Adéla je rodačkou z Brestova, pochází z rodiny Jetmarovy. Do Orlovce se přistěhovala v roce 1953 a vzpomíná, jak se tam kdysi žilo: „U nás byl tenkrát obchod a hospoda, ve které byly zábavy a svatby. Sál býval vždycky úplně plničký. Na zábavy chodila všechna mládež ze Zdenců a Orlovce. Mladí tancovali a bavili se při osvědčené malozdenecké kapele, která hrála kousek za kouskem. Maminky, které seděly kolem zdí, se nemohly vynadivit, kde berou tolik písniček a vytrvalosti…
V Besedě se hodně pracovalo, všechno ani není možné vypočítat. Jejich rozsah byl na tak malou vesnici až neuvěřitelný,“ říká paní Adéla. Hrálo se divadlo, někdy se zároveň nacvičovala dokonce dvě představení, ale organizovaly se i přednášky, výlety a různé kursy, například kurs vaření. Do kulturního života vsi byli zapojeni téměř všichni. „Já jsem hrála jenom ve dvou divadlech, ale můj manžel Mirko jich sehrál několik. S divadelní hrou Lešetínský kovář se jelo na zájezd do Končenic na jízdních kolech. Něco takového je v dnešní době nepředstavitelné. A mládeže zde bylo hodně, ne jako dnes,“ vzpomíná Adéla. V krajanské rodině Heroutově jsme se dozvěděli, že se ve vesnici téměř s každým domluvíte česky, ale že některé české rodiny o svůj mateřský jazyk vůbec nestojí, jako by se za něj styděly. Česky rozumí, ale nemluví. „Je mě to velice líto, čeština je tak hezká. Jsem Maďarka a velice rychle jsem se naučila mluvit česky, takže teď nikdo nepozná, že nejsem Češka,“ svěřila se nám paní Irenka. Jako s každou správnou hospodyní si s Irenkou nejdříve popovídáte o kuchyni: české i maďarské. Nabídla nám českou bábovku, domácí višňovou šťávu, kdoulová povidla… Všechno to u ní voní tradiční českou kuchyní, kterou si velice oblíbila. Přiznává se, že se u ní pořád něco kuchtí.
S jejím manželem Karlem Heroutem jsme se seznámili až po chvíli, když při-vezl domů telátko, které si do zimy vykrmí. Také Karel zavzpomínal na své mládí a na dobu, kdy se hodně stavělo a pracovalo: „Kdysi bylo u nás ve vesnici veselo. Nikdo se neptal, kdo je kdo a všichni jsme spolu kamarádili. Dnes tomu tak už není. Hodně jsem tancoval a hrál divadlo. Zúčastnil jsem se každé pracovní akce. Předsedou Besedy byl tehdy Karel Slunéčko, který byl výborným organizátorem a uměl každému přidělit nějakou práci. Všichni jsme ho poslouchali a nikomu nebylo těžko pracovat. Starali jsme se také o to, aby byl vesnický hřbitov pěkně upravený, a aby na něm nerostla tráva. Je pravda, že se pracovních akcí zúčastňovali pořád ti stejní, ale dnes by asi ani to nešlo. Dnes už je to všechno jiné. Já jsem nikdy nepil alkohol, ale rád jsem si vyšel do společnosti. Dnes se hodně pije a zdá se mi, že se lidé bez alkoholu ani neumí pobavit. Po domovinské válce se všechno rozházelo, lidé už nejsou tak aktivní a každý nejraději posedává doma u kamen.“
V současné době se v Orlovci lidé převážně zabývají zemědělstvím a dobytkářstvím. Také Heroutovi chovají krávy, takže mají dostatek mléka, aby si doma pro své potřeby sami udělali sýr a tvaroh… „Hodně pracovat nemůžeme, jsou tady roky a zdraví neslouží jako kdysi. V zahrádce sázíme, kolik potřebujeme, a tak máme dost pro vlastní potřeby, abychom s tak malým důchodem mohli normálně žít,“ řekli nám.
