„Dodnes je mi líto, že jsem vyrostla ve válce a nemohla jsem se stát lékařkou, což bylo mým velkým přáním a snem, který se nikdy nesplnil,“ začala své povídání paní Zdenka. Stala se švadlenou, a než se v neplných osmnácti letech provdala do Malých Zdenců, žila v rodině Bažantově v Ivanově Sele. I teď si na tu dobu dobře pamatuje a přesně ví, kdo kde žil a jaké to tam někdy bylo. Vzpomněla si i na kamarádky, se kterými prožila snad nejkrásnější léta. Některé z nich už bohužel nežijí.
Zdenka byla aktivní v besední činnosti. Už v roce 1946 hrála divadlo a tančila na dožínkách. Její divadelní skupina v roce 1947 hostovala ve Zdencích v hospodě u Krejčů, a právě tam se zamilovala do svého budoucího manžela. „Dodnes mohu tvrdit, že to byla láska na první pohled,“ řekla nám s úsměvem a se zamyšleným pohledem. V myšlenkách se vrátila do krásných minulých časů. Dnes už není tak činná v Besedě, ale na programy a akce, které organizuje zdenecký spolek, se často přijde podívat. „Vždycky mne tam Jura Šantáků a Jaruška Krčmová vítají, a je mi to velice milé,“ svěřila se nám.
„Zažila jsem mnohé režimy: od krále Petra a NDH, tehdy jsem chodila do německé školy, až po dnešní samostatné Chorvatsko. Když skončila Druhá světová válka, chodila jsem do školy, takzvané opetovnice. Dál do škol jsem nemohla, ale ještě pořád si myslím, že bych byla dobrou lékařkou. Přitom ale šití mám také moc ráda.“
Šít se naučila v Malých Zdencích u švadleny Ilonky Ročkové, která byla vynikající švadlenou a své znalosti uměla přenést ostatním. Od té doby hodně šila a stala se ve svém prostředí známou švadlenou. Někdy spolu s manželem obdělávali šestnáct jiter pole, ale manžel Josef jí zemřel mladý a ona sama nemohla na všechno stačit. Pozemky proto rozdělila synům a sama se zabývala jen šitím. Měli s manželem Josefem dva syny: Slávka, který žije v Lipovci, a Pepíka, který žil hned vedle. Před dvěma lety bohužel těžce onemocněl a zakrátko zemřel. Byl to šok, ze kterého se Zdenka do dneška nemůže vzpamatovat.
„Šila jsem pro lékařky, soudkyně, učitelky, také magistrám, profesorkám…, jak by se tedy řeklo - elitě, bohatým ženám. Všechny byly s mou prací spokojené. Teď jsou moje zákaznice většinou v penzi a nemají potřebu často si pořizovat nové oblečení, takže šiju méně,“ sdělila nám Zdenka. V domě je ještě stále několik plných skříní, jsou v nich sukně, šaty, blůzky, košile, ve kterých si teď její holky, když za ní přijdou, něco vyberou a ona to upraví přesné na jejich míru. Její holky, to jsou vnučka, vnukova snoubenka, nevěsta…
Od doby, kdy se začala zabývat šitím, odebírá Zdenka časopis Burdu. „Nacházela jsem v něm překrásné modely, ale ani Burda není to, co někdy byla. Jsou tam šablony jenom pro malá konfekční čísla, ale všechny ženy nejsou manekýnky. Modely pro takové ty plnější ženy, kterých je vlastně víc, v dnešních módních časopisech nenajdete, a to se mi vůbec nelíbí.“
Její třicetiletá vnučka Zdenka kromě jména po babičce zdědila lásku k látce a designu. V Záhřebu vystudovala grafický design a pracuje ve známé varaždinské továrně Varteks. „Naučila jsem ji mluvit česky a kdykoliv mi zavolá, zdraví s „Nazdar babičko“, a to se mi velice líbí,“ pochlubila se Zdenka. A vnučka Zdenka je ráda, že jí znalost češtiny přijde vhod také v práci. Kdykoliv v podniku potřebují jet do České republiky, pošlou tam Zdenku. Nebýt babičky, která ji česky naučila, určitě by do Čech tak často nejezdila.
„Chápu dnešní mladé lidi. Jsou velice napjatí a mají co dělat, aby si našli zaměstnání. Rodiče utratí hodně peněz, než děti vystudují a ty pak nemají práci. Je to pro ně stresující, a proto není divu, že dělají to, co dělají a že je dnešní společnost taková, jaká je,“ rozpovídala se o nedostatcích dnešní doby.

Zdenka si dnes užívá zasloužený důchod. „Dívám se na různé seriály. Doopravdy mne moc baví, zvlášť ty turecké a španělské, o které v dnešní dobu není nouze. Ještě pořád si píšu s manželovou sestřenicí, která žije na jihu Francie ve městě Jean de Luse. Už jsem s tím chtěla přestat, a ona mi odpověděla, že si psaním obě dvě cvičíme mozek, a tak si přece jen každý týden něco napíšeme. Byla jsem u ní a poznala téměř celou Francii. Je moc pěkná a okouzlující. Teď na stará kolena už na cestování nejsem, ale jsem ráda, že jsem toho za svého života hodně viděla a procestovala.“ Navštívila pět amerických států, Kanadu, Rusko, Itálii, Finsko, Francii a Českou republiku. Z těch dalekých cest si přivážela nové látky, jaké v malém prostředí, jako jsou Zdence, nikdo neměl. Pamatuje si také na zajímavost z Chicaga. Měli tam český spolek Ilovu a tančili známý společenský tanec Českou besedu.
„Přede dvěma lety jsem měla osmdesátiny a to jsem vlastně poprvé v životě narozeniny oslavovala. Někdy si nikdo na mé narozeniny ani nevzpomněl a taky jsem na žádné oslavy neměla čas.“ Určitě by se jí líbilo, kdyby její rodina k dalším kulatým narozeninám připravila oslavu, a kdyby se to v rodině stalo tradicí. A. M. Štrumlová Tučková/amšt a arhiv

ZACHRÁNILA JOSEFA RŮŽIČKU
Národní hrdina z druhé světové války Josef Růžička, podle kterého dostala jméno základní škola v Končenicích, je příbuzným rodiny Zdenky Lacinové. „Byl to maminčin bratranec. Je mi líto, že, v daruvarském lázeňském parku už nestojí jeho busta. Stála nedaleko busty Vatroslava Lisinského. Neměla jsem tušení, že už tam není. Zjistila jsem to před několika lety, když jsem se v lázních léčila.“

Paní Zdenka je hrdá na to, že mu jako malé děvče zachránila život, když se spolu s koněm těžce zraněný schoval u nich v Ivanově Sele. Zdenka tenkrát ustašovské vojsko poslala na jinou stranu, takže ho nenašli. Josef Růžička jí byl za to vděčný.