První místo patří i nadále Tomáši Garique Masarykovi, zakladateli a prvnímu prezidentovi Československa – nejznámějšímu, nejpopulárnějšímu, nejdůstojnějšímu. Měl nejdelší věk životní i prezidentský, kromě toho měl nejvíc dětí – čtyři. Masaryk je zakladatelem neobyčejné tradice mezi československými prezidenty – žádný z nich nesloužil do konce mandátu, buďto zemřel, podal demisi, nebo byl sesazen. Masaryk, syn negramotného slovenského sedláka, narozený roku 1850 v Hodoníně na Moravě, se stal váženým filozofem a sociologem, univerzitním profesorem ve Vídni a Praze, významnou osobností českého politického a veřejného života. Kvůli své demokratičnosti a humanismu je Masaryk pro Čechy dodnes trvalý morální vzor. Byl neuvěřitelně vytrvalý, ve vlastní ideály věřil i tehdy, když okolí smýšlelo jinak. Boj o českou samostatnost a společný stát se Slováky zahájil v roce 1914, kdy cílem tzv. Malé dohody (ch. Antanta) ještě nebylo zrušení Rakouska-Uherska. Masaryk se v roce 1918 triumfálně vrátil do vlasti, jako vítěz a hlava nového státu. Československo se v Masarykově době stalo jedním z hospodářsky a společensky nejpokrokovějších států v Evropě a jedinou stabilní demokracií ve střední a východní Evropě. Kvůli nemoci podal v roce 1935 demisi. Tehdy se mu dostalo titulu Prezident osvoboditel. Zemřel v roce 1937.
Edvard Beneš byl Masarykův nejbližší politický spolupracovník, ale podle mnoha vlastností pravý protiklad – byl nudný, bez charisma, šarmu a smyslu pro humor. Byl přespříliš pragmatický, scházel mu Masarykův idealismus. Jedinou jeho vášní byla politika. Beneš se narodil v roce 1884 v Kožlanech u Plzně v rolnické rodině jako nejmladší z deseti dětí. Studoval filozofii, politologii a práva v Praze, Paříži a Dijonu, přednášel na pražské Filozofické fakultě. V roce 1914 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem. V Československu byl sedmnáct let ministrem zahraničních věcí a jeden rok premiérem. Prezidentem byl dvakrát, v letech 1935-1938 a 1945-1948, dvakrát rozhodoval o osudu státu. Poprvé pod nátlakem nacistů, podruhé komunistů, v obou situacích se podrobil silnějšímu. Jinak se možná jednat nemohlo, ale jako zkušený diplomat pravděpodobně mohl takovému rozvoji událostí včas předejít. Prezidentskou funkci opustil zklamaný a nemocný. Brzy nato zemřel.
Nejtragičtějším ze všech československých prezidentů byl Emil Hácha. Za Benešova následníka byl zvolen po Mnichovské dohodě v roce 1938, kdy Československo zůstalo bez Sudet, části Slovenska a Podkarpatské Rusi. Hácha se narodil roku 1872 v městě Trhové Sviny v jižních Čechách. Byl váženým právníkem světového formátu. Kromě toho psal básně, překládal, zabýval se sportem a sbíral umělecká díla. V klidné době by byl ideálním prezidentem. Háchovo jméno se však stalo synonymem kolaborace a zrady – říkalo se „Hácha, Hitlerův brácha“. Když Slovensko 14. března 1939 pod nátlakem Hitlera vyhlásilo nezávislost, předal Hácha, přinucen vyhrůžkami, 15. března 1939 osud českého národa do Hitlerových rukou. Československo přestalo existovat, okupované Čechy a Morava se staly německým protektorátem a Hácha státním předsedou. Byl však jen loutkou a jen výjimečně se mu podařilo zabránit nacistickým plánům a vybojovat určité ústupky. Po atentátu na protektora Reinharda Heydricha v červnu r. 1942 se Hácha psychicky zhroutil a zasažen těžkou arteriosklerózou trávil dny na zámku Lány. Nakonec ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů. V květnu roku 1945 byl zatčen a po dvou týdnech zemřel v žalářní nemocnici. Soud později rozhodl, že Hácha od ledna 1943 nebyl odpovědný za své činy. Na Klementa Gottwalda by dnes Češi nejraději zapomněli. Když se v roce 1896 v Dědicích na Moravě narodil, málokdo si ho přál. Byl nemanželské dítě. Otce nikdy nepoznal, vychovala ho teta. Od mládí trpěl komplexem méněcennosti. Vyučil se truhlářem. V roce 1929 se postavil do čela Komunistické strany Československa, stal se poslancem v parlamentu, v roce 1934 byl Masarykovým prezidentským protikandidátem. Druhou světovou válku strávil v SSSR, v roce 1945 se stal místopředsedou československé vlády, následujícího roku premiérem, postupně přebírá otěže moci. V roce 1948 se stal prezidentem. Zemřel v roce 1953, několik dnů po návratu ze Stalinova pohřbu. Gottwald se