Na zajímavé události ze života rádi vzpomínáme. Slávek Malina z Horního Daruvaru rád zavzpomíná, jaké to bylo, když byl mladý. Narodil se před více než osmdesáti lety, pamatuje tedy hodně veselých i smutných životních příběhů či věcí, které dnes už nejsou. Málokdo dnes už ví, že vůbec někdy existovaly. Jednou z nich je lipovecká pískovna, kterou vlastnila jeho rodina.
Dlouhá léta se zde těžil písek, který se v poválečné době používal při stavbě mnoha daruvarských budov. Všechno začalo velkou předválečnou povodní, která zbořila dům rodiny Sýkorových. Stál v Lipovci v těsné blízkosti říčky Toplica. Rodina se proto rozhodla prodat všech třicet jiter půdy, které vlastnila, a odstěhovat se. Pozemek koupili Slávkův dědeček a pradědeček, oba jménem Ivan Malina.
Odjakživa se vědělo, že v kopci mezi Toplicí a Horním Daruvarem je písek, ale teprve Malinovi ho začali těžit a ve větším množství prodávat. Písek z kopce byl mastný, vhodný pro stavebnictví. Při jeho použití se mohlo ušetřit na ostatních stavebních materiálech. Přijížděli si pro něj lidé z celého okolí, a když někdo neměl potah, převáželi písek sami Malinovi.
Lipovecký písek se použil například při stavbě Českého domu v Daruvaru a Lipovci, základní školy v Lipovci Majuru, hotelu Slavonie a budov továrny Dalit. Když se těžil písek pro ně, museli si Malinovi pronajat Cerik, kam během dvou nebo tří let dodali kolem 1200 kubíků písku.
„Těžilo se po celý rok. Nejdříve se kopaly díry do země ve tvaru vejce. Písek se nacházel pod vrstvou žlutky a vápencové půdy. Kolem jedenácté hodiny jsme každé dopoledne měli přestávku, protože v té době se země pohybovala, písek se sesouval,“ vysvětluje Slávek. Chtěli tak předejít neštěstí, ale nedokázali to. Těžba písku byla nebezpečná – pod jeho tíhou zahynuli dva lidé. Dnes už si Slávek nevzpomíná na jejich křestní jména, jen příjmení Holeček a Kaldi mu zůstala v paměti. Ten druhý z nich zahynul v roce 1959, ale ten kopal na vlastní pěst. Také Slávek při těžbě málem zahynul. Poprvé ho v dvoumetrové jámě písek málem zasypal, když mu bylo šestnáct. Podruhé se to stalo v době svačiny, když vylezl z jámy, která měřila víc než dva a půl metru. Ucítil jakoby závan větru za zády, když se za ním do jámy svezl písek.
Po návratu z vojny v roce 1952 se Slávek rozhodl, že už nebudou kopat jámy, ale že udělají do kopce tunel. Snažil se o to i jeho tatínek, ale tunel se vždy brzy sesypal. Museli na to jít jinak. Na každých pár metrů stavěli dřevěné sloupy, říkalo se tomu šprajcování, a to mělo dělníky chránit, aby je písek nezasypal. Těžilo se asi pět let, a za tu dobu dosáhl tunel délky osmdesáti metrů. Koňský potah se v něm mohl bez problému otočit. Měli tam i studánku, v které byla bělavá, chutná voda, a tu si nosili na pití i domů.
Písek se musel vypírat ve vodě, aby ho zbavili nečistoty. Jednou při takové akci spatřili, že se ve vodě něco třpytí. Z blízka to vyhlíželo jako zlato. Pinzetou to vybrali a odnesli zlatníkovi Částkovi, který jim jejich předtuchu potvrdil. Slávkův tatínek si krabičku se zlatem vzal s sebou na oslavu prvního máje, aby se pochlubil vesničanům, co v kopci našli. Během večera mu ji však někdo ukradl.
Denně se mohlo vytěžit kolem čtyř kubických metrů písku. Za jeden kubík se dostalo tehdejších čtyři sta dinárů. Dvě stě šlo Malinům, a zbytek dělníkům. Na to vše se platily velké daně. Čtvrtinu platili hned, a potom ještě jednou, když se všechno vyúčtovalo, dalších čtyřicet procent.
Tunel se definitivně sesypal na jaře roku 1957. Pracovalo se jako obyčejně, pršelo, písek se celý den sesouval, najednou se svět zahoupal a tunel se začal bořit. Všichni rychle vyběhli ven, v tunelu zůstalo jen jedno kolečko a krumpáč. V tu dobu se už ale traktory přivážel mnohem kvalitnější říční písek, a tak pískovna úplně přestala fungovat.
Na místech, kde se písek těžil, je dnes háj a ještě pořád jsou tam rozpoznatelné jámy, přestože je překryla vrstva hlíny a listí. Nataša Veltruská/nv a archiv
