Proto jsou dějiny prvních generací Čechů na Pakracku zároveň dějinami stavitelů, herců a sokolů, a proto Siniša Njegovan Stárek právě tak pojmenoval svou knihu, která hovoří o lidech na tomto prostoru a jejich působení v letech 1840-1960. Kniha byla pokřtěna v říjnu v pakrackém městském muzeu. „Tato kniha je o lidech a jejich dílech – ne o událostech,“ zdůrazňuje autor v předmluvě. „Je o lidech, kteří stavěli různé objekty pro lidské potřeby, stavěli také slova a věty na prknech, která znamenají život.“
Osoby, popsané v knize, byly profesionálové ve stavebnictví, dobří mistři a inženýři, zatímco v ochotnické divadelní činnosti nedostatek hereckého vzdělání nahrazovali snahou a nadáním. Pokud se čtenáři zdá, že je kombinace stavebnictví a herectví trochu podivná, autor vysvětluje, že jde o historický fakt. Stalo se, že sem přicházeli zedníci se zálibou k divadlu. „Jejich společným jmenovatelem bylo prkno,“ říká S. Stárek. „Prkno bylo prvkem na zpracování šalunků pro stavbu, z prkna bylo uděláno jeviště, na kterém hráli.“
  V knize se uvádějí příběhy nejen českých občanů, ale i jiných, kteří se zabývali zednictvím a účinkovali v ochotnickém divadle. Češi však byli nejpočetnější. Jen mezi českými přistěhovalci a jejich potomky v první generaci narozené na Pakracku, bylo dokonce šedesát řemeslníků, kteří měli vztah ke stavebnictví a šedesát z nich, tedy více než polovina, hrála v diletantském divadle. Jako stavitelů si jich v Pakraci a v širším okolí velmi vážili, a jako divadelní ochotníci byli mezi prvními českými přistěhovalci, kteří v nové vlasti založili krajanský spolek. Česká beseda v Prekopakře vznikla už v roce 1907.
Ve společnosti stavitelů, herců a sokolů, jedním slovem místních českých přistěhovalců, bylo vždycky veselo. Převážně měli sklony k žertu, hudbě, herectví. Tento duch a anekdoty o pakrackých zednicích a hercích popsal přední krajan Vojta Štantejský v humoresce Duch a příšera, kterou uveřejnil v roce 1923 v lidovém kalendáři slovenského knihtiskařského spolku v Petrovci. Touto humoreskou začíná S. Stárek svou knihu a pokračuje bohatým životopisem V. Štantejského, který vynikal v krajanském ochotnickém divadle. Pak uvádí příběhy dalších významných osobností – Karla Pácala, Lujka Šnedorfa, Františka a Dragana Hoška, Františka Stárka, Antonína Bártu, Jaroslava Vacátka… Kniha dále přináší obsáhlé citace z humoristického listu Pakracký dekret z roku 1930, popisuje první divadelní skupiny a hry. Zvláštní kapitolu věnuje vzniku a působení sokolských spolků.
„Sokolové byli lidé, kteří dbali nejen o své tělo, ale i duch, zabývali se tělocvikem, ale i kulturou a uměním. Měli rádi svou vlast a svůj domov. Mnozí občané Pakracka byli znamenití sokolové, někteří z nich byli zároveň i stavitelé i herci. Ale nejdůležitější ze všeho je, že to byli mimořádní lidé,“ uzavírá autor.
VÝSLEDEK DLOUHOLETÉHO BÁDÁNÍ
Prekopakerský krajan Siniša Njegovan Stárek začal před léty zkoumat dějiny místních českých přistěhovalců pro pakracko-lipický dějepisný spolek, který jeho příspěvky uveřejňoval ve svém sborníku. Brzy se ukázalo, že si tato problematika zaslouží zvláštní knihu a tak vznikla kniha Češi v Pakraci, Prekopakře a v Lipiku, která vyšla v roce 2008. Už tehdy autor usoudil, že údajů a dokumentů zbylo na ještě jednu knihu a zdůraznil, že bude o zednících a hercích. Stalo se tak a kniha je na světě. Je bohatě ilustrována dobovými fotografiemi a dokumenty, vydal ji v chorvatštině dějepisný spolek Pakrac-Lipik.
M. Pejić/mp