„Ještě ve střední škole jsem s Vlatkou Daňkovou hrála v jejím divadelním kroužku. Bylo to úžasné, cestovali jsme, viděla jsem hodně věcí, které bych bez divadla jistě neviděla. Moc se mi to líbilo, a bylo mi líto, když jsem kvůli fakultě nemohla hrát,“ říká J. Jílková a dodává, že se po návratu do Daruvaru bez přemýšlení hned zapojila do nových divadelních projektů skupiny ČB 2. „Nyní mám svou práci a více méně mám i volného času, tak ho věnuji divadlu.“
Zdůrazňuje, že ji loňská role Erbenova vodníka seděla lépe než role novinářky, ale všeobecně ochotnické divadlo považuje za dokonalou zábavu, kterou by za nic nevyměnila.
Jitka studovala zvěrolékařství v Záhřebu a studium bylo tak náročné a namáhavé, že nenechávala prostor na zabývání se čímkoliv jiným. „Byla jsem natolik soustředěná na školu, že jsem zřídka jezdila i do Daruvaru. Po celé dny jsem byla na fakultě a během víkendu se učila a připravovala na zkoušky.“ Jedním z důvodů bylo i to, že v prvním ročníku museli její rodiče zaplatit školné, a aby se placení zbavila, musela mít poměrně vysoký průměr známek. Dala si záležet.
V rámci programu výměny studentů strávila pět týdnů v Brně, kde se už tehdy, a bylo to před deseti lety, studovalo podle Boloňského procesu. Zapadla do šestého ročníku, který už absolvoval zkoušky, takže měla jen praxi, a zvlášť dobře zvládla porodnictví velkých zvířat. Po návratu dokončila studia a sotva našla ambulanci, ve které by odpracovala povinnou stáž. Nikdo totiž nechtěl brát mladou a křehkou dívku bez zkušeností. Nakonec ji vzali ve Velkých Zdencích, pokračovala v Hrubečném Poli, kde dostala i první zaměstnání, aby brzy potom přestoupila do Daruvaru, do veterinářské ambulance Karaula. Tu pracuje dodnes.
„Byla to pro mě velká změna, ale líbila se mi. Dříve jsem hodně pracovala na terénu s velkými zvířaty, zatímco jsem se teď dostala do lékárny a ambulance pro malá zvířata, pro domácí miláčky. Na začátku to bylo těžké, ale hezké, a všeobecně musím říci, že mám krásnou práci. Dnes jsem velmi spokojená, dělám to, co jsem si přála dělat, pomáhám zvířatům a nejdůležitější je, aby se zvířátko vyléčilo a aby mu bylo líp. Abych toho docílila, jsem připravena snést výčitky majitelů, kteří dovedou být dost nepříjemní.“
Rodina Jílkova je na Daruvarsku a v krajanských kruzích velice známá. Jitčin tatínek Zdenko po léta pracoval v továrně čerpadel MPD, maminka Đurđica si důchod zasloužila v podniku Daruvarčanka. O pět let starší sestra Helena, profesorka češtiny a dějin, učí v jedné střední škole v Záhřebu, je vdaná a má devítiletou dceru. Ale odkud Jílkovi vlastně jsou, odkud a kdy se z Čech do Chorvatska přistěhovali?
„Když jsem byla během války v Seči v České republice, můj táta a máma přijeli za mnou a zjistili, odkud rodina Jílkova pochází. Podle údajů, které táta shromáždil pro náš rodokmen, přišel můj praděda z osady Nákle na Chrudimsku, a údajně sem dospěl psím spřežením, nejdřív do vesnice Polany u Ivanova Sela. Odtamtud se přestěhovali do Horního Daruvaru.“ Maminka je také Češka. Její rodina, Smolova, se do Chorvatska přistěhovala ze Slovenska, z okolí Bratislavy, ale otec se oženil do Chorvatského záhoří, takže vyrůstala v ryze chorvatském prostředí.
