Bydlí na dolanském kopci, hned naproti kulturnímu domu. Před dvěma roky se z Německa, kde více než čtyřicet let pracovali, natrvalo vrátili do Chorvatska. Nyní jsou v důchodu, proto měli čas provést nás po své minizoologické zahradě, kde žijí jejich domácí miláčci: poníci, kozy s kůzlaty, japonské slepičky, psi a siamská kočka.
Štefana hlasitě vítali psi - labrador a pekinéz, ale i naše pohlazení přijali s radostí. „Psy jsme měli vždycky,“ řekl nám Štefan. O kousek dál ve stáji už na něho netrpělivě čekali poníci, kteří by už, už vyrazili do výběhu... Vystartovali jako o závod - mají rádi volnost. Jeden se od svého pána nemohl oddělit a sledoval ho na každém kroku. Věděl, že za svou vytrvalost jistě dostane pamlsek. Jsou velmi krotcí, proto je často navštěvují děti z okolí. Mlinarićovi je koupili v Lipovci, u Majvaldů.
O kousek dál poskakovaly kozy, s očividným potěšením se proháněly po sněhu. I pro ně měl Štefan připraveno něco na zub. „Nechají se bez problému pohladit, mazlí se jako děti. Když byly maličké, krmila jsem je v obýváku na lahvičku, protože jejich máma měla málo mléka. Bylo zajímavé, jak si oblíbily televizi,“ zasmála se Líba. „Když povyrostly, nechali jsme je venku, ale vyskakovaly na okno, chtěly být se mnou. A pak si to nejmilejší kůzle zlomilo nožičku. Veterinář řekl, že ho musíme utratit, aby se netrápilo bolestí. Nakonec to musel udělat soused. Bylo to těžké, jako bychom ztratili člena rodiny,“ vyprávěli Mlinarićovi. „Jiný, soukromý, veterinář nám po čase řekl, že se kůzle mohlo zachránit... Škoda, bylo tak milé a přítulné...“ Obdivovali jsme také japonské slepice s krásnými chocholkami na hlavách, které si přivezli z trhu v Gudovci. Líba při vyprávění držela v náručí svou milovanou siamskou kočku Lunu s pronikavě modrýma očima: jako koťátko si ji před pěti lety pořídili v Sisku. „Vždycky jsem si přála mít kočku s modrýma očima. Pomalu jsme ji učili na cestování autem, nakonec si na dlouhé cesty do Německa zvykla.“
Přestože Líba je vyučenou kadeřnicí, v Německu pracovala v továrně na příbory, a Štefan, vyučený lesník, byl dělníkem na pile a na rozvozu dřeva. Líba vyrostla v Dolanech a s námi mluvila česky. Štefan se narodil v Miljanovci, česky nemluví, ale rozumí. Seznámili se v Dolanech a v roce 1968 odešli za prací do Německa. „Teď se konečně můžeme zabývat tím, co nás baví a naplňuje,“ tvrdí. Konečně mají čas na sebe, na psychický odpočinek.
Krmivo pro poníky a kozy – seno, oves a kukuřici – Mlinarićovi kupují, u sousedů si mohou nasbírat padaná jablka, která jim jako doplněk výživy pro zvířata přijdou vhod. Zvířata si ráda smlsnou i na mrkvi. „Krmení dá každý den ráno asi dvě hodiny práce. Je to můj koníček, rychleji přitom uteče čas,“ říká Štefan. Mlinarićovi nelitují, že musí za krmivo vydat peníze, ani že sem tam musí zvířata podrobit léčení, přestože to není levné.
Kromě zvířat mají Mlinarićovi zálibu v pěstování květin, ovoce a zeleniny. Jsou dobrými hospodáři a pro své potřeby zpracují vše, co se jim urodí. Líba během sezóny dům obléká do několika barev - ročně do květinové výzdoby a na všelijaké dekorační doplňky na zahradě investuje více než dva tisíce kun. Jedinou odměnou je vlastní potěšení, ale udělá jí radost, když si její práce někdo všimne.
  BESEDA
Mlinarićovi rádi navštěvují krajanské akce a obdivují bohatou činnost místní Besedy. V domě, který kdysi stával na místě jejich hospodářství v centru Dolan, žili kdysi Líbiny rodiče, Josef a Emilka Hálovi, svého času aktivní beseďáci. Emilka byla v šedesátých letech zkušenou ochotnicí a hlavní kuchařkou v Besedě, Josef pomáhal, kde bylo třeba. Také snacha Elvíra si vyzkoušela, jaké to je na divadelních prknech. Vyrostla sice v Sesvetech, ale její otec pochází z Dolních Střežan a matka ze Šibovce. Odtud pramení její znalost češtiny.
RODINA
Mlinarićovi mají jediného syna Kristijana, který s manželkou Elvírou a dvěma dětmi, Stefani a Leonardem žije s rodiči pod jednou střechou. Kristijan se narodil v Německu, vyrostl ale u babičky a dědy v Dolanech. V Německu pak žil dva roky, ale táhlo ho to zpět do Dolan. Vrátil se a stal se policistou, později si zde s manželkou Elvírou otevřeli obchod. Ten je sice nyní v pronájmu, ale ona v něm stále pracuje jako prodavačka. Také oni mají zvířata a květiny rádi, na jejich dvoře se ostatně vždy něco živého prohánělo. „Původně jsme si pořídili ovce, abychom nemuseli sekat trávu,“ řekla nám Elvíra pěknou češtinou. A. Raisová/ar