Proto je rád, že každý týden za ním přichází Jednota, kterou, jak nám řekl, přečte celou. V okolí sice žije několik rodin s českým příjmením, ale jediná osoba, s kterou česky mluví, je Rozálie Matijevićová, krajanka z nedaleké vesničky Trnovac.
Čekal na nás před kostelem svatého Augustina a se zaujetím nám ho ukázal. Kostel byl původně gotický, poprvé byl přestavěn v roce 1500 a pak dostavěn v roce 1725. Zaujme v něm především křížová cesta, na kterou nás farář Sanić hned upozornil. Je to jediný kostel na území celého Chorvatska, který je zasvěcený tomuto světci. Další kostel svatého Augustina je v Bosně a Hercegovině.
Kostel je dnes upraven, odnedávna ho krášlí nová střecha, lavice… Hned vedle něj stojí Dům svatého Augustina, místo kde se několikrát do roka konají duchovní cvičení pro nejrůznější skupiny lidí. Faráři, ministranti, manželské páry či mládež z celého Chorvatska se zde mohou věnovat svému nitru.

Jako v ostatních menších farách, i ve Veliké je málo dětí a mladých lidí. Většina ze tří tisíců farníků jsou starší obyvatelé. Jednou z nich je krajanka Rozálie Matijevićová, rozená Kotrlová, která už několik let nemůže chodit. Proto ji farář Sanić několikrát do roka navštíví. Nikdy za ní nezapomene přijít 29. dubna a českou písničkou jí poblahopřát k narozeninám. To si obyčejně zazpívají spolu, což je pro oba jedinečný zážitek.
Když se rodina Kotrlova do Trnovce přistěhovala, měla malá Rozárka tři roky. Než si vystavěli vlastní dům, rodiče s pěti dětmi bydleli u známých, rodiny Fialovy. Obě rodiny se natolik sblížily, že si později navzájem byli kmotry. „Moji rodiče hodně pracovali, tatínek byl zedníkem a maminka hospodyní. Představte si, že sami pálili cihly na celý dům, který začali stavět hned po přistěhování do Chorvatska. Přijeli jsme ze Vsetína v roce 1931 a za dva roky jsme už vystavěli vlastní dům. Pamatuji si na tu těžkou dobu, ve které jsme i my děti hodně pracovaly, ne jako ty dnešní. Otec byl na nás velice přísný, museli jsme ho poslouchat. Ani si nedovedu představit, co by se stalo, kdybychom nebyly poslušné,“ uvažovala.
Rozálie má dnes už víc než osmdesát let, dobře si však pamatuje na slabikář, který si tenkrát přivezli sebou z Čech. Při stavbě rodinného domu se bohužel někde ztratil, přesto si podnes pamatuje básně, které v něm byly. Se slzami v očích nám některé z nich recitovala: Husička divoká, Cestička do školy, známé české koledy, dokonce nezapomněla ani na celého Erbenova Vodníka. „Já jsem musela z toho slabikáře hodně číst, protože tady byla jen chorvatská škola, a tatínek chtěl, abychom se naučily číst v mateřském jazyce. My jsme ho poslouchaly a snad proto ty básně umím ještě dnes tak dobře recitovat. Chtěla jsem se vyučit za švadlenu, ale nedovolili mi to - taková byla doba. Do školy jsem nechodila dlouho. Musela jsem doma hodně pracovat, už od patnácti let jsem orala s koňmi a dělala těžké mužské práce. Myslím si, že bych byla dobrou švadlenou a dnes je mi velice líto, že jsem se tomu řemeslu nevyučila,“ řekla nám na závěr setkání tato zkušená žena plná životních moudrostí. A. M. Štrumlová Tučková /amšt