Josefína je členkou správního výboru České besedy, besedního a církevního sboru a švadlenou, která má na starosti spolkové kroje. Její manžel ji v jejích aktivitách podporuje a je na svou Češku hrdý: „Víte, mít Češku za ženu je dar. Češky jsou pedantní, pracovité, čistotné...“ Oba jsou už v důchodu, hlídají vnoučata, která se kolem nich během rozhovoru shromáždila. Zvlášť nejmenší, třiapůlletá Marta, která se od nich ani nehne, zvědavě a trochu bázlivě pozorovala, co se bude dít.
Oba manželé se narodili v Kaptole. Josefína v něm čtyři roky chodila do české základní školy, kde učila Otylka Sekulićová. Další čtyři roky pokračovala v chorvatské škole také v Kaptole, stejně jako její o rok mladší bratr Branko. V necelých sedmnácti letech začala pracovat v textilní továrně Orljava: „Nejdřív jsem byla deset let švadlenou, pak roznašečkou nití a posledních patnáct let vedoucí provozu – celkem jsem tam pracovala pětatřicet let.“ V jejich rodině předtím šila jen Josefínina prababička, také Josefína. Teď jako střihačka v jednom textilním podniku pracuje i Josefínina dcera Lýdie, přestože ukončila potravinářskou školu. Když v Besedě hledali někoho, kdo by se staral o besední kroje a šití jejich částí – byla volba jednoduchá. Josefína si od té doby na své konto připsala sedmnáct částí krojů, z toho devět pro dospělé tanečnice (halenky a sukně) a osm pro muže (košile). Dětské kroje opravuje. „Kroje jsem šila podle starých besedních krojů. Materiál většinou sháním v Chorvatsku, ale protože můj zeť jezdí často jako řidič do Čech, přiveze mi odtamtud, co schází. V poslední době stuhy.“
Josefína byla před dvěma roky zvolena do správního výboru, stejně jako bratr Branko, který také zpívá v besedním sboru: „Oba tam chodíme moc rádi. Jsme jako jedna rodina - zasmějeme se, popovídáme si, je nám fajn. Na výběru repertoáru se podílí všech sedmnáct členů. Letos oslavíme šesté narozeniny.“ Josefína se nám svěřila, že se jí nejvíc líbí české lidovky a píseň Byla noc krásná májová. „Ráda si zazpívám při každé práci – při vaření, šití i při opatrování vnoučat. Také je učím českým písničkám, ale zazpívám si i při jízdě na kole, když jedu ze zkoušky.“ Josefína zpívá nejen v besedním, ale i v církevním sboru v místním kostele sv. Petra a Pavla. Je tedy opravdu vytíženou důchodkyní. Ale jak říká, alespoň jí utíká čas a je mezi lidmi. Díky zpívání se Josefína poprvé před dvěma lety podívala do Prahy, to když se Kaptolští zúčastnili krajanského festivalu: „U Masarykovy sochy jsme zazpívali jeho nejoblíbenější Ach synku, synku. V Praze s námi vystupovali i naši tanečníci, naše vystoupení se divákům moc líbilo.“
Josefina a Slávko Vernotovi mají dvě dcery, Sylvii a Lýdii, každá z nich má dvě děti. Vnoučata Paola a Bruno tančí ve střední folklorní skupině České besedy. Slávko má šest bratrů, tři žili v Austrálii, jeden v Německu a jeden ve Slovinsku, dva z nich se vrátili zpět do Chorvatska. On sám pracoval v potravinářsko-zemědělském kombinátu PPK Kutjevo, ale jako řidič procestoval kus Evropy:
Kaptolská taneční skupina - dřepí: F. Metzgerová, Adéla Kelerová, Kristýna Jurićová, Božena Škrabalová; stojí: učitel Jindra Požár, Zdenka Taušová, Milada Hasová, Zdenka Hrušková, Milada Hanáková, Stanka Šmitpetrová, Milada Minaříková, Josefína Kofnerová; v poslední řadě stojí Vlado Vazler, Štěpán Sadílek, Antonín Šmitpetr, Boris Keler, Josef Sadílek (Josefinin otec), Vlado Zadražil, Slávko Kosina, Josef Vrba, František Svítil, Josef Hamžik a Josip Fabijan.
Není známo, kdy a kde byla fotografie pořízena. „Jezdil jsem po celé bývalé Jugoslávii, do Itálie, Holandska, Maďarska, Německa a dalších zemí. Na prvním místě je ale pro mne rodina, a potom můj koníček – lov,“ pochlubil se Slávko množstvím loveckých trofejí, které zdobí terasu. Býval členem místního loveckého spolku, před sedmi lety přestoupil do pakrackého spolku Košuta. Důvod? Víc druhů divoké zvěře v lovišti na dvojnásobně větší ploše se stejným počtem členů jako v Kaptole. „Náš spolek se zabývá loveckým turismem. Z ciziny k nám na lov přijíždějí převážně Němci a Francouzi. Já osobně bych si přál, aby ke mně v zimě přijela pěti až šestičlenná skupina obyčejných lovců z Čech, pro které bych zařídil ubytování. Pozval bych je na lov divočáků.“
KOLO A ŽENA SE NIKOMU NEPŮJČUJÍ
Josefínin prapraděda se přistěhoval do Chorvatska, do osady Pavlovac, z Prahy. Jeho syn si našel dívku v osadě Doljanovci u Kaptola, odstěhoval se za ní, a od té doby žije rodina Sadílkova na Kaptolsku. Josefinin otec Josef Sadílek však se svými dětmi česky mluvit nechtěl, přestože ho k tomu matka nabádala. Slávkova babička Filoména Touřínová kdysi vyprávěla, jak byli čeští přistěhovalci vyspělí a pracovití: „Přinesli do Chorvatska mnoho nového, takže místní lidé se od nich ledasčemu naučili. Byli to kováři, pokrývači, zedníci – řemeslníci všeho druhu. Děda mého zetě Željka byl obuvník, a v padesátých letech minulého století si koupil první jízdní kolo ve vsi. Když si ho vesničané chtěli vypůjčit, řekl jim: Bicykl a žena se nikomu nepůjčují! Slávkův praděda Josef se přistěhoval odněkud z Čech a usadil se ve Střežanech. Vernotovi pátrají, zdali tam mají příbuzné. Možná že se po přečtení tohoto článku někdo ozve a rodina z Kaptola získá další poznatky do svého rodokmenu. A. Raisová/ar
