Svaz Čechů v Republice Chorvatsku reprezentovali Světluška Prokopićová, která jako jedna z pěti laureátů obdržela ocenění za dlouholetou činnost v krajanské komunitě, a student etnologie a dějin umění Marko Pejić s příspěvkem o generační situaci v chorvatských menšinových spolcích.
Program Češi ve světě, který koordinovalo Ministerstvo zahraničních věcí, byl bohatý kulturními a populárně-vědeckými událostmi všeho druhu. Kromě už zmíněné konference se konal Mezinárodní krajanský festival (kde vystoupily také soubory z Rijeky a Záhřebu), byla zahájena výstava Královna Dagmar – česká princezna, mnozí se zúčastnili Národní svatováclavské poutě. Slavnostní večer s folklorním programem v Národním památníku na Vítkově byl zvlášť působivý jak díky samému prostoru památníku - je to monumentální stavba plná symbolického, národního náboje a historie, tak díky velmi kvalitnímu folklornímu programu, který jsme tam sledovali.

Bohatý program umožnil všem účinkujícím vzájemně navázat kontakty a seznámit se s činností krajanských spolků ze všech koutů zeměkoule. „Na konferenci jsem byla poprvé a bylo zajímavé vidět, jak jsou krajanské komunity ve světě zorganizované,“ pověděla nám Světluška Prokopićová a o ocenění, které jí tam bylo uděleno, řekla: „Pro mě osobně znamená hodně, není však důležité jenom pro jednotlivce, který ocenění obdrží, ale pro celou komunitu, v které působí.“
Byla to příležitost pro posluchače a účinkující nahlédnout do světa českých etnických minorit z mnoha různých úhlů a na mnoha různých úrovních. Mluvili tam jak představitelé politické sféry (senátu a ministerstva zahraničí), tak i sféry akademické (profesoři a odborníci, zabývající se krajanskými tématy) a představitelé krajanských komunit. Nebylo možné nevšimnout si odlišných názorů, které na stejné téma měli mluvčí z různých prostředí.
Odborné příspěvky mají vždy výhodu či nevýhodu akademické formy, uplatněním které se snaží docílit objektivitu a pravdivost, ale která zbavena subjektivity může často zůstat na úrovni formální analýzy, a nedotkne se skutečného problému nebo se ho nepokusí vysvětlit a vyřešit. Příspěvky krajanů jsou naopak vždy velice citově zbarvené, umožňují slyšet mínění zevnitř, ale chybí jim věrohodnost vědecké objektivity. Znamená to, že je pravda nejčastěji někde mezi.
Slyšeli jsme několik velice zajímavých výkladů odborníků. Michal Pavlásek nám přiblížil život česky hovořícího obyvatelstva v srbském a rumunském Banátu. Zdeněk Uherek mluvil o pro nás velice zajímavém tématu: Čeští krajané v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, což byla zdařilá komparativní analýza dvou krajanských komunit velice podobných původem, ale velice odlišných z hlediska vývoje a dnešní úrovně krajanského života.
Příspěvky představitelů krajanských komunit by se stejně jako i specifické problémy, které je trápí, mohly rozdělit do dvou velkých kategorií: starokrajanské a politický exil. České komunity v Chorvatsku, Rumunsku, Srbsku nebo Ukrajině patří mezi starokrajanské. Češi se tam začali intenzivně stěhovat ještě v devatenáctém století a vytvářeli menšinové komunity, které se časem politicky úplně integrovaly do většinové komunity. Přitom si zachovali kulturní i jazykovou integritu. Politický exil naopak tvoří sdružení politických uprchlíků před komunismem (soustředění kolem let ‘48 a ‘68), kteří mají samozřejmě úplně jinačí problémy a požadavky nežli starokrajané.