V Horním Daruvaru měli Jílkovi velký statek, ale jim ho komunisté vzali, a na jeho místě se vystavěl místní dům kultury. Zůstal jim ale poměrně veliký pozemek hned vedle Domu. Dlouhá léta tam Jílkovi měli kovárnu a hodně pracovali s koňmi, a jako v každé vesnické rodině byl dvůr plný všelijakých zvířat. Znamená to, že Jitčina záliba není náhodná, že to asi mají v rodině. „Na dědovu kovárnu si bohužel nepamatuji. Jen na to, že měl koně, a že mě k nim nepustil blízko. Pamatuji si, že potom koupil osla, ale když osel kopl bratrance, museli jsme se s ním rozloučit.“
Přestože chodila do Daruvaru do české mateřské a základní školy, stejně tak do českého oddělení gymnázia, Jitka sebe považuje za vesnické dítě, a považuje za zcela normální, že mají zvířata. Navíc si myslí, že by život bez zvířat byl velmi chudý. Ona sama má koně, klisnu Amatku, s kterou se každou neděli vydává na dlouhé rekreační jízdy. „Ona je můj mazlíček, mám ji jenom pro svoje potěšení a nechodím s ní na žádné závody. Já chci, aby byla zdravá, naše jízdy probíhají v pomalém rytmu, bez jakýchkoliv spěchů a imperativů, velmi si v tom užívám.“
Jitka se před léty zapojila také do programu terapeutické jízdy, kterou organizuje sdružení občanů pro péči o mentálně postižené děti. „Byly to moje první styky s koňmi a tak to vlastně začalo. Nejdřív jsem dělala s dětmi jako volontérka, a za odměnu jsem měla možnost naučit se jezdit. Tento princip funguje dodnes, všichni volontéři mají možnost absolvovat školu jízdy. Je to jedinečná zkušenost. Já mám děti ráda, a zároveň jsem blízko zvířat,“ říká Jitka a dodává, že na svoji Amatku neutratí hodně peněz. Jílkovi totiž mají své louky a své seno, a nemusí zaplatit ani veterinářskou péči. Jinak je držení sportovního koně dost drahá záležitost. Na koupi mladého koně bez jakýchkoliv závodnických výsledků je třeba mít alespoň dvacet tisíc kun.
V krajanských spolcích dávala mladá zvěrolékařka svůj přínos od mala. Ještě jako žačka základní školy vystupovala v programech v Horním Daruvaru, během studia byla činná v taneční a divadelní sekci záhřebské České besedy, kde byla její sestra Helena vedoucí. Po delší přestávce, během které se věnovala výhradně studiu a hledání práce, se na menšinovou kulturní scénu vrátila. Nyní však zase nějakou dobu aktivní nebude. Už několik měsíců žije klasickým klidným rodinným životem se svým partnerem Milerem Čakarićem. On je uprchlík z Bosny, z okolí Jajce, který s maminkou nejdříve žil v Německu a před dvanácti lety se dostali do Daruvaru. Do té doby o krajanské komunitě ani nevěděl, a teď se pomalu učí česky. Nyní si v rodinném domu Jílkových na Podborech zařizují vlastní hnízdo a čekají novorozeně.
Jitka tak vlastně uzavřela kruh: k divadlu se vrátila, když jí to dovolila rodinná situace, nyní zase kvůli rodinným povinnostem s divadlem končí. Nejpravděpodobněji znovu jen dočasně. Vzhledem k tomu, že má herectví v žilách, jistě ji ještě uvidíme na prknech, která znamenají život. A jednoho dne, jak sama říká, pravděpodobně i její potomky. M. Pejić/vd, archiv

SE ZVÍŘETEM SE DOMLUVÍM SNADNĚJI NEŽ S ČLOVĚKEM
„Nikdy jsem neměla žádný problém s žádným zvířetem, ať jde o papouška, vrabce, kočku nebo psa. Problémy mi dělají majitelé mých pacientů, kteří často dovedou být až hrubí, třeba když se zeptají: A budeš to umět?“ Na rozdíl od lidí, zvířata plně důvěřují. Nejlépe je to vidět, když jde o divoké zvíře. „S kolegyní Olesjou Wirnsbergerovou jsme vyléčily jestřába, který měl zraněné křídlo a nohu, takže nemohl létat. Jednou nám utekl, ale po třech dnech se vrátil zpátky, protože usoudil, že v přírodě je bezmocný, že mu chceme pomoci.“