Sedíme na terase, která je obklopená spoustou zeleně. Kolem jsou vysoké palmy, všude je tráva, zdě jsou plné kvetoucí bugenvilie, která se tu vyskytuje v různých barvách. Vedle Zlatka Roztočila sedí jeho nejmilejší pes. Jakmile uslyší zvuk letadla, trhne sebou a začne štěkat. K němu se přidají ostatní psi z osady. Domácí zvířata se v Africe chovají jinak.
Zlatko přinesl na stůl Bombay Safari Gin a Schweppes; domluvený rozhovor může začít. Téma: Zlatkův bohatý, dynamický život, vztah k lidem, Afrika a všechno, co se tam děje. Ovšem, nemůžeme nemluvit o Daruvaru a Zlatkově vztahu k jeho rodnému kraji, do kterého se často vrací a bez kterého by nemohl tak plně žít v jemu milé Africe.
Sám říká: „Ještě v mládí jsem snil o džungli a Tarzanovi. Když jsem se schovával na půdě, zdálo se mi, že se skrývám v divoké džungli. Vždy mne lákala divočina, příroda, jiný život, než kterým jsme žili my děti v Daruvaru. Tehdy se mi ovšem nemohlo ani zdát, že budu jednou žít v Africe a že větší část svého života prožiji pravě tady, v Keni.“
Po ukončené české základní škole a českém oddělení gymnázia (1959) v Daruvaru Zlatko odjel do Záhřebu na studium chemie. Když studium ukončil, pracoval v tehdejším petrochemickém gigantu OKI v Záhřebu. Po roce odcestoval do Slovinska do farmaceutické továrny na léky Krka v Novém Mestě. V roce 1970 poprvé cestoval do Nairobi v Keni. Téhož roku byl členem delegace, která doprovázela tehdejšího prezidenta Tita během jeho návštěvy Keni. Zde pak v letech 1975-77 vedl stavbu továrny na léky Dawa v Nairobi, kterou stavěla Krka, a staral se o školení budoucích zaměstnanců.
Roku 1977 za ním přijela rodina. V roce 1982 opustil továrnu Krka a stal se ředitelem pobočky známé rakouské farmaceutické firmy Biochemie v Nairobi. Pobočka zahrnovala celou východní Afriku bez Jihoafrické republiky, úhrnem osmnáct států. Roku 1988 založil vlastní podnik a v roce 2000 odešel do důchodu a přestěhoval se do nejhezčí části Keni, na pobřeží Indického oceánu, na Diana Beach, kde pravě nyní besedujeme.
Jak tě přijali v Novém Mestě?
Dobře si pamatuji na první schůzi v Krce, která se konala v Otočci u Nového Mesta. Když jsem se roku 1964 představil tehdejšímu generálnímu řediteli Borisu Andrijaničovi, řekl jsem mu, že jsem Čech. Později mne nějakou dobu zdravil „Živio Čeh“.
Pro nás Evropany je Afrika velká neznámá. Jsou lidé v té části světa jinačí? Spisovatelka Karen Brixenová v knize Vzpomínka na Afriku říká, že od prvních týdnů v Africe cítila k domorodcům velkou náklonnost. Napsala také, že dokud se s domorodci dobře neseznámíš, je téměř nemožné dostat od nich určitou odpověď.
Ano, Brixenová psala o lidech v Africe před více než osmdesáti lety, přesto se tento vztah mezi bílými přistěhovalci a černými starousedlíky Afriky nezměnil. Afričané, jaké jsem poznal, si s bílými lidmi přejí především poctivé vztahy, přejí si něčemu se naučit. Při tom jsou velice pozorní a nepřejí si být ošizeni. Když se bílí doplavili do Afriky, domnívali se, že mohou loupit a cizopasit na domorodém obyvatelstvu. Proto jsou afričtí domorodci ještě dnes velice citliví na to, jak se k nim bílí lidé chovají. Osobně jsem rád, a cítím se proto vnitřně bohatý, že jsem domácím dal něco víc než jiní, kteří s nimi komunikovali při podobné práci, jakou jsem já vykonával dlouhá léta.
Když tě Afričan vidí poprvé, podívá se ti do očí, a to mu poví hodně. Mně se zdá, že Afričané nejvíce komunikují pohledem. Když se procházíš africkým venkovem, kolemjdoucí tě pozdraví a očekávají, že jim pozdravem odpovíš.
A co tě v Africe nejvíce fascinovalo?
Seznam je dlouhý, nejdříve připomenu Botswanu, stát, který dnes dosáhl největšího hospodářského rozvoje v Africe. Tady je báječná krajina se spoustou zvířat, která uvidíš na každém kroku. Velice impozantní je poušť Kalahari, která je částečně v Botswaně, a ústí řeky Okavango, která přitéká do Botswany z Angoly. Tato veliká řeka teče do pouště Kalahari, a tam žije nejvíce afrických zvířat. Nesmím zapomenout na řeku Zambezi a nádherné Viktoriiny vodopády na hranici Zambie a Zimbabwe a vulkanický kráter Ngoro-Ngoro v Tanzánii. Vím, že bych mohl dlouho vyjmenovávat, ale bez krás Madagaskaru by můj výčet nebyl úplný.