„Mladé lidi už neláká život na vesnici s domečkem a velkou zahradou, na které je plno práce. Je to vlastně smutné, ale je to tak. Třeba se jim nelíbí ani to, že tady na venkově všichni o sobě víme všechno – co bude kdo vařit k obědu, co se kde stalo anebo kdo za kým chodí. Někomu třeba vadí, jak se lidi jeden o druhého starají a někdy také pomlouvají. Je to prostě tak, venkovský život je takový. Tady se bez auta neobejdete, a skoro každá rodina auto má, takže ain to by neměl být problém,“ zauvažovala paní Heroutová.
Vesnice ztichla a veškerý život uprchl někam jinam. Snad tomu tak muselo být. Ne nadarmo se říká, že vesnici dělá obchod, škola, hospoda… V Orlovci nic z toho nenajdete. Ale přesvědčili jsme se, že lidé jsou tu milí a přívětiví, a mají svou osadu rádi.
Při nedávné oslavě osmdesátého výročí založení České besedy Malé Zdence, nás zaujala skutečnost, že tato Beseda byla vlastně založena v sousední vesnici Orlovci. Leží mezi Malými Zdenci a Hrubečným Polem, kterou vede hlavní silnice od státní hranice s Maďarskem.
Každý však tudy jen profrčí, nemá důvod, proč by se tady zastavil. V Orlovci není vlastně nic, co by kolemjedoucího zaujalo - nemají hospodu ani obchod, školu ani kostel… Zastavili jsme se tam však my, abychom se dozvěděli něco o zdejších lidech, o minulosti, kdy Orlovec žil bohatým kulturním životem, a o tom, jak se v dnešní uspěchané době na venkově žije. Zjistili jsme, že jde o vesnici stále ještě převážně českou, ale mladé rodiny v ní snad už vůbec nežijí.
  Mohlo by se říci, že Orlovec je jen ulice, která spojuje Malé Zdence s Hrubečným Polem. O vesnici je v tom případě vlastně těžko mluvit, protože jde o kontinuovanou zástavbu, kdy začátek a konec vesnice naznačují pouze tabule. Ty ale ještě víc komplikují situaci: na jedné straně je tabule s nápisem Orlovac, a na druhé Orlovac Zdenački. Nikdo nám nedokázal odpovědět, jak vesnice ke svému jménu přišla, ale setkali jsme se s názorem, že by bylo lepší přejmenovat ji na Zdence. „Vždyť je to beztak vlastně část Malých Zdenců. Takhle nikam nepatříme,“ řekli nám místní. V minulosti ale mezi vesničany vládla určitá rivalita, jak už to bývá mezi sousedními osadami. „Kdysi Zdeňáci a Vorlováci mezi sebou vedli spory a hádky, stejně jako Malozdeňáci a Velkozdeňáci.“ Ani mezi těmito dvěma osadami není situace docela jednoduchá a jednoznačná. Kdysi byla hranice mezi nimi na křižovatce, které se říkalo Na Majdě. Dnes je hranice posunuta za továrnu Zdenka, takže ta patří k Velkým Zdencům, a těsně za ní začínají Malé Zdence.
Ze soupisu obyvatel z roku 2001 se dozvídáme, že před deseti lety v Orlovci žil 261 obyvatel. Dnes je jich určitě mnohem méně.
ORLOVEC KDYSI A DNES
Orlovec se dnes hodně neliší od ostatních vesnic v tomto kraji, snad jen tím, že je po hlavní silnici stále dost velký provoz. Přestože má dobré dopravní spojení s okolím, mladí lidé zde nezůstávají.
Kulturní život byl před časem na vysoké úrovni. V Jednotě z roku 1956 psal Karel Slunéčko: „Naše osada není velká, ale je svorná. Žijí v ní dvě třetiny Čechů, Chorvati, Maďaři, Srbové… I z jiných národností jsou někteří občané členy Besedy. Je to úspěch v naší práci, že se všichni navzájem ctí a pomáhají si.“
Dnes mají vesničané možnost zapojit se do velice aktivních sousedních Besed: zdenecké a hrubečnopolské, a také do sportovního života ve městě. Přímo v Orlovci už bohužel ne. Starší lidé chodí na programy a akce, které se zde však pořádají už jen velmi zřídka. Život je zde zpomalený, beze spěchu.
A. M. Štrumlová Tučková/amšt