Paní Růžičková pochází z rodiny Veselých z Končenic. Se slzami v očích zavzpomínala na své dětství: „V rodině nás bylo devět dětí. Naše maminka Marie brzy zemřela, měla jsem tehdy jenom čtyři roky. Tatínek Fráňa to s námi neměl lehké, musel se o nás všechny starat. Už nikdy se neoženil a vychovával nás sám. Chtěl z nás mít dobré lidi, a myslím si, že se mu to podařilo. Snažil se, aby nám maminka moc nechyběla. Vychovával nás velmi zodpovědně, byl zároveň otcem i matkou. Byli jsme mu za to velmi vděčni, ale museli jsme ho také poslouchat. Když jsem vychodila čtyřletou školu, doporučil mi, abych šla do školy aspoň ještě jeden rok, že budu chytřejší a že mi to jednou v životě dobře přijde. Poslechla jsem ho, a tak mám ukončenou pětiletku.“ V roce 1945 se Franciska provdala na Odkopy. Byla to těžká doba po druhé světové válce. „Tatínkovi se nelíbilo, že odejdu na Odkopy, protože jsem byla nejmladší a podle tehdejších pravidel jsem měla zůstat žít doma, na rodinném statku. Ostatně, na Odkopech byla tehdy velká bída - všechny domy tam byly pokryté slámou. Ale já jsem si nedala říct, snad proto, že jsem byla tak hodně zamilovaná. Neříká se zbytečně, že láska je slepá. Nikdy jsem si nestěžovala, že je mi těžko, sama jsem to přece chtěla. Dnešní doba je jiná: když se ti v manželství nelíbí, tak se rozejdeš, v naší době to bylo skoro nemožné,“ vysvětlovala Franciska.
„Manželův bratranec byl Josef Růžička, podle kterého dostala jméno škola v Končenicích, jejich otcové byli bratři. Dvě rodiny Růžičkovy se po válce přestěhovaly do Československa, naše zůstala na Odkopech. Ale manžel musel ještě rok sloužit vojnu, a tak jsem sama s malým dítětem zůstala na celém velkém hospodářství. Tehdy jsme obdělávali dvacet jiter pole, o všechno jsem se musela starat sama. Nebylo to lehké, ale poradila jsem si. Snažila jsem se, aby nebylo poznat, že na hospodářství chybí mužská ruka, než se manžel vrátí. Na Odkopech se mi líbilo, i když tady byla velká nouze.“ Nejraději vzpomíná na časy, kdy byla mladá: „Nemusela jsem přemýšlet, co můžu dělat a co ne. Dělala jsem prostě všechno.“ Zavzpomínala také na dobu, kdy se zakládalo rybníkářství: „Na rybnících našlo práci hodně lidí. Začaly se stavět nové rodinné domy a život na Odkopech byl lepší. Organizovali jsme majálesy a různé zábavy… Zakládaly se nové rodiny a rodily se děti. Bylo veseleji. Osud mi nadělil tři děti, šest vnoučat a pět pravnoučat,“ řekla nám Franciska.
Dnes už se málo ví o tom, že se na Odkopech kdysi pěstovala rýže. Pěstovala se „na vodě“ a vyhlížela podobně jako pšenice. Měla malé klásky a voda byla čistá. „Jako bych to viděla dnes, ta krásná zavodněná pole. Po celé dny tam pracovali mladí muži, kteří rýži mašinali a odváželi do Hercegovce do mlýna.“ Od roku 1986 žije paní Franciska sama, ale jak sama říká, pořád má co dělat a vůbec se nenudí. Často ji navštěvují příbuzní a známí. „Jen kdybyste viděli, kolik koledníků přišlo na Vánoce. I sousedky mě každodenně navštěvují, přijdou si ke mně popovídat. Hlavní společenskou zábavou bylo kdysi draní peří. Sousedky se scházely, povykládaly si a tím draním si zároveň navzájem pomáhaly. Dnes to už nikde není, a tak si myslím, že je dnešní život na venkově nějak chudší,“ postěžovala si.
U paní Francisky jsme zastihli její dceru Boženu, která dnes žije v Daruvaru, ale dlouhá léta pracovala v Německu. „Život se s maminkou nikdy nemazlil, přesto se dožila tak vysokého věku. Kromě toho, že hodně pracovala na hospodářství, byla také švadlenou, šila a spravovala šaty pro celou vesnici. Recept na dlouhověkost asi nemá. Žila střídmě, nepila ani nekouřila, ale i dodnes se intenzivně zajímá o všechno kolem sebe. Nejvíc ji zajímá politika. I ve svém věku má obdivuhodnou paměť, přesně ví, co se kdy a kde stalo. Ještě pořád se stará o placení účtů a všechno si z hlavy přesně vypočítá. Babička také ráda sleduje televizní zprávy a kvízy. I vnoučata a pravnoučata ji obdivují.“ A paní Franciska dodává: „S hlavou to ještě jde, ale tělo mne neposlouchá. Moc ráda si čtu Jednotu, každou přečtu dvakrát, celou. Nejdřív se podívám na stránky, kde jsou vzpomínky na zemřelé. Dívám se, koho z nich jsem znala, kdo žil v Končenicích, kdo na Odkopech. Nejzajímavější čtení byly pro mne texty o dožínkách, snad proto, že jsem se tam letos bohužel nedostala. S velkým zájmem jsem si četla, kdo vystoupil v programu, prohlížela jsem si fotografie a zajímalo mě, která skupina má nové kroje. Taky jsem někdy chodila na dožínky, a snad proto jsem to tak ráda četla. Moc se mi to líbilo. Mezi moje záliby patřilo šití, to jsem dělala s chutí. Kolik jenom krojů jsem pro taneční skupiny ušila!“
A. M. Štrumlová Tučková/amšt