Zakončila střední uměleckou školu v Záhřebu a několik let se jako návrhářka zabývala módou. Brzy usoudila, že je její módní styl příliš osobní a nekomerční, aby ho okolí přijalo a tak se rozhodla pokračovat ve školení na Filozofické fakultě, kde vystudovala etnologii a komparativní literaturu. Na stejné fakultě později získala i doktorský titul za práci na téma ekofeminizmus, což je téma, kterým se i později zabývala. Do politiky a Sociálně demokratické strany vstoupila před čtrnácti lety a, jak sama říká, prošla celou cestu od „základu“ strany až do jejího „středu“. V lednu roku 2008 byla zvolena za poslankyni v Chorvatském sněmu a od prosince minulého roku do poloviny června tohoto roku byla ministryní v koaliční vládě. Ve své politické kariéře byla členkou různých parlamentních a stranických výborů, které se nějakým způsobem zabývaly feminizmem a ekologií. Je známou aktivistkou. Koordinovala kampaň „Zelené akce“ proti GMO (geneticky upraveným) potravinám a veřejnost si jí poprvé všimla jako účastnice jednoho z dřívějších záhřebských „Průvodů hrdosti“ (Parada ponosa).
Celá politická, akademická a aktivistická činnost Mirely Holé se točí kolem boje o práva menšin a těch, kteří jsou nějakým způsobem ohroženi. Ať už šlo o práva žen a sexuálních menšin nebo ochranu přírody, která byla jejím ministerským resortem, o nějž přišla, jak sdělily některé veřejné informační prostředky, protože „sice dobrosrdečně, ale politicky zcela naivně chtěla pomoci příteli“, což bylo vysvětleno jako zneužití funkce. Se slovy „svým nepromyšleným činem jsem způsobila škodu dobrému jménu vlády“, Mirela Holá podala 8. června demisi a vrátila se zpět do lavic Chorvatského sněmu. Pro nás je bývalá ministryně zajímavá, protože má české příjmení. V každém případě dostatečný důvod k tomu, abychom ji, když byla ještě ministryní, požádali o rozhovor.
Máte české příjmení, v rozhovorech jste několikrát připomněla svůj český původ po otci. Mohla byste nám podrobněji představit českou část Vaší rodiny?
Můj tatínek se narodil v Záhřebu, moje babička a děda se též narodili v Chorvatsku. Kratší dobu, těsně po druhé světové válce, žili v Praze, ale kvůli politickým podmínkám v Československu se vrátili do Chorvatska.
Jaké vzpomínky a pocity máte z dospívání v multikulturní a vícejazyčné pospolitosti? Připomněla jste, že česky nemluvíte, cítíte přesto určité spojení s českou kulturou a národnostní identitou?
Příbuzenstvo jak z matčiny, tak z otcovy strany česky mluvilo, protože i moje matka má české kořeny (z babiččiny strany), proto jsem v dětství často slýchávala českou řeč, které více-méně rozumím, ale česky nemluvím. Když prababička a praděda zemřeli, česky se v rodině mluvilo méně a dnes už vůbec ne. Musím uznat, že nemám pocit příslušnosti k české menšině, protože jsem se narodila, vyrostla a celý život žiji v Záhřebu, v chorvatském prostředí.
Jste jedním z nejprominentnějších bojovníků za práva menšin a všech utlačovaných. Váš resort by se dal popsat jako ten, který chrání ty, kterým byla odejmuta práva, nebo ty, kteří se nemohou chránit sami. Jak byste popsala dnešní situaci v Chorvatsku, protože jste sama zakusila jaké to je, když vás haní kvůli jinačímu vzhledu nebo názoru?
V chorvatské společnosti je bohužel ještě pořád hodně předsudků a záporných stereotypů vůči lidem, kteří se něčím liší od většiny příslušníků společnosti. Často je to způsobeno nedostatečnými vědomostmi anebo strachem z jinačího postoje, který je úplně iracionálně a bezdůvodně chápán jako nebezpečný a ohrožující. Jako příslušníci či příslušnice malého národa pravděpodobně také trpíme strachem ze ztráty kulturní a národnostní identity, proto s nedůvěrou reagujeme na všechny, kteří nezapadají do našeho tradičního kulturního vzorce. Ať už je to jakkoli, všichni jsme lidé a všichni sdílíme společné lidské vlastnosti. Proto raději vyhledávám, v čem se shoduji s lidmi, kteří mají jinačí názor na svět než já, než abych zdůrazňovala to, v čem se lišíme.
Mám pocit, že si naše pospolitosti národnostních menšin nedostatečně uvědomují, že každá diskriminace má stejnou váhu, bez ohledu na to, jde-li o diskriminaci příslušníků pospolitosti LGBT (lesby, gayové, bisexuální a transsexuální lidé) nebo příslušníků některé národnostní menšiny, a že je právo na manifestaci a prezentaci odlišnosti stejné, ať už jde o folklorní slavnost nebo o slavnost Pride (parada ponosa) sexuálních menšin. Nemyslíte si, že se jedná o jisté pokrytectví?
Všichni máme sklony hodnotit svět kulturocentricky, ze svých vlastních bot, a velmi těžce se ztotožňujeme s cizími problémy. Každému z nás se vlastní problém zdá být nejtěžším a nejnespravedlivějším. Je fakt, že lidé, kteří jsou příslušníky některé menšiny, sotva pochopí problémy jiné menšinové skupiny. To není hezké, ale je to naše skutečnost. Proto je rozhodující pracovat v tom směru, aby se rozlišnosti uznávaly, protože lidská práva jsou lidská práva a jakákoli diskriminace je nepřijatelná.
Jak byste to spojila s vlastními zkušenostmi, svým působením v módě a obecně s Vaším subkulturním image?
Je nevděčné mluvit z pozice ministryně o sobě jako příslušnici menšinové pospolitosti, která je vystavena diskriminaci. Myslím si, že by to bylo až nevkusné. Uvědomuju si, že můj vzhled u mnoha lidí budí údiv, a že ten údiv nejčastěji není kladný, ale už dlouho je mi zcela jasné, že mohu žít podle cizích pravidel a být nešťastná, anebo podle vlastního uvážení a potýkat se s potížemi, které jsou s tím spojené.
Vystudovala jste etnologii a komparativní literaturu. Vaše doktorská disertace měla název „Mytická hlediska ekofeminismu“. Ve své vědecké práci se zabýváte vztahy, které mají za výsledek nerovnoprávnosti ve společnosti. Jaké možnosti boje proti těmto vztahům Vám poskytoval vedoucí post v Ministerstvu ochrany životního prostředí a přírody?
Mnohé možnosti. Proto jsem se také chtěla na tento post dostat, protože z něho se dá v operačním smyslu nejvíce podniknout pro potlačení oprese, utlačování ve společnosti a podobně tomu oprese z hlediska ochrany prostředí.
Máte přehled o činnosti českých menšinových spolků v Chorvatsku? Myslíte si, že jsou národnostní menšiny dostatečně zviditelněné, nebo jsou ve své činnosti příliš uzavřené?
Bohužel, nemám přehled o činnosti české menšiny v Chorvatsku. Doufám, že je česká menšina kvalitně integrovaná do chorvatské společnosti a že nemá potíže s vyjadřováním své národnostní a kulturní identity. Marko Pejić, přeložil Ž. Podsedník, fotografie archiv