stal synonymem pro stalinizmus a komunistické represe. Zajímavý je osud jeho tělesných pozůstatků: byly vystaveny jako Leninovy, ale protože nebyly dobře balzamovány, začaly se rozpadat. Nakonec bylo jeho tělo zpopelněno. Gottwaldovým nástupcem byl Antonín Zápotocký, veterán českého dělnického hnutí z doby Rakouska-Uherska. Narodil se v roce 1884 v Zákolanech u Prahy, vyučil se kameníkem. Jako jeden z komunistických předáků byl v druhé světové válce vězněn v nacistickém táboře Oranienburg. V roce 1945 se stal šéfem syndikátu a sehrál významnou úlohu při komunistickém převzetí moci. Od roku 1948 byl premiérem. Byl to jednoduchý člověk z lidu. Rád navštěvoval lidové slavnosti a nezřídka se snažil utéci své ochrance, aby si mohl s lidmi promluvit. Psal autobiografické romány. Pod touto maskou se skrýval rigidní komunista – pokusil se zakázat zimní sportování na horách (podle rčení Bez odpočinku dokud trvá obnova) a při projevu k Vánocům roku 1952 prohlásil, že malý Ježíš zestárl, že mu vyrostla brada a stal se dědou Mrázem, jemuž na cestu svítí červené hvězdy. Den před monetární reformou, která přes noc přivedla na mizinu četné občany, lhal, že žádná nebude. Zápotocký zemřel v roce 1957.
Na jeho místo nastoupil stranický předák Antonín Novotný, snad nejneobvyklejší ze všech československých prezidentů. Narodil se v roce 1904 v Letňanech u Prahy. Byl soustružníkem a místním stranickým předákem. Druhou světovou válku strávil v nacistickém táboře Mauthausenu, kde pro Gestapo opravoval vozidla. V roce 1945 začala jeho blesková politická kariéra. Stal se stranickým sekretářem v Praze a v roce 1953 předsedou Strany. Do čela státu se dostal na doporučení Hruščova, s kterým se snadno spřátelil - neměl vzdělání a vyhýbal se intelektuálům, kromě toho byl nemožný řečník. Proto zřídka vystupoval ve veřejnosti. V jedné anketě byl zvolen nejhezčím prezidentem na světě. Kupodivu dokázal postupovat v stranické hierarchii a udržet se u moci, přestože dvakrát odporoval SSSR: nepodpořil Brežnjeva v boji o moc a odmítl jeho požadavek o umístění sovětských vojáků na západní hranici. Novotný dlouho vytrval na stalinistickém kursu a v roce 1960 oficiálně vyhlásil Československo socialistickým státem. Přestože později povolil postupnou liberalizaci, reformní vlna v roce 1968 ho smetla. Je jediným mezi československými prezidenty, který opustil funkci fyzicky a psychicky zdráv. Zemřel v roce 1975. Po sovětské okupaci se objevil grafit: „Pane Novotný, vraťte se, je vám všechno odpuštěno“.
Zvolení generála Ludvíka Svobody po trojici dělnických prezidentů konečně přinesla na Pražský hrad trochu glamouru. Svoboda se narodil v roce 1895 v Hroznatíně na Moravě v rolnické rodině, ale první světová válka, kdy se stal československým legionářem, trvale určila jeho kariéru. Jako důstojník sloužil v Podkarpatské Rusi a na Moravě, a po zlomu Československa v roce 1939 odešel do Polska, aby organizoval československé jednotky. Zde byl zajat sovětským vojskem a obviněn ze špionáže. Později se stal velitelem československého praporu, potom brigády, která v roce 1944 jako první u Dukly vkročila do Československa. Následujícího roku se stal ministrem obrany a v průběhu komunistického převratu v roce 1948 se postavil na stranu komunistů. Přesto byl v roce 1950 odvolán z funkce, zatknut a obžalován jako reakcionář. Na intervenci Hruščova byl částečně rehabilitován a stal se členem předsednictva Národního shromáždění a přednostou vojenské akademie. Na této funkci spolupracoval s ředitelem Ústavu pro dějiny dělnického hnutí v Záhřebu Franjo Tuđmanem. Za prezidenta byl zvolen vzdor vysokému stáří, protože byl považován za morální autoritu, přijatelnou pro Čechy i Slováky. Po udušení Pražského jara ustupoval před sovětským diktátem a podílel se na tzv. normalizaci. Po příchodu Gustáva Husáka do čela KSČ byl odsunut do ústraní, dokonce mu bylo zakázáno zveřejnit memoáry. Přesto byl v roce 1973 znovu zvolen za prezidenta, brzo však onemocněl, a když vytrvale odmítal podat demisi a umožnit Husákovi převzetí funkce prezidenta, byla v roce 1975 změněna Ústava, aby Svoboda mohl být z funkce odvolán. Zemřel v roce 1979 a dnes je jediným komunistickým prezidentem, kterému se uznávají zásluhy o stát. Jeho jméno nese vltavské nábřeží v Praze.
