„Každý rok se snažíme zajet si někam jinam. Jednoho roku jsme byli v Karlovarském, dalšího v Jihomoravském kraji a v jižních Čechách. Dá se říci, že jsme toho dost procestovali. Letos jsme se po delší době opět rozhodli pro Prahu. V závěru naší cesty se ale vždy zastavíme v Římově, s kterým spolupracujeme,“ řekl nám Juraj Šantak, jeden z místopředsedů Besedy, bez kterého by se tyto zájezdy jistě neuskutečnily. Cesta je pro Zdenecké odměnou nejen za celoroční činnost, ale hlavně za to, že se v zimě starají o členy Římovské koledy, která do Zdenců jezdí už plných deset let, a že dbají na to, aby v jejich domovech, kde jsou hosté ubytováni, o ně bylo dobře postaráno.
Skoro čtyřicetičlenná výprava odjela ve středu 29. srpna ve večerních hodinách. Do Prahy jsme přijeli ve čtvrtek pozdě dopoledne s tříhodinovým zpožděním, takže bylo třeba změnit plánovanou trasu prohlídky. Nejdříve jsme si prohlédli dominanty Václavského náměstí a něco jsme se o nich i dozvěděli. Na Staroměstském náměstí jsme obdivovali Orloj s apoštoly a v muzeu čokolády se dívali, jak se dělají bonbony. Praha je plná kouzel a zajímavostí takřka na každém kroku. Všude bylo něco k vidění, něco, co nás okouzlilo – kejklíři, hudebníci v dobových krojích, kočáry s koňmi nebo oldtimery připravené k projížďce za „pouhých“ 1000 Kč. A těch památek kolem! Jako kdysi králové se svými družinami jsme se ubírali Královskou cestou. Při pohledu na Prašnou bránu a Obecní dům se nám vybavovaly výjevy z historie, dokreslené výkladem.

Posilněni vydatným obědem v centru města jsme se vypravili na nejstarší pražský a druhý nejstarší most v Čechách – Karlův, kam denně míří davy turistů, takže se dá říci, že nás unášel proud. Zajímavé bylo vyprávění o sochách, zvlášť o Janu Nepomuckém, který byl z mostu svržen do Vltavy. Našli jsme i místo, kde se to stalo. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí nejen o mostě, ale i o Praze, kde žije více než milión obyvatel, o Vltavě, že je nejdelší řekou v Čechách aj. Pohled na Hradčany nám bral dech. Šplhali jsme strmou Nerudovou ulicí, lemovanou hospůdkami a obchůdky se suvenýry. Konečně se před námi otevřel překrásný pohled na Prahu. Pro některé to bylo náročné, ale zvládli jsme to! Stáli jsme před největším hradním komplexem světa, a to stojí za to. Výměna hradní stráže, letmý pohled na chrám sv. Víta, Daliborku... Na zkoumání krás tohoto neopakovatelného místa moc času nezbývalo. Notně unaveni jsme se odebrali na koleje Zemědělské univerzity v Suchdole, kde jsme byli ubytováni. Malý oddech a hurá zpět do města – čekala nás totiž plavba lodí po Vltavě s večeří až na Vyšehrad. Bez ohledu na déšť a chladno jsme měli radost z každého dalšího momentu stráveného v Matičce měst Praze.
V pátek dopoledne jsme se svezli metrem na stanici Můstek, odkud jsme se ubírali k Národnímu divadlu, které jsme si prohlédli zvenku. Příště si určitě koupíme vstupenky na nějaké představení. Před Novou scénou ND jsme se zúčastnili smutečního obřadu – posledního rozloučení s českou žárovkou, na němž hrála pražská dechová hudba Jitřenka, která se letos v létě zúčastnila festivalu dechových hudeb v Daruvaru Flig. Jak je ten svět malý! Následovala jízda tramvají přes most, lanovkou na rozhlednu Petřín a do zrcadlového bludiště, které jsme si prohlíželi za deště, ale nevadilo nám to. Nabiti zážitky jsme pak pokračovali do jižních Čech – Římova, vesničky se sedmi sty obyvateli, kde nás přivítal Pavel Zíka, vedoucí Římovské koledy. Ten nám o spolupráci se Zdeneckými řekl: „Nejdřív jsme spolupracovali s Besedou v Rijece, kde jsme se s našimi maskami zúčastnili karnevalu. Od té doby, co jsme poznali Zdenecké, k nim s koledou jezdíme už deset let.“ Na radnici nás očekával starosta Miroslav Slinták, který nám vesničku představil. Dozvěděli jsme se, že Římov je známé poutní místo, roste zde stoletá lípa, do jejíhož vykotlaného kmene se vejde 55 lidí a v roce 2008 byla vyhlášena stromem roku. Římov je znám podle koledy, která vznikla v roce 1972 díky Zíkovu otci, podle specifické cukrovinky – římovském hadovi, podle poutního kostela Svatého Ducha, podle pašijové cesty, přehrady a železničního muzea Roubenka. Až do pozdních ranních hodin jsme pak trávili s přáteli při besedě a písničce s heligonkou pětasedmdesátiletého Josefa Hrušky v Hospodě u Modrého džbánu.
V sobotu ráno byla naše výprava odhodlána zdolat další cíle cesty – České Budějovice a Český Krumlov. V Budějovicích jsme si prohlédli centrum, muzeum a zoologickou zahradu, odkud se otevřel krásný pohled na zámek Hluboká. Při cestě zpět jsme míjeli výstaviště, kde se právě konala zemědělská výstava Země živitelka. Dorazili jsme do Českého Krumlova, první české památky, zařazené roku 1992 do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, šestnáctého nejkrásnějšího historického místa světa. Krumlovem protéká Vltava, stejně jako Prahou. Regionálním muzeem nás provázel jeho ředitel Filip Lýsek, od něhož jsme se poučili o části bohatého vývoje města a okolí. Největší dojem na nás však udělala návštěva zámeckých zahrad a otáčivého hlediště z roku 1958 v parku. Prohlídku zařídila Marie Dolenková, sekretářka hejtmana Budějovického kraje Jiřího Zimoly.
Tradice vaření piva v Českém Krumlově sahá k samým počátkům města, proto nechyběla ani návštěva Pivovaru Eggenberg, kde jsme se posilnili – čím jiným než pivem. Po návratu do Římova a večeři pro nás hostitelé připravili překvapení – přijel nás pozdravit starosta sousední obce Doudleby František Rytíř. V Doudlebech Zdenečtí také několikrát pobývali, dokonce zde vystupovali na dožínkách. Večer pak vyhrávala Římovská dechová hudba – takže se opět tančilo, zpívalo, hrálo, rozdávaly se dárky a veselilo se do rána, kdy nás čekalo dojemné rozloučení. Všichni si slíbili, že se uvidí zase v únoru o masopustu ve Zdencích a v létě v Římově. V Budějovicích jsme se ještě zastavili na nákupech – nejvíc se kupovalo pivo, becherovka a knedlíky. Sehraná parta pak v autobuse rozdávala dárky těm, kteří přispěli, aby vše klapalo a aby všichni byli spokojeni (mimo jiné i naší novinářce, která je provedla Prahou, pozn. red.). Cesta probíhala bez problémů, sem tam s písničkou. Všichni odjížděli plni dojmů, nových poznatků a vzpomínek na celý život a už se těší na další cestu. A. Raisová/ar