A co Kilimanjaro, přece jsi dlouhá léta žil na jeho úpatí?
Dostal jsem se do výšky 4500 metrů, a to autem. Mne totiž nelákal ani Petrův vrch v Daruvaru.
Která léta prožitá v Africe se ti nejlépe vtiskla do duše?
To bylo tehdy, když byl v Keni jihoslovanský velvyslanec a můj příbuzný Božo Bernášek, bývalý starosta Daruvaru. Znal jsem mnoho diplomatů, kteří pracovali v hlavním městě Keni, znal jsem četné jihoslovanské diplomaty. Někteří mezi nimi nesloužili ke cti státu, který zastupovali.Ale Božo byl vysoce ctěnou osobností v celém diplomatickém sboru. Strávili jsme společně hodně času a oba na to hezké období vzpomínáme.
Jak se Afrika mění?
Nepopsatelně. Když jsem přicestoval do Nairobi, mělo 300 000 obyvatel, dnes jich má čtyři miliony. Bohužel, ohromné změny doprovázejí také pohromy, nemoci a růst kriminality. Afrika a AIDS/SIDA? Ještě před několika lety se říkalo, že je to beznadějná věc. Moderní léky a ovšem edukace celou záležitost podstatně zmírnily. Dnes více dětí zděděnou nemoc přežije. Bohužel, peníze, které státy dávají na boj proti této nemoci jsou bezvýznamné. Velký hřích nese na svých bedrech také církev. Před lety byl kondom hříchem. Pro Afriku, alespoň se mi tak zdá, jsou vyhlídky špatné. Bohatství celého kontinentu má dnes v rukou 4-5 % obyvatel. Kolem všech měst rostou ghetta, která představuji velké potenciální sociální nebezpečí.
Přijde k explozi? Není málo lidí, kteří upozorňují na to, že se exploze blíží rychleji, než se domníváme. Rozdíly mezi bohatými a chudými se rychle prohlubují, bohatých je méně a počet chudých rychle stoupá. Chudí nemají možnost zajistit si chléb a jediné východisko vidí v kriminálu. Stále více Afričanů si myslí, že je v pořádku krást, podvádět a dokonce i vraždit, aby sami přežili. Už je tomu tak, že si lidé v boji za své přežití nevybírají prostředky ani způsoby.
A co voda?
Už teď je zřejmé, že je stále méně území, kde se voda regeneruje. To platí pro řeky i velká jezera. Keňa se pokouší něco udělat, ale jsou to pouze pokusy, které problémy nevyřeší.
Jaká je africká duše?
Obyčejný člověk velmi rychle ukáže svůj lidský vztah k cizinci, a při tom neočekává, že za to něco dostane. My, kteří jsme přišli do Afriky ze Slovinska, jsme byli jinačí než Angličané. Byli jsme bílí, ale jiní.
Jaká je africká kuchyň?
Originální kuchyň je výjimečně zdravá, obsahuje hodně ovoce a velmi málo masa. Tady v Keni se mísí různé vlivy, od arabského, indického, až k čínskému. Žiju u indického oceánu, proto jím hodně ryb, i když mám zvlášť rád jejich originální svahili kuchyň. Je to trochu pálivá strava s hodně zeleniny.
O čem přemýšlíš, když si vzpomeneš na Evropu?
Jsem jedním z mála, který jsem v Africe nepřerušil anebo úplně nezapomněl na styky se světem, ze kterého pocházím. Pravidelně, a to už léta, třikrát do roka cestuji do Evropy, lepe řečeno do Daruvaru, abych se setkal se starými přáteli a spolužáky. Naše pravidelná roční setkání spolužáků na konci máje, to je něco zvláštního. A když se loučíme, už myslíme na setkání další. Život nás roztrousil po celém světě, a já jsem našel rovnováhu – žiji dva životy, africký a evropský. Nyní vím, že je pro mě Afrika osudem, přestože teď už několik roků žiji částečně ve Slovinsku. Vracet se budu velmi často, protože se cítím být částí tohoto kontinentu a jeho lidstva. Tady, kde vzduch voní jinak, tady, kde pohled sahá tak daleko, tady, kde krajina má barvu suché hliněné nádoby – tady se dnes cítím doma. Stále častěji přemýšlím o filmu Vzpomínka na Afriku a jeho konec, a ptám se sám sebe, jestli tu také já zůstanu věčně.
•
Na konci tohoto rozhovoru je potřeba něco dodat. Jestli jsem jako novinář slíbil, že tento rozhovor napíšu v dohodnuté lhůtě – nevěřte tomu. To by byl zázrak. Ale přece jsem ho napsal, i když až po roce. Když jsem ho psal, cítil jsem nekonečnou radost, nejen kvůli tomu, že jsem znovu prožíval dojmy z Afriky, ale proto, že jsem byl v Africe, kde jsem byl hostem mého spolužáka z daruvarských školních let, dnes už v duši Afričana – Zlatka Roztočila. Ivan Krasko/ik
