„Co děláte, babičko?“ ptá se často jeden z vnuků, který s ní a rodiči bydlí pod jednou střechou. „Píšu, píšu, holenku,“ odpoví Růženka, pro kterou se psaní stalo lékem na všechny bolesti světa. Dělá jí totiž radost, když na papíru může vyjádřit své pocity, dojmy, vymýšlet si, přehánět, zkrátka dát volnost své fantazii, která jí rozhodně nechybí. Samozřejmě, že si na to musí najít čas po práci, tedy po krmení krav, prasat, čuňat, drůbeže, po vaření, úklidu a v sezóně i po zahrádce. Na hospodářství je pořád spousta práce. „Po večerech buď píšu nebo čtu.“
„První divadelní hru o třech jednáních, Nedočkaví dědicové, jsem pro naši Besedu napsala v roce 2011, když za mnou přišla dcera Zdena a řekla, že mají herečky, ale chybí jim herci: jeden se nakonec přece jen našel. Tak jsem jí tedy slíbila pomoct. Pustila jsem se do práce. Zatím jsem napsala tři hry, ale jen jedna byla sehrána, dvě čekají na řadu. Většinou jsou to komedie ze života. Charaktery jednotlivých rolí musím hercům ušít na tělo. Znám je a tak je to lehčí, než kdyby hru psal někdo, kdo o nich nic neví. Také si spolu s nimi ráda zahraju. Jsem ráda, že v Dědicích mě naše režisérka Jiřinka Machová obsadila do hlavní role,“ vyprávěla Růženka, jak to vlastně s psaním začalo. Sama sebe ubezpečila, že právě díky aktivitě v Besedě si vyléčila všechny neduhy, které jí trápily. „Co mě vlastně k psaní přimělo?“ zamyslela se Růženka a v zápětí si odpověděla: „...manželova smrt. Psaní mi usnadnilo vyhnout se černým myšlenkám, které mě znepokojovaly a kvůli nimž jsem brala hromadu prášků. Teď se cítím být zdravá.“ Její první texty se objevily v Koutku ještě když chodila do školy, v poslední době se s jejími procítěnými verši a drobnými prózami setkáváme ve Studnici a v Českém lidovém kalendáři.
Od psaní jsme se dostali k divadlu: „Divadla s námi v dolanské škole připravoval učitel Jindra Požár. Vzpomínám si, že jsem v prvním hrála maminku. Na ty doby ráda vzpomínám. Jako děvče školou povinné jsem v šedesátých letech, kdy byl v Dolanech předsedou Besedy můj bratr Ivan Hubinka, hrála s dospělými. Až do sedmnácti, pak jsem se provdala a přestala hrát. Tenkrát se hodně jezdilo na zájezdy s koňmi do Střežan a na Královec. V zimě jsme si koně nechávali u někoho ve stáji. Návraty byly veselé, zpívalo se a hrálo. Teď se všude jezdí auty. Učitel Požár měl moc rád děti a několikrát si s námi dokonce i zahrál.“ Divadlem se zabývali i Růženčini sourozenci Tonička, Vládo a Ivo, a také bratranci Alojz a Tonči Stráník, který je divadlu věrný dodnes. Její rodiče se rádi zúčastňovali besedního života, divadla sledovali a tatínek často pomáhal v šenku.
„Odjakživa jsem ráda zpívala. Když je mi ouvej, písnička pomůže,“ tvrdí Růženka. Na staré známé melodie píše texty o Střežanech, a několik jich už zdomácnělo v besední pěvecké skupině, kam se zapojila při jejím vzniku před dvěma lety. Zvlášť oblíbené jsou O rodných Střežanech a My jsme ženy Střežaňačky. Pro zpěvačky překládá také písně z chorvatštiny do češtiny. Zná spoustu starých českých písní, mnohé si zařadily do repertoáru. Někdy je musí zazpívat vedoucímu Vénovi Chalupeckému, aby je mohl doprovázet na harmonice. „Staré písničky nás učil už učitel Požár, pamatuji si je dodnes. I na své veselce jsem si zazpívala a všichni se smáli, že jsem snad jediná ne-věsta, která si cestou prozpěvuje. Každou neděli chodím do kostela, kde také zpívám ve sboru. Když jsem byla malá, v kostele se hodně zpívalo česky. Moje maminka uměla spoustu českých církevních písní, ale já už si je nepamatuju. Teď nám zbyla jen jedna česká - Matka Boží.“
Další její láskou je čtení knih. „U nás ve Střežanech bohužel nemáme knihovnu. Mnoho knih si vypůjčuju od dcer Zdenky, ale i od Blanky z Dežanovce, která mi je přináší z knihovny. Ráda si přečtu i církevní knihy a o bylinkách, protože je ráda sbírám. Když jsem chodila do daruvarské české školy, české knihy mi půjčovala teta v Daruvaru.“