Češi v Rumunsku, Ukrajině, Srbsku a Chorvatsku jsou už pátá nebo šestá generace Čechů narozených na uvedeném území, naopak krajané exulanti jsou prozatím generace první nebo druhá. Starokrajané usilují především o zachování jazyka a tradiční kultury, exulanti převážně o návrat majetku a občanských práv. V poslední době se začala vyskytovat také třetí kategorie krajanských komunit, kterou charakterizuje fenomén současné ekonomické migrace. Integrace České republiky do Evropské unie a globalizace světového pracovního trhu má za následek to, že v některých vysoce rozvinutých zemích počet Čechů roste.
Tak jsme se z příspěvku mladé krajanky Renaty Duttonové dozvěděli, jak se na úrovni kulturní činnosti organizují Češi v Bostonu a z příspěvku Daniela Cundery, jak fungují v Ženevě a New Yorku. Daniel vysvětlil, že věci nejsou všude ideální: „V New Yorku jsou členy krajanských spolků, které vždy vedou starší generace, převážně političtí emigranti. Jsou natolik uzavřené, že mladí lidé, emigranti mladší generace, v nich nemají místo. Házeli nám klacky pod nohy a nakonec mi tam jako mladému studentovi víc pomohly polské spolky než spolky české.“ V Bostonu staré spolky neexistují, mladí lidé je zakládají nyní. Jejich činnost je zaměřena na potřeby mladé emigrantské generace, tedy používání českého jazyka, a propagaci tradiční i současné české kultury. Jak je na tom chorvatská krajanská komunita, když ji porovnáme s ostatními komunitami ve světě? Víc než 6500 členů v třiceti Besedách, víc než tisíc žáků, kteří se učí češtině v mateřských, základních a středních školách, velký počet pěveckých, tanečních a divadelních souborů, dlouhý výčet kulturních programů a akcí jsou důkazem toho, že Češi v Chorvatsku patří mezi nejpočetnější a nejaktivnější české krajanské komunity ve světě. Vynikající a jedinečná je také její bohatá vydavatelská činnost: týdeník Jednota, Kalendář, Přehled a velký počet publicistických a literárních děl. Komunita má zdravý základ také pokud jde o zapojení mladých lidí, ale samozřejmě má i specifické problémy.

Jde především o znalost jazyka, která čím dál tím víc upadá. Vědomí o příslušnosti k české kultuře a o české identitě sílí. Proces globalizace, nová média a urbanizace pomalu ochuzují místní jazykový korpus. Není to věc haťaláčtiny, kterou můžeme považovat za lokální variantu češtiny bez jakýchkoliv negativních konotací (a ne jazykovým úpadkem), ale je to věc stárnutí kulturních forem. Naše čeština i česká kultura zůstaly na formální, tradiční a deklarativní úrovni, což má za následek pozbytí kontaktů se současnou českou kulturou. Nesledují se nositelé soudobé kultury: neposlouchá se současná česká hudba, nesledují se současné české kulturní trendy a české televizní pořady.
V případě, kdy jazyk nežije v současnosti nýbrž v minulosti, stává se přežitkem, pozůstatkem a symbolem minulých časů stejně jako český kroj, který si také nikdo neoblékne jindy, než jen když má vystoupit na jeviště. Stejně tak jako kroj vidíme jen za formálních okolností, mohlo by se stát, že jednoho dne češtinu budeme slýchat jen na jevišti, ale ne na ulici.
Je to ale jen hypotetická daleká budoucnost. Prozatím situace není alarmující, protože velký počet mladých lidí projevuje o češtinu zájem. Jazyková situace se však stále mění a potenciální problém v tom ovšem dřímá. Důkazem momentálního zdraví komunity je také velký zájem o krajanskou problematiku v Chorvatsku, který projevili jak organizátoři, tak i účastníci konference, a ocenění, která se dostávají do rukou našich krajanských činitelů (Světluška Prokopićová letos, stejné ocenění dostala na této konferenci před dvěma roky Fanynka Husáková). Jde o zajímavou a komplikovanou situaci, ke které je třeba ještě hodně říct a napsat. Právě z toho důvodu jsou takové konference, jako byla tato, velmi důležité. Marko Pejić/vd, krajane.net