byla učitelkou třídní výuky v obvodní škole v Sokolovci. Ve vzpomínkách se ráda vrací do doby, kdy v končenické Besedě hrála divadla. Všechny tyto čtyři volontérky věnují knihovně velkou část svého volného času. Často však u počítače nebo mezi policemi besední knihovny uvidíte i další dvě ženy, které tam podle vlastních slov „jenom občas pomáhají“.
Věra Sigalová kdysi učila chorvatštinu a němčinu v končenické škole. Když se přestěhovala do Záhřebu, pracovala jako překladatelka. V Končenicích vedla školní loutkářskou skupinu, která tenkrát byla velmi úspěšná. Věra je hrdá na to, že ve škole ještě stále mají loutky, které právě ona zajistila.
Jednou týdně v knihovně několik hodin stráví také vedoucí ústřední knihovny pro českou menšinu Fanynka Stehnová. Jako jediná profesionální knihovnice dbá o to, aby i tato spolková knihovna byla vedena podle platných knihovnických pravidel a předpisů. Stará se například o počítačovou evidenci nových knih. Tomislav Doležal/td