a říká: „Každé pracovní místo hodnotím stejným způsobem - kvalitou výsledků, a vždycky je lepší, když ti někdo jiný řekne jaká je.“
Ještě jako studentka dělala lektorku, potom byla po léta novinářkou, s krátkým odbočením, když v ministerstvu turismu zakládala samostatné oddělení pro styk s veřejností a řídila ho. Nyní se do médií vrátila, ale do ředitelské pozice. Od začátku šla její pozoruhodná kariéra stoupající linií. Nynější funkce je zřejmým vrcholem. Přesto o dosavadní životní a profesionální cestě říká: „Vůbec nejsem ambiciózní, alespoň já to nepovažuji za ambice. Odjakživa jsem věděla, že v životě budu dělat něco spjaté s jazykem, se slovy, s komunikací. Je úplně normálním lidským přáním dělat co nejlépe, to co dělá. Podle něho se chovám a nemyslím si, že to je ambice. Také se domnívám, že je v životě důležité nepřeskakovat schody.“
Jasna šla opravdu krok za krokem. Ještě jako studentka strávila jako překladatelka z češtiny a němčiny rok v Praze a Karlových Varech, z jazyků, které studovala ve střední škole a na fakultě. Tam se zdokonalila v češtině, zároveň ale pochopila, že by nemohla žít v Čechách, že patří sem. Svou sedmnáctiletou novinářskou kariéru začala v ranním televizním pořadu. První vysílání, které zpracovávala, byla o italské hudbě, o jazyku, o dětech a lecčems. Nyní je dva a půl roku ředitelkou firmy Mediaservis, největší chorvatské zpravodajské agentury. „Jde o velký systém a velice odpovědnou práci. Každá eventuální chyba se multiplikuje, protože naše zprávy přebírá padesát místních rozhlasů a dlouhá řada webových portálů. Navíc, na rozdíl od televize, kde se příspěvky připravují dopředu a vysílají za několik hodin, nebo příští den, rozhlas nedává žádnou možnost uvolnění, musí se reagovat bleskově.“ Dobrého novináře neuspokojí pouhé popisování událostí, musí poskytnout kompletní informace tak, aby čtenář, divák, či posluchač měl celkový obraz o tom, co se stalo. A to je velice náročná záležitost.
Práce v ministerstvu turismu byla pro Jasnu příležitostí vrátit se k první lásce, k jazykům. „Byla to cenná zkušenost. Měla jsem tam možnost využít znalost jazyků, v Praze jsem třeba mluvila živě do české televizní relace, na různých turistických burzách jsem jednala s Italy a Němci v jejich jazycích… Ale přece to byla byrokratická práce, pro novináře příliš nekreativní a nevyzývavá. Hodně jsem se tam naučila, bylo to docela zajímavé, ale když jsi jednou novinářem, zůstáváš novinářem navždy.“
V oboru médií působila v bjelovarském rozhlase a ve zpravodajství Chorvatské televize. Nejhlubší stopy ale zanechala v menšinovém televizním pořadu Prizma, kde pracovala plných deset let. Zpracovala řadu příspěvků o romské, italské, maďarské a srbské menšině, nejvíc samozřejmě o české, úhrnem přes čtyři sta. To jí zároveň umožnilo vyhnout se dennímu rytmu a politické špíně, setkávat se se spoustou krásných, moudrých a jednoduchých lidí. Považuje to za velké bohatství, a kvůli tomu je snad i Mediaservis zvlášť citlivý na problémy menšinových skupin. Podobnou myšlenkou se řídila, i když na předposledních parlamentních volbách kandidovala na poslankyni české a slovenské menšiny do Chorvatského sněmu. „Šla jsem na to srdcem. Během práce v televizi jsem si uvědomila, že v menšině působí velký počet intelektuálů a vynikajících osobností, a vůbec, že je mnoho toho, čím se Češi mohou pochlubit. To bylo jedním z mých motivů. Stejně tak jsou věci, které je třeba zlepšit, školství například, a myslela jsem si, že svými vědomostmi mohu menšinové věci prospět, pokusila jsem se o to, přesto, že jsem věděla, že politika není hezká.“
