Slávinka Nejedlá je pravou rukou předsedkyně Jiřinky Vidovićové, skoro od začátku založení Besedy je tajemnicí, knihovnicí, zpěvačkou, nápovědkou a herečkou. Jak tvrdí, kdyby jí v tom nebránil úraz na noze, jistě by tančila i ve folkloru.
„Znovuzaložení Besedy bylo pro mě důležitým segmentem života,“ prohlásila Slávinka, která je od roku 1995 v invalidním důchodu. Byla to nová dimenze, impuls a síla do života... Díky Besedě poznala nejen lidi v Sisku, ale i v jiných místech v Chorvatsku, kde žijí Češi. Sama by se tam jistě nepodívala. „Těší mě, že do našeho spolku jsou zapojeni nejen Češi, ale i lidé jiných národností a že naše programy jsou vždycky hojně navštívené, že je tu slyšet čeština a že jsme pohromadě. Když jsem se sem přistěhovala, nevěděla jsem, že tu Češi žijí,“ řekla Slávinka.

„Naše Beseda má zdravé jádro, které ji společně s předsedkyní Jiřinkou, táhne. Je nutné zdůraznit, že do krajanské činnosti se rádi zapojují i ostatní. Každý se uplatní podle svých vloh. Každá vykonaná práce je důležitá a ten kdo přiloží ruku k dílu, má z výsledků určitě radost. Jsme rádi, že si naší aktivity všimli i ve městě a zvou nás na různé akce.“ Jejich popularita překročila rámec města a šíří se za hranice županství. Slávinka nám s potěšením vyprávěla, jak se do již sedmého kursu češtiny hlásí čím dál tím víc zájemců, kteří se zapojují i do besední činnosti. Prozradila, že k desátému výročí Besedy plánují v roce 2014 vydat publikaci o lidech českého původu, žijících na Sisacku, včetně osad Jazvenik, Odra, Stupno, Staro Pračno... „Beseda zatím zorganizovala tři zájezdy do České republiky a chtěla by v tom pokračovat i letos. Zájem je,“ rozpovídala se a zmínila se i o své rodině, která pochází z Pardubického kraje, a manželova je z Českolipska. Sisacká Beseda hostujícím spolkům umožňuje seznámit se s městem. Navázat spolupráci se spolkem z České republiky se jim však zatím nedaří.
Slávinka se před čtyřiašedesáti lety narodila v Holubňáku Růžence a Ladislavovi Doležalovým. Jejich rodina se zabývala zemědělstvím, chovali dobytek a pracovali na poli. Chodila zde do nižších tříd základní školy, ve vyšších pokračovala v Daruvaru, kde bydlela u rodiny Mildovy. „Václav Milde byl tehdy ředitelem české školy a přijal mě jako člena rodiny. V základní škole mě učili Žofie Krasková, Slávek Daněk, Otokar Kolouch, Miroslav Bílek... V Daruvaru jsem pokračovala ve vzdělávání na gymnáziu v osmé či deváté generaci českého oddělení,“ zavzpomínala Slávinka. Přitom si také ráda připomněla profesory Vlastu a Dalibora Pilátovy. Právě oni, a také první učitelka v holubňácké malotřídce Márinka Blahutová a další učitelé ze základní školy, ovlivnili Slávinčino rozhodnutí stát se učitelkou. „Sedm studentů daruvarského gymnázia, tedy polovina, odešla na Pedagogickou akademii v Pakraci.“ Tam je učil Josef Matušek, který je okouzlil svou precizností a pečlivostí v práci.
„Vždycky mě přitahovala dětská upřímnost a nezkaženost. To mě fascinovalo a jistě to přispělo k tomu, že jsem se stala učitelkou,“ říká o svém životním povolání Slávinka. Shodou okolností začala učit v malotřídce ve svém rodném Holubňáku, pak i v Horní Posavině – osadě Željezno Desno a v Sisku, ve škole bratří Bobetkových, všude v třídní výuce.
„Do Sisku jsem se dostala v roce 1970. O dva roky dříve jsem se na silvestrovské zábavě v Českém domě v Daruvaru seznámila se svým manželem Josefem, za nímž jsem se přestěhovala do Sisku,“ vysvětlila. Manžel pracoval v místních železárnách, spolu žijí víc než čtyřicet let. Jejich děti Lýdie a Vitomír jsou vysokoškolsky vzdělaní, dcera vystudovala biochemii a syn elektrotechniku. Oba žijí i pracují v Záhřebu. Česky rozumí všichni, včetně synových dětí Petry a Ivana. Na nejmladšího Slávinčina vnuka, teprve měsíčního dceřina synáčka Petra Krešimira české pohádky teprve čekají. „Moje děti se češtině učily v Holubňáku u mých rodičů, kam jsme často jezdili. Tam se jinak než česky nemluvilo.“ Roku 1991, když v Sisku řádilo válečné peklo, byli Slávinka se synem v České republice, Vitomir strávil několik měsíců v Seči a ona jako učitelka ve Zderazi.

Čas rychle plyne každému z nás. Slávinka ho nejvíc věnuje vnoučatům a Besedě, takže pro její záliby – zahrádku, květiny a četbu jí ho zůstane málo. Jednotu si ráda přečte, ale těšilo by ji, kdyby nepsala jen pozitivně. Podle jejího názoru by se mělo psát reálněji a ne věci nadnášet. Kvůli lásce ke knihám se ujala i besední knihovny, kterou tvoří asi sedm set darovaných titulů. A pak, že důchodci mají času habaděj – to je jen přelud. Mají ho čím dál méně a musí si ho proto umět zorganizovat. A. Raisová/ar a rodinný archiv

HOLUBŇÁK VERSUS SISAK

„V Holubňáku se vždycky žilo ze zemědělství. Mnozí jeho obyvatelé se roztrousili po světě, nejvíc se jich usadilo v Rijece, kde žije půl Holubňáku. Rijeka je vlastně největší holubňáckou diasporou,“ tvrdí Slávinka. „Patřila jsem k prvním z osady, kteří pokračovali ve studiu. Většina do té doby zůstávala doma. Dodnes tam žijí mí bratři Slávko a Vilko.

Další etapu života jsem strávila v Daruvaru a Pakraci, takže přechod do Sisku nebyl tak bolestný. Brzy jsem si zvykla. V rodném kraji mám spoustu příbuzných a známých. Těší mě, že známé lidi z dětství nebo ze školních let najdu, kamkoli se s Besedou vypravíme. V Sisku dnes žije mnoho krajanů, kteří se přistěhovali z Daruvarska - Střežan, Holubňáku, Dežanovce a Lipovce. V Sisku se k české národnosti hlásí asi sto Čechů, dost se jich ve smíšených rodinách asimilovalo. O některých by se dalo říci, že podle příjmení nepatří k české národnosti, ale patří k ní podle toho, co mají v srdci.“