Autorkou projektu a jednoho z příspěvků je novinářka a fotografka, grafická redaktorka knih a časopisů v Jednotě, divadelní herečka a režisérka, promovaná politoložka Vlatka Daňková z Daruvaru. V budoucnosti má vyjít také chorvatská verze této knihy. Autorku jsme požádali o rozhovor.
Jak se zrodil nápad oslovit lidi, aby se zamysleli nad svým vztahem k českému původu?
Kromě toho, že píšu, skoro celý život dělám v Jednotě grafické návrhy na knihy. Setkala jsem se s mnoha zajímavými autory a s tolika různými lidmi, kterým Jednota vydala knihu, že jsem si řekla, že by stálo za pokus, stát se také autorkou. Rozhodla jsem se k tomu, když mi bylo padesát a když jsem uvažovala o tom, co jsem v životě udělala a co bych ještě udělat chtěla. Vycházela jsem ze svých zkušeností.
Jak jste hledala cestu k lidem, kteří do knihy přispěli a jaká byla jejich odezva? Jaký měla kniha úspěch? Zapsala jsem si jména lidí, kteří přispívali do Českého lidového kalendáře, do Studnice a do Jednoty, a dopisem jsem je vyzvala ke spolupráci. Během studia na fakultě politických věd jsem se naučila, že aby se při výzkumu veřejného mínění získala objektivní odpověď, nesmí otázka být navádějící. O formě dopisu jsem se radila se synem Markem, studentem etnologie, on se zase poradil s profesory.
Ukázalo se, že i když naši lidé česky rozumí a dovedou se literárně vyjadřovat, s odborným textem si neumí poradit a připadá jim jako návod na připojení generátoru v nukleární centrále. Skoro všichni mi volali nebo psali e-maily a nechali si vysvětlit, o co se jedná. Velice málo lidí se vyjádřilo, že o tom, jaké city chovají ke svým kořenům, nemají co říci. Většině se nápad líbil. Všichni si bohužel na odpověď neudělali čas. Za největší úspěch sborníku považuji dvě věci. Za prvé, že mi dost lidí, když knihu viděli, řeklo, že je jim líto, že mi nenapsali. Za druhé, kniha se setkala s docela příznivými kritikami. Prozatím jsou to jenom kritiky z českého prostředí.
  Vyjde brzy chorvatská verze sborníku?
Právě jsem zahájila práci na chorvatské verzi a doufám, že ji během příštího roku dokončím. Celý sborník bude přeložen do chorvatštiny a v druhé části budou příspěvky dalších lidí.
Jaký záměr sledujete vydáním jedné knihy ve dvou jazycích?
Podle etnologů je člověk mladý do třiceti, proto s oblibou o sobě říkám, že patřím do modernější garnitury krajanských intelektuálů v nejlepším věku, kteří smýšlejí jinak než generace našich otců. Já si myslím, že náš základní problém není zachovat si jazyk a kulturu, protože budou vždycky v nějaké podobě existovat. Náš základní problém je, že nemáme adekvátní odezvu v chorvatském prostředí. Je to proto, že se koncentrujeme na všechno české a zapomínáme na chorvatské. Jak může o našich akcích nebo o našich knihách psát kterýkoli portál v Chorvatsku, když si o nás nikdo z nich nemůže přečíst nic v chorvatštině?
Tato kniha je prvním kamínkem v cestě, která možná za deset, dvacet let vyústí k něčemu novému. Jednota je vydavatelství, které si opravdu zaslouží respekt, pracujeme dobře a profesionálně. Je nám to ale málo platné, protože v chorvatských kruzích jako bychom neexistovali, a to proto, že všechno děláme jenom česky. Kde nás kdo může vidět? Tento problém je touto knihou načat.
Ukázalo se také, že neexistují témata a problémy, o kterých není možné psát, pokud se k nim přistoupí s citem a pokud mi oslovení věří. S každým autorem jsem hodně komunikovala, pořád jsem opakovala, že si vážím lidí, kteří se rozhodli napsat něco tak intimního, jako proč se někdo cítí tak nebo onak. Dnes je mi jasné, že některé názory, které jsem měla před dvaceti, třiceti lety, prostě nemají pevný základ. Jeden český architekt napsal, že dům stavíme sice jednou za život, ale každých deset let bychom ho měli přestavět podle momentálních potřeb. Myslím si, že to platí i pro naše úvahy, cíle, plány i cítění: každých deset let můžeme udělat revizi i ve svých srdcích.
Abychom dosáhli toho, že nás ostatní lidé v Chorvatsku budou respektovat, musíme i my respektovat ostatní. Proto bychom nejdřív měli respektovat lidi v našich řadách, kteří smýšlí jinak.
  Kniha Moje české kořeny byla nedávno představena v Záhřebu. Byl k tomu zvláštní důvod?
