Dnes málokdo ví, že ve Starém Petrově Sele byla Česká beseda založena v roce 1925, a že početná krajanská enkláva žila kdysi v nedalekých Kadanovcích. To, a ještě řadu dalších údajů o místních Češích, ví ale Ivan Mašek, potomek jedné z patnácti rodin, které se na toto území přistěhovaly roku 1886 z Ivanova Sela. V celé menšinové komunitě, obzvlášť ve spolcích na území Slavonie, se už dobře ví o jeho verších, které rád recituje na valných hromadách a jiných besedních akcích, jakož i o pohotovosti rozdělit se s každým o své bohaté znalosti z krajanských dějin svým hezkým, květnatým slovníkem.
V každé Besedě je vítaným hostem, on se všude cítí a chová jako by byl hostitelem. S rodinou žije v Batrině, osadě poblíž Nové Kapely, a přestože má v nedalekém sousedství několik krajanských spolků, rozhodl se pracovat v trochu vzdálenějším Slavonském Brodě, kde koná funkci místopředsedy. V jeho Batrině byla kdysi také krajanská kolonie a chodili tam učitelé z Čech, ale po druhé světové válce většina Čechů reemigrovala.
Ivana Maška, jak sám zdůrazňuje, odjakživa přitahovaly dějiny, a tak se rozhodl vypátrat historii svých předků. Pátrání po kořenech ho odvedlo do Čech, do města Trhové Sviny na Budějovicku, a do roku 1851, kdy se tam narodil Matěj Mašek, jeho praděda. „Já mu říkám Matija první, protože se stejně jmenoval jeho syn, můj děda. Vzal si za ženu štýrskou šlechtičnu Antonii von Steinbauerovou. Měli spolu šest dětí. Šel jsem po stopách jejich rodin, a podařilo se mi udělat rodokmeny.“
Větev rodinného stromu, jejímž nositelem byl Matěj mladší, se prostřela přes rakousko-uherské císařství až do Chorvatska, kde se rozrůstá dodnes. Vzhledem k tomu, že rodina Maškova byla poměrně majetná, vlastnila velký statek a cihelnu, není zcela jasné, co ji lákalo na jih. Fakt ale je, že se Ivanův děda Matěj, jako nejmladší dítě v rodině, narodil ve Starém Petrově Sele, v roce 1892.
Maškovi do nové vlasti přinesli pokrokové myšlenky, kterými život pozvedli na vyšší stupeň. Zabývali se mlynářstvím a měli nejmodernější stroje na mlácení obilí. Děda byl dokonce představitelem výrobce mlátiček a parních strojů a prodával je. Svědčí o tom i jedna fotografie s mlátičkou a parním strojem z třicátých let minulého století. Bohaté rodinné album je názorným dokladem zvláštnosti této rodiny, která si nejen mohla dovolit svůj život dokumentovat, ale byla si také vědoma toho, že je třeba vést rodinnou kroniku, aby příští pokolení znala své kořeny. V albu se zachovaly fotografie dědy Matěje z jeho bojové cesty za první světové války, z meziválečného rozkvětu rodinného hospodářství, až do pohřbu po atentátu, ve kterém byl v roce 1946 zabit. Ivan si vzal za úkol shromažďovat dokumenty a pátrat po rodinných dějinách, a podařilo se mu vystopovat všechny větve rodinného stromu, včetně těch, které se prostřely třeba do Oaklandu na Novém Zélandu. Nešlo to bez problémů, přičemž mu víc práce dalo pátrání po rodu Maškových, nežli po stopách maminčiny moravské rodiny Halířových.
Ivan má po obou rodičích české kořeny a k češství má velice poctivý a citový vztah. „Já nežiju plným národnostním životem, jakým žijí krajané kolem Daruvaru, ale naše senzibilita, naše srdce a naše vzpomínky nic nenahradí. My možná nemáme impulzivní, horkou krev, nereagujeme bouřlivě, jsme spíše rozvážnější a máme, jak já tomu říkám, zjemnělou duši. Já jsem na tuto svoji povahu hrdý. Zároveň vnímám bohatství naší kultury, která dokáže být tak různotvárná pod vlivem bohatství zdejšího podnebí i pod vlivem naší staré vlasti.“ Proto se snaží poznat co nejvíce a nejlépe krásy a pamětihodnosti zemí svých předků, kulturu a jazyk…
Přesto, že česky dokonale rozumí a docela slušně mluví, jen zřídka češtinu používá, lépe a snadněji se vyjadřuje chorvatsky. Je tomu tak asi proto, že se po druhé světové válce a po masové reemigraci v celé osadě, včetně jeho rodiny, mluvilo převážně chorvatsky. Jeho děti Božena a Zlatko češtinu neovládají, manželka Manda, rozená Bosnićová, není Češka a česky nemluví. Výborně se však včlenila do rodinného krajanského života. „Když byla v roce 1996 obnovena činnost České besedy Slavonský Brod, zapojily se moje děti, zvlášť syn Zlatko, do dětského loutkového divadla, které mělo pěkné výsledky, takže se česky trochu naučil.“
Za mlada pokračoval Ivan Mašek v rodinné tradici a převzal zámečnickou dílnu, kterou zdědil po otci, avšak brzy usoudil, že nedokáže uspokojit všechny požadavky, které systém v té době soukromým podnikatelům vnucoval. Zaměstnal se ve státním podniku „Tračna vozila,“ součásti brodského gigantu Đuro Đaković. Pracoval tam dvanáct let, pokračoval v novém oddělení vojenských vozidel, zároveň dálkově ukončil vyšší školu. Později přestoupil do továrny nábytku Oriolik, kde udržoval stroje v jedné části provozovny. Před třemi lety odešel do invalidního důchodu kvůli zdravotním potížím, které způsobila válečná traumata. V domovinské válce byl bojovníkem gradišské brigády Chorvatského vojska, a jako následek válečného stresu onemocněl diabetem.
V mezičase děti dospěly, dcera se provdala, žije a pracuje ve Slavonském Brodě a má dceru Aplonu, syn žije v Záhřebu, kde absolvoval studium informatiky a také pracuje. Ivan má nyní výborné podmínky věnovat se spolkové činnosti, zvlášť dějinám Besedy, o kterých by mohl, jak říká, „vyprávět donekonečna“, jak o samých začátcích místní krajanské kolonie, tak o krajanech během první světové války, o založení prvního československého kroužku i jeho přejmenování na Českou besedu Slavonský Brod, o fúzi s Besedou z Bosenského Brodu…
Ivan Mašek je v určitém slova smyslu chodící kronikou besedního života. „Většina údajů a informací je už shromážděna na jednom místě. Mám spoustu materiálu, stovky fotografií, a teď mám také dostatek času a klid nezbytný na psaní monografie. Sice mi občas „překáží“ tříletá vnučka, ale to jsou sladké starosti a doufám, že do dvacátého výročí Besedy bude monografie zpracována.“ M. Pejić/mp a rodinné album