Gustáv Husák byl jediný Slovák mezi obyvateli Pražského hradu. Narodil se v roce 1913 v Dúbravce u Bratislavy, matka byla slovenská Chorvatka Magdalena Fratrićová. Vystudoval právo, jako student vstoupil do komunistické strany a po vytvoření Slovenska pracoval jako novinář. Byl jedním z vedoucích Slovenského národního povstání v roce 1944. Hned nato se stal předsedou slovenské vlády a jednou z klíčových osobností komunistického režimu. Na rozdíl od většiny komunistů byl velice kritický a nezdráhal se své postoje říkat veřejně, proto byl v roce 1950 obžalován za buržoazní nacionalizmus a odsouzen k doživotnímu žaláři. Novotný jej v roce 1960 amnestoval a Husák se postupně vracel do politiky. Nejdřív pracoval v historickém ústavu slovenské akademie a podobně jako Svoboda se spřátelil s Tuđmanem. V průběhu Pražského jara se stal předsedou vlády a Dubčekovi byl věrný i po sovětském vpádu. Potom ale úplně změnil postoj a stal se nejdůvěryhodnějším spolupracovníkem Moskvy. V roce 1969 nastoupil namísto Dubčeka do čela Strany a zahájil proces „normalizace“, který znamenal pronásledování tisíců občanů a úplnou věrnost SSSR. Z čela strany odešel v roce 1987 kvůli nemoci, a po Sametové revoluci v prosinci 1989 i z čela státu. Zemřel v roce 1991. Před smrtí učinil ještě jeden obrat – pozval faráře, aby se vyzpovídal.
Volba Václava Havla za prezidenta znamenala začátek nového svobodného období a demokratizace, ale i návrat k tradicím první republiky. Havel se narodil v roce 1936 v Praze v bohaté rodině a jako „buržoazní“ dítě nemohl studovat na vysoké škole. Vzdělával se při práci a stal se slavným spisovatelem. Po roce 1968 byl jedním z vedoucích disidentů. Havel jako prezident nedokázal zabránit rozpadu Československa a v červenci roku 1992 podal demisi. Do Pražského hradu se znovu vrátil v lednu 1993, tentokrát jako prezident České republiky. Byl jím ve dvou mandátech do roku 2003. Česká republika se v té době stala členkou NATO a přišla na krok k Evropské unii. Havel humanista a intelektuál, kterého ani moc, jak se zdálo, nezkazila, užíval velkou popularitu v zahraničí, větší než ve vlastním státě. Zemřel v roce 2011. Havel se nejvíce přiblížil k Masarykovu vzoru. Jeho jméno dnes nese pražské letiště. Václava Klause můžeme považovat za otce samostatné České republiky, protože v roce 1992 sehrál jako premiér klíčovou úlohu při rozdělení Československa a položil základy k samostatnému politickému a hospodářskému životu ČR. Narodil se v roce 1941 v Praze. Povoláním je ekonom. Pracoval ve státní bance a prognostickém ústavu Akademie věd. Do politiky se zapojil v předvečer Sametové revoluce a v roce 1989 se stal ministrem financí. Českým premiérem se stal jako předseda Měšťanské demokratické strany, v letech 1998 až 2002 byl předsedou Parlamentu. Po volební porážce ODS v roce 2002 se zdálo, že jeho kariéra skončila, rozhodl se však kandidovat za Havlova následníka a v roce 2003 byl v třetím kruhu zvolen těsnou většinou Parlamentu. Podobná situace se opakovala i v roce 2008. Klaus jako prezident zavedl Českou republiku do EU, ale byl k ní skeptický. Dlouho odmítal podepsat ratifikaci Lisabonské smlouvy, která je jistým druhem ústavy EU. Když tak konečně v roce 2009 učinil, měl na sobě černé šaty s černou vázankou, a jasně dal najevo, že Česká republika přestává být suverénním státem. Jako klasický pravicový a konzervativní ekonomista je Klaus blízký neoliberalizmu, ostrý odpůrce eura, intervence NATO v Srbsku v roce 1999 a uznání samostatnosti Kosova. Všemu tomu však nemohl zabránit. Je kritický také vůči nevládním organizacím a k teorii o globálním oteplování. Konec jeho mandátu poznamenala kontroverzní amnestie asi 7500 vězňů, kvůli které v mnoha úřadech a školách na znamení protestu sundali ze zdí jeho fotografie. Bez ohledu na to, zda s ním souhlasíme, zůstává fakt, že je Klaus jedním z mála státníků, kteří se odváží plavat proti proudu, a kteří umí své postoje nejen bránit, ale i ospravedlnit. Samozřejmě to má svou cenu – Klaus nikdy nebude populární jako Havel a málokdo za ním bude truchlit. M. Lipovac, přeložila M. Selicharová