„Odmítám definovat sama sebe a neustále se znovu přezkušuji, což možná není vždycky nejlepší. Když jde o vztah ke kořenům, u nás doma všichni mluvili česky, a myslím si, že by bylo velkým hříchem zanedbat to. Nechodit do české školy by pro mě bylo nemyslitelné. Jde o obrovskou kulturu, která umožňuje například přečíst si díla proslulých spisovatelů v originálu. S druhé strany, původ není to, co mě definuje, takže nemám potřebu s ním moc mávat. Kořeny si nevybíráš, stejně tak jak si nemůžeš vybrat barvu očí, to všechno zdědíš a žiješ s tím, jak nejlépe dovedeš. Není to ani přednost ani nedostatek, je to prostě samozřejmost.“ Anebo, jak napsala ve svém příspěvku do knihy Moje české kořeny: „Být příslušníkem (národnostní) menšiny znamená také moci porozumět mnohým, kteří na tomto světě chodí v dešti a bez deštníku. Je to ničím zasloužený dar, a já jsem proto za něj velice vděčná.“
V základní škole byla Jasna velice aktivní ve folklorní skupině České besedy u strejdy Ambrože a ve školní literární sekci u učitelky Vlasty Soničké. Její báseň Lípa byla dokonce uveřejněna v chorvatském dětském časopise Modra lasta v češtině, což bylo opravdovou raritou. Shodou okolností, protože do střední školy chodila v Záhřebu, brzy opustila krajanské prostředí, rodinu, ve které panovala čeština, a školu, ve které vystupovala na besídkách, ale díky studiu češtiny a později i novinářské práci, vztah k jazyku trval. Dnes se v její často roztroušené rodině mluví převážně chorvatsky, i když česky umí všichni. Manžel Branko, chirurg v bjelovarské nemocnici, chodil také do české školy v Daruvaru, syn Filip má pravidelná cvičení s babičkou, takže češtinu ovládá docela solidně.
Předkové s obou stran byli Češi, i když babička měla z části německou krev. „Za mlada jsem byla Vaníčková, a z babiččiny, Vaníčkovy strany byli Mühlovi. Rodinné dějiny nešlo vypátrat důkladně, ale jsou určité doklady, že se do Chorvatska přistěhovali kolem roku 1850, pravděpodobně z Pardubicka. Vaníčků je v Chorvatsku mnoho. Děda o svých předcích nikdy hodně nemluvil, takže přesně nevím, ale našli jsme údaje o jistém Vaníčkovi, který zde učil jazyky a filozofii, a který by mohl být naším předkem. Maminka se narodila jako Sakařová a žila v okolí Leňáku.“ Příbuzné v České republice Jasna nemá, ale donedávna měl manžel Branko v Komárovicích u Jihlavy na Moravě. Dokonce je před několika lety jeli navštívit. „Vzhledem k tomu, že jsem se narodila předčasně, málem na cestě, doma u babičky, je snad mým osudem pořád cestovat. S manželem je to také tak. Branko totiž nejdřív dostal práci v Bjelovaru, odkud cestoval do Záhřebu na specializaci, potom na magisterské a nyní na doktorské studium. Náš syn Filip právě končí gymnázium, takže ho na podzim čeká stěhování do hlavního města… Už teď plánuje část studia strávit někde v zahraničí, což znamená, že pokračujeme s odloučeným životem. Jinak, stále méně času trávíme v Bjelovaru, a více na trase Záhřeb – Daruvar. Jednou se určitě usadíme na jednom místě. Kdy a kde to bude, o tom rozhodneme rodinným konsenzem.“ M. Pejić/mp a rodinné album