Album nebylo jen památkou jejich společné cesty na jaderské pobřeží, o které se v rodině mluvilo vždy jako o něčem úžasném, neopakovatelném, ale také na jejich společné žití a rodný kraj - jižní Čechy. Fotografie jsou velmi pěkné a jasné. Byly pořízeny především v roce 1911, kdy byla babička Anna Peřinová, roz. Duchková, s dědečkem Františkem Peřinou a Zdeňkem, tatínkem paní Beránkové, na Rabu. Tatínkovi byly tehdy čtyři roky. Fotografie fotil s největší pravděpodobností dědeček František. Velmi nás zajímalo, proč příbuzní paní Beránkové navštívili právě Rab na Jadranu. Dozvěděli jsme se, že tenkrát bylo módní vyjet na dovolenou někam na jih. Je nutné také si uvědomit, že existovala slovanská náklonnost a lidé rádi jezdili tam, kde se cítili dobře. Rodina Peřinova žila v Českých Budějovicích a patřila ke střednímu stavu.
František Peřina učil na gymnáziu a dobře hrál na housle. Traduje se, že hrával i po vinárnách.
Přes povídání o historických fotografiích a Jadranu jsme se dostali do současnosti: paní Beránková má stále velmi blízký vztah k zemím bývalé Jugoslávie. Vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy srbochorvatštinu-češtinu, ale cesta k srbochorvatštině byla poněkud klikatá. Nejdříve začala na fakultě studovat ruštinu, ale když v roce 1968 Československo obsadili Rusové, rozhodla se, že začne studovat něco jiného. Nejvíce se jí líbila srbochorvatština. Na začátku sedmdesátých let minulého století se věnovala tlumočnictví a překladatelství. Díky tomu měla možnost navštívit spoustu krásných míst v bývalé Jugoslávii. Učila češtinu sekretáře ambasády, vojenského přidělence, ale také obchodní přidělence a děti diplomatů z bývalé Jugoslávie. V Mariánských Lázních se starala o skupiny rekreantů z bývalé Jugoslávie, se kterými zažila mnoho krásných a veselých chvil. Na toto období vzpomíná Šárka Beránková velmi ráda. Seznámila se s jihoslovanskou kulturou, písněmi, literaturou, filmovou tvorbou, ale i s kuchyní.
Babička paní Beránkové se od roku 1911 již nikdy na Jadran nepodívala, neboť v první světové válce ovdověla a od té doby ji v podstatě živil otec. Rodiče paní Beránkové byli v bývalé Jugoslávii v roce 1976, ale ne na Rabu. Dostali se tam díky dceřiným kontaktům a byli nadšení. Ani ona sama na Rabu nebyla, ale navštívila Záhřeb, Bělehrad, Mostar, Hvar, Dubrovník, Split, Pulu.
Šárka Beránková další cestu do Chorvatska neplánuje: „Byla jsem v Dubrovníku a v Mostaru než ho rozbombardovali. Člověk se nemá vracet na ta místa, která má v úžasných vzpomínkách. Nevím, zda bych nebyla zklamaná. Měla jsem možnost poznat rodiny chorvatské, srbské i muslimské. Mám z té doby velmi krásné zážitky a to nejde vrátit zpátky.“ Z. Hubinková/zh, archiv, internet