Předsedkyni Besedy jsme zastihli na jejím pracovním místě v prodejně Mlýnů a pekáren Sisak, v jednom ze čtyř dežanoveckých obchodů.
V čele Besedy je Márinka už deset let. Zažila ledacos – od úspěšných období přes bezúspěšné pokusy o obnovení taneční a divadelní sekce až k založení sekce suvenýrů (v roce 2002) a v poslední době i ke zaktivování dechové hudby. Přestože spolek je početně zdatný, má dokonce 253 členy, jen asi třicítka z nich je aktivních: „Nemáme mladé lidi, kromě toho ve vsi je Čechů už velice málo.“
  Po roce 2000 došlo ke stagnaci činnosti spolku. Jednu dobu se vyjímaly hlavně ženy, které v roce 2006 na dožínkách ve Zdencích tančily Chebská kola v charakteristických chodských krojích, mužům už do tance nebylo. Všech dosavadních dožínkových slavností se Beseda zúčastnila s alegorickým vozem Česká hospoda, který průvod všech spolků uzavírá. Pozitivní je, že v místní škole došlo v roce 2011 k obnovení žákovské taneční skupiny, kterou vede učitelka češtiny Zdena Slivarová. Vzrostl také počet žáků, kteří se učí česky. V roce 2010/11 na 116 a v loňském na 120. Beseda má také knihovnu, bohužel bez čtenářů. Knihy jsou uloženy ve starém lékařském bytě.
  Aktivní sekcí je dechová hudba, která se v posledním roce a půl díky daruvarskému kapelníkovi Danijelu Rajkovićovi vypořádala s nedostatkem hudebníků. Bez dechovky se neobejde besední, obecní, hasičská ani akce žen, tvrdí předsedkyně. Zdůraznila, že jsou hrdi i na skupinu suvenýrů z přírodních materiálů, která byla v době svého vzniku raritou (nyní taková sekce existuje i v Lipovci): „Členkou této sekce jsem od jejího založení. Scházejí se pouze ženy. Jsme tam rády – pobavíme se a je za námi něco vidět. Ale nevím, jak to s naší Besedou bude v budoucnosti,“ svěřila se nám Márinka se svými obavami. Na aktivitu Besedy mají podle ní negativní vliv administrativní záležitosti, které jsou pro obyčejné krajany komplikované. Škoda, že si jen hrstka Dežanovanů uvědomuje, že se o identitu musí pečovat, jinak ji ztratíme.
Bez ohledu na všechny potíže se spolek letos v únoru připravuje zorganizovat maškarní zábavu. V minulých letech procházely vsí maškarní průvody, organizované několikrát Besedou, nejčastěji však hasičským sborem, což jsou opět titíž lidé. „Byly to hezké doby,“ povzdechla si Márinka, „ale ty jsou pryč.“ Dežanovečtí krajané by společně se členy Besed Holubňák a Dolní Střežany chtěli v květnu nebo v červnu společně zorganizovat Den české kultury, které by měl být tradiční akcí. Každý rok by se konal v jiné osadě. Další plán se týká místního kulturního domu, který v roce 2003 Beseda dostala k trvalému užívání. „Chtěli bychom si pořídit nový nábytek do kuchyně a také upravit prostor nad jevištěm. Pro dechovku bychom chtěli zajistit nové hudební nástroje a pro děti zorganizovat zájezd. Dospělí by rádi opět navštívili Českou republiku, vždyť naposledy byli v roce 1996 v Rožnově po Radhoštěm, kde vystupovaly manželské páry. „Nebylo by špatné založit si pěveckou skupinu,“ zauvažovala předsedkyně, „pak by možná byl důvod k návštěvám jiných Besed, a možná i Čech.“
  Márynka se narodila v Dežanovci Adélce a Karlovi Havránkovým. Její tatínek a bratr Jenda byli muzikanti v místní dechové hudbě. Otec hrál na klarinet a bratr na křídlovku. Oba byli po dlouhá léta kapelníky, v Besedě byli činní i jako divadelníci a tanečníci. Havránkovi se zabývali zemědělstvím, maminka pocházela z rodiny Pihýrovy z Holubňáku, tatínek byl rodilý Dežanovan.
V základní škole se Márinka fakultativně učila češtinu u Zdenky Slivarové, která byla několik let její třídní učitelkou. Do střední školy chodila dva roky v Daruvaru a potom dva roky do pedagogické školy v Záhřebu, směr vychovatelka. Pak chtěla studovat defektologii, ale život jí určil jiný směr. Márinčino přání pracovat s dětmi a stát se vychovatelkou se splnilo jen částečně: „Jako vychovatelka jsem pracovala jen pět let v Zaprešići. Měla jsem pocit, že Dežanovec beze mě nepřežije a vrátila jsem se zpět,“ vysvětlovala svůj životní krok do neznáma Márinka. „Teď si myslím, že jsem udělala velkou chybu. Došlo mi, že město je město a vesnice vesnice.“
Nakonec se splnilo přání jejích rodičů, aby se stala prodavačkou jako její bratr: „Vždycky jsem tvrdila, že prodavačkou nikdy nebudu. Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Teď jsem už skoro dvacet let za pultem. Devatenáct let u Vesny Bokové a tři měsíce u firmy Mlýny a pekařství Sisak.“ Obchod je vyhledávaný pro Márinčinu komunikativnost a vlídnost. Její nakažlivý smích jako by kupce přitahoval, během rozhovoru se jich v prodejně se smíšeným zbožím vystřídalo několik. Hlouček mužů před obchodem, popíjejících pivo, si ji nemohl vynachválit (na kamnech jim totiž ohřívá pivo), stejně jako hospodyně, kterým vždy doporučí něco nového a to, co je na slevu. Všechny zákazníky Márinka zná jménem, ví o nich všechno a umí jim poradit. „S kupci nemám žádné problémy. Jsem ráda, když jsou spokojeni.“ A její záliby? Na ty prý kvůli pracovním povinnostem nemá čas. Nejraději je s vnoučky. S manželem se stará také o dvacetičlenné stádo koz, prasata, drůbež, zahrádku, kus pole a to vše si vyžaduje hodně času a úsilí.
  Márinčin manžel Damir, také aktivní člen Besedy, pracuje ve firmě Opruga Dežanovec. Syn Vedran žije s manželkou a ročním Lukou v Záhřebu, dcera Ina je s manželem Daliborem a dvouletým synem Tinem v Dežanovci. V rodině se mluví česky a udržuje se jazyk a tradice.
V Besedě byla Márinka aktivní už v základní škole: „Tančila jsem ve školní, mládežnické a ve skupině manželských párů. Přestala jsem asi před šesti lety, od té doby taneční skupina nefunguje. Pětadvacet let jsem hrála divadla (v Besedě se nehrají deset let), větší i menší role: Jedovatý pavouk, Nebožtík Kocián, Pe-pička z malé hospůdky a další. Vzpomínám si na jednu příhodu, tuším, že to bylo ve hře Nebožtík Kocián. Představení mělo začínat a Slavan Bureš ne a ne přijít. Volali jsme mu. Tvrdil, že mu není dobře, ale my jsme na něm poznali, že s ním lomcuje tréma. Režisérky Dušanka Fofoňková a Líba Bláhová šílely. Nakonec přece jen přišel, svou úlohu výborně sehrál, ale byl zpocený jako myš, stejně jako my. Po představení jsme si všichni oddychli, že vše dopadlo dobře.“
A. Raisová /ar