Záhřeb je druhé největší české město v Chorvatsku. Nejvíc příspěvků ve sborníku je sice z Daruvaru, ale když vezmeme v úvahu, kolik autorů momentálně pracuje nebo studuje v Záhřebu, tak je vlastně nejvíc příspěvků ze Záhřebu. Chtěla jsem věnovat pozornost lidem, žijícím v Záhřebu, kteří mají velice kladný vztah k češství, ale netancují ani nehrají divadlo. Beseda není jenom tancování a zpívání. Každá Beseda by měla umožnit lidem, kteří se cítí česky, aby se také mohli scházet. Záhřebská Beseda by například mohla mít sekci, která by se problémem české menšiny zabývala teoreticky. Ne politicky, protože díky státu máme dobře rozpracované politické cesty, jak každá menšina může a musí pracovat. Musíme se na věci dívat šíř, než jen z našeho besedního jeviště.
Znali jsme či známe vás také jako tanečnici daruvarské Besedy, herečku a režisérku...
Jak jsem napsala ve svém příspěvku, ve volném čase pracuju na zahrádce a zabývám se divadlem. Divadlo jsem si oblíbila ve školce, když jsem hrála v Mášence a medvědovi. Tenkrát jsem na jeviště Českého národního domu vystoupila poprvé. To mi tak učarovalo, že se vždy, i dnes, na něm cítím moc dobře. Někdy mám pocit, že jsem jako novinářka za těch třicet let, co píšu, neudělala nic. Když jsem začala pracovat, někdo v obci si myslel, že novináři jsou problematičtí a má se s nimi zatočit... Třicet roků píšeš a poukazuješ na dobré a špatné příklady. Přehoupne se století, změní se systém, a je to vlastně pořád stejné. Třicet let se také zabývám divadlem. Ve střední škole jsme na hodinách češtiny dělali Klicperovu veselohru Na mostě. Když profesorka Jiřina Staňová kvůli práci v Jednotě nemohla přijít na hodinu, dělali jsme divadlo. Udělali jsme si ho takřka sami, od té doby režíruju. Když to přirovnám, zdá se mi, že jsem za třicet let, kolik se neprofesně zabývám divadlem, lidi něčemu naučila a že jsou mi za to vděční. Snad dostali berličku, se kterou jdou životem lehčeji. Ve škole děti nenaučí, aby si nejdřív v hlavě srovnali, co vlastně chtějí říci, neučí je vystoupit před skupinu lidí a své myšlenky krátce, srozumitelně a jasně formulovat. Tomu je učí divadlo..
Divadlo je velká relaxace. Setkávám se tu s lidmi mimo můj pracovní okruh. Manžel Mato Pejić i já jsme novináři, hodně čteme, sledujeme, prověřujeme. Při divadle si rozšiřuju nějaké jiné horizonty. Jak já jiné učím srozumitelně mluvit, jiní naučí mě, jak se zachází s kravami, jak s bramborami a jak s řepou. Vždy mám krásný pocit, když se ke mně na ulici hlásí někdo z řady dětí, které jsem v základní a střední škole učila divadlu. Já ty děti někdy ani nepoznávám. Změní se, vyrostou, ale když se potkáme, oslovují mně. To je krásné. Divadlo je pro mě koníček.
Kdysi jsem taky tančila, mám na to krásné vzpomínky. Když zahrála hudba nebo šla folklorní skupina v průvodu, dlouho jsem se musela držet, abych si s nimi nezatancovala, třeba v centru Záhřebu nebo Prahy. Do kola mě to táhlo, dokud nezačala tančit dcera Jana, která teď tancuje líp než já. Číst jsem se naučila brzy a do-dnes jsem náruživou čtenářkou. Mám seznam knih, které si chci přečíst, a čtu je řadou. Jednotu čtu už čtyřicet let a velmi hodně pamatuju. Do Jednoty, kde tatínek pracoval, jsem chodila od doby, kdy jsem začala chodit do školky. Pamatuju si na věci, o kterých se dnes může číst jenom v pamětech. Třeba vozík, kterým se Jednota vozila z tiskárny, vzpomínám i na Blaženku Bílkovou, Mirka Grabara, klišátka i temnou komoru. Když dnes nějaký mladý novinář přijde s nějakým objevem, musím se nad tím usmát. Vím také, že jsou etapy, kdy některé spolky žijí aktivněji anebo méně aktivně.
Co byste ještě ráda podnikla jen pro své potěšení?
Doposud jsem pořád hodně pracovala. Teď bych se chtěla zabývat tím, čím jsem neměla příležitost. Naučím se potápět s láhvemi, plánuju cestu do Afriky, naučím se řídit auto a další věci. Jediné, co ještě musím, je pomoci s vnoučaty. Snad se jich dočkám, a budu se moci postarat, aby do tří let slyšela češtinu. Pak už to bude jen na nich. Osud si s lidmi zajímavě zahrává. Vždy se divím, kolik rodičů nechtělo dát dítě do české školy, a ono si pak našlo zaměstnání někde, kde český jazyk používá.
Snad se vás ani nemusím ptát, jestli ovládání dvou jazyků považujete za bohatství?
Měla jsem štěstí, že jsem se narodila v rodině, která má i čistě české i čistě chorvatské kořeny. Mám ráda obě své strany a k oběma jsem vázaná. Nemám žádné zvláštní materiální bohatství. Ten dům, který po nás děti zdědí, v nějakém měřítku není bůhví co. Jediné, co já mohu dětem předat, je radost z bohatství kultury jednoho i druhého národa.
Otázky kladl Ž. Podsedník/žp