„Práce učitelky se mi moc líbí, a myslím si, že mi vydrží na celý pracovní věk,“ řekla nám Katica, která se před rokem stala profesorkou fyziky. Byla první Štěpánková, která studovala v Záhřebu na přírodovědecké fakultě. „Po kom máme vlohy pro matematiku a fyziku? Nevím,“ zasmála se. „V Dežanovci se mi líbí, děti jsou hodné, celý kolektiv v čele s ředitelem je vynikající. Cítím se tam velice dobře. Je to ale malá škola a tak nepracuji na plný úvazek. Proto si hledám práci v Záhřebu, tam budu mít lepší vyhlídky pracovat na jedné škole.“
Obě sestry se výborně vyznají v počtech a formulích, obě mají rády hudbu. Když chodila do školy, Katica, kromě toho, že v Besedě tancovala, hrála v tamburašském spolku v Banově Jaruze na drnkací strunné nástroje tamburicu a brač. Když začala studovat, na volné činnosti jí nezbýval čas. Zřídka jezdila domů, naše hlavní město se jí moc zalíbilo. „Záhřeb mi opravdu chybí. Je to velkoměsto, které nabízí velký počet možností, řekněme divadelních a jiných představení.“ Její oblíbené divadlo bylo Kerempuh, do něj řádně chodila. Chybějí jí i návštěvy muzea, kde nejsou jen výstavy, ale se v nich pořád něco děje. „Moje sestra říká doma je doma, já zase říkám Záhřeb je Záhřeb,“ usmívá se Katica.
Mladší sestra Jaruška na první pohled upoutá úsměvem a krásnými, bohatými kudrnatými vlasy. „Když jsem chodila do základní školy, nemohla jsem je sama rozčesat. Chodila jsem za maminkou do obchodu, a lidé se mi často smáli,“ vzpomíná Jaruška, která si rok co rok své pěkné kudrlinky víc a víc zkracuje. „Věřte nebo ne, ale vůbec nebylo snadné najít kadeřnici, která umí a chce takové vlasy ostříhat,“ svěřila se nám Jaruška s úsměvem se svými dívčími problémy.
Pokud přijdete k Štěpánkům v neděli dopoledne, Jarušku doma nezastihnete. Najdete ji o pár domů dál, v místním kostele, kde na klavíru doprovází farní sbor. Už nějakou dobu téměř pravidelně zastupuje Josipa Ferenčakoviće, muzikanta, který ji naučil hrát. „V páté třídě jsem ve skříni objevila harmoniku a rozhodla se, že se na ni budu učit hrát. Rodičům jsem nic neřekla, zavolala jsem učiteli, jestli by mne to nechtěl naučit. Dost se nad tím podivoval. Ještě se mu nestalo, že by volalo dítě samo, a ne rodiče.“ Tak se Jaruška začala učit hrát, a to hned na několik hudebních nástrojů – na tamburicu, basu, brač, klávesy… Stejně jako sestra byla řadu let členkou tamburašského spolku. Teď na harmonice doprovází besední taneční skupinu.
Mohlo by se říci, že jde sestřinými stopami i při výběru povolání, ale ona tvrdí, že tomu tak není. „Katica mi doporučovala, abych studovala fyziku, že mi dá všechna svá skripta, že mě připraví na zkoušky, a že to budu mít snadnější. Já jsem ale nechtěla. Budu studovat to, co jsem si od malička přála. Už v první třídě základní školy jsem věděla, že budu učitelkou matematiky. Už tehdy se mi matematika zalíbila. Proto jsem se později zapsala na matematické gymnázium v Kutině a proto teď studuju matematiku.“
Na rozdíl od sestry je vysokoškolačkou, která jezdí domů často. „Bez venkova je mi smutno. Bez našich zvířátek nemůžu být. Vždyť na mne čekají u vrátek, když přijedu domů, jsou to doopravdy věrní kamarádi. V Mezurači na mě čekají pejsci, kočičky…, kdežto v Záhřebu v paneláku ve třináctém patře mi to všechno moc chybí.“
Jaruška se zúčastnila letních tanečních seminářů a je plná dojmů: „Díky své činnosti v Besedě jsem se dvakrát dostala na letní taneční tábor do České republiky. Když jsem jela poprvé, nikoho jsem tam neznala, ani děvčata z Daruvaru, ale nevadilo mi to. Brzy jsme se seznámily a vznikla velice krásná kamarádství. Některá z nich zůstanou na celý život. Tam jsem se seznámila i s Kristinou Kvapilovou z Končenic a Janou Pejićovou z Daruvaru. Teď se spolu potkáváme v Záhřebu, kde všechny tři studujeme. Zapojily jsme se také do taneční skupiny záhřebské Besedy,“ ukončila své povídání Jaruška, která plánuje, že se po studiu vrátí do Mezurače a stane se vedoucí taneční skupiny. Ta na ni tady, v její vesničce, určitě bude čekat. A. M. Štrumlová Tučková/amšt, archiv