Životní cesta Mirjany Hruškové neměla ve svých začátcích skoro žádné spojení s českým jazykem, Besedou a češstvím vůbec. Z Roždaniku, kde strávila své dětství, chodila do základní školy do Novsky, kde také ukončila střední ekonomickou školu. Výběr Mirjaniných volných činností ve škole byl velice zajímavý. Z jedné strany to bylo střelectví, které vyžaduje klid. Protože odjakživa ráda tančila, zapojila se i do školní taneční skupiny, což si zase vyžaduje určitý temperament. Stala se také členkou místního hasičského spolku a v druhé polovině osmdesátých let se zúčastnila několika soutěží.
První styk s češtinou byl vlastně prostřednictvím manžela Damira, který pochází z Prekopakry. Protože oba mají v Prekopakře příbuzné, stalo se, že její maminka hlídala maličkého Damira ještě dříve, než se Mirjana narodila. A když Mirjaně bylo šest let, staral se o ni tehdy dvanáctiletý Damir. Jasně, v tu dobu nikdo nevěděl, že se jednoho dne na jedné svatbě, kde oba byli hosty, zamilují.
Život se s nimi ale nemazlil. Krátce po tom, co začala domovinská válka, byl Damir těžce zraněn. Válka a manželovo zotavování ve Varaždinských Toplicích bylo pro Mirjanu nejtěžším obdobím v životě. Do roku 1994 pracovala v pakrackém podniku Moderna. Navíc se musela starat o syna Andreje a dceru Miju, ale také o manžela, který byl skoro nehybný. Určitou dobu žila v pronajatém bytě ve Varaždinských Toplicích, aby mu byla blíž. Časem se naštěstí manželův zdravotní stav zlepšil, takže se vrátili zpátky do svého domova v prekopakerském Matkovci.
Přestože nechodí do práce, být maminkou dvou dětí a starat se o do-mácnost vyžaduje spoustu času a síly. Ale, když ji pozvali, aby se zapojila do prekopakerské taneční skupiny, okamžitě souhlasila. Dnes už je tomu pět let, jak tančí v prekopakerském souboru Úsměv a poslední dva roky je jeho vedoucí. „Bez manželovy podpory bych se do Besedy asi nezapojila,“ řekla nám. Mirjana se stará převážně o taneční projev skupiny na jevišti a další organizační záležitosti a Damir jí ve všem pomáhá.
„Nebýt Besedy, tak nevím, co bych v životě dělala,“ svěřila se nám Mirjana. Jako tanečnice a vedoucí skupiny věnuje Besedě více než půl týdne. Před velkým vystoupením, jako jsou například dožínky, i značně více. Když prekopakerský Úsměv neměl nové tance, nezbylo jí nic jiného, než sama zkusit vytvořit choreografii. Její tanec sice jeviště ještě neviděl, ale tanečníkům se líbí. Vedení taneční skupiny si vyžaduje dost volného času a úsilí, přesto je Beseda pro Mirjanu především místem, kde se dobře pobaví a kde aspoň na chvíli zapomene na každodenní starosti. T. Doležal/td, archiv