Růženka se narodila před více než šedesáti lety v Dolanech Boženě a Františkovi Hubinkovým. Měla tři sourozence – Ivana, Toničku a Vládu. Matka byla hospodyní, otec pracoval v lese. Na hospodářství měli krávy, koně a další dobytek. Školu vychodila v Dolanech a v Daruvaru. Byla výbornou žačkou, ale kvůli nedostatku peněz musela zůstat na hospodářství a její sen stát se učitelkou se nikdy nesplnil. Pak v Daruvaru absolvovala kurs šití. V necelých sedmnácti letech se provdala za Josefa Bukače z Dolních Střežan, kam se přestěhovala. Jak život běžel, přišly čtyři děti. „Začínali jsme od nuly. Já pracovala doma, manžel u zedníků. V roce 1974 jsme si vystavěli vlastní slepičárnu pro 4320 slepic, byli jsme kooperanty Veterinářské stanice Daruvar. Úspěšně jsme ji vedli dvacet let. Byly to dobré časy – dost jsme si vydělali – jeden rok jsme si koupili auto, druhý traktor, třetí přívěs.... Pak se ale situace změnila a my slepičárnu museli zavřít.“
Růženčina rodina se čtyřmi dětmi se s tím musela vyrovnat a hledat jiné možnosti, jak v životě obstát. Růženka donedávna jezdila na pakrackou tržnici prodávat tvaroh, smetanu a sýry. Děti, které se vyučily řemeslu, vylétly z hnízda, jen dvě, Zdenka a Blahouš (s jeho rodinou Růženka žije) zůstali ve Střežanech. Blanka je v Dežanovci a Vlatka v Pule. Všechny Růženčiny děti mají početné rodiny: Blanka má pět dětí, Zdenka a Vlatka tři a Blahouš dvě. Všech třináct vnoučat jsou Růženčinou radostí.
  Když měl Blahouš osmnáct let, stal se na dva roky předsedou střežanské Besedy, jinak by její činnost zanikla. Bylo to v roce 2000. Po něm převzal funkci Željko Leder, v té době byla dcera Vlatka jednatelkou a vedoucí divadelní skupiny. Několikrát se zúčastnila i divadelních kursů. Blahoušova manželka je členkou pěvecké skupiny. Nyní je z rodiny nejaktivnější Zdenka s manželem Zdravkem, jsou členy správního výboru, Zdenka je i pokladní, herečka a členka besedního sboru. Blanka je zapojena do besední sekce suvenýrů v Dežanovci.
A jak se Růženčina rodina do Chorvatska dostala? „Moje babička z matčiny strany Anežka Vanická přišla z Čech do Kipu jako šestnáctiletá. Žádné dokumenty se bohužel nezachovaly. Tatínkův tatínek se přistěhoval odněkud z okolí Prahy.“ Přestože Růženka má k Čechám vřelý vztah, podívala se tam jen v době domovinské války, když tam byly její dvě dcery s dětmi, jedna v Jánských Koupelích a druhá ve Znojmu. Ale pevně věří, že to nebylo naposledy. Doufá, že se tam jednoho dne podívá buď s Besedou nebo s rodinou, vždyť v Praze trvale žije její synovec Miro. Tím by se splnil alespoň jeden z jejích snů.
Na vánoční zvyky v rodných Dolanech Růženka ráda vzpomíná:
„Na Vánoce se u nás doma postilo. Od svaté Kateřiny (25. listopadu) se v pátek nejedlo maso. Na Štědrý den se podával jen chleba, mléko, čaj a brambory. Za to k večeři, která se skládala z mnoha chodů, už byly pečené ryby, fazolový salát, pekly se vdolky. Pod ubrus se dávala sláma a zrní. To se pak sypalo drůbeži. Rozkrajovala se jablíčka. Když byl uvnitř křížek, bylo to špatné znamení, když hvězdička, dobré. Loupaly se vlašské ořechy, když bylo jádro zdravé - znamenalo to, že celý rok budeme zdraví, když bylo zkažené - to byla nemoc.
Na druhý den vánoční jsme sypali do kruhu zrní, aby slepice nezanášely. Zbytky od jídla se dávaly dobytku. Na Lucii (13. prosince) si děvčata psala mužská jména na papírky, a každý den se jeden papírek vyhodil. Na posledním mělo být jméno nastávajícího. Také si vzpomínám na jeden nevšední zvyk, který se týkal dívek. Když na Štědrý den ráno jedla jablko, zeptala se prvního muže, který prošel kolem oken, na jeho jméno. Tak se měl jmenovat její ženich. Mé mamince se stalo, že šel pod okny nějaký děda, a když se ho zeptala na jméno - zamumlal nesrozumitelně něco jako Ignacije. Stejně se pak její manžel jmenoval jinak. Takže se to nesplnilo.“ A. Raisová/Jednota