Zajeli jsme si ke dvěma členům besední hudby - otci a synovi Miroslavu a Tihomiru Velickým, abychom se dozvěděli, jak to s dechovou hudbou vypadá v současnosti, jak se oba k hudbě dostali a co pro ně jejich záliba znamená. S tříčlennou rodinou Velických - synem Miroslavem, snachou Anou a vnukem Tihomirem žije i Miroslavova maminka Boženka, všichni jsou aktivními členy dežanovecké Besedy.
„V dechovce jsem začal, když jsem chodil do páté třídy zdejší školy. Tenkrát se nás přihlásilo deset a skoro všichni zůstali hraní věrni, “ vypráví otec Miroslav.  „Vedl nás kapelník Josef Nevrkla. Od té doby do dneška hraju na křídlovku, někdy si zahraju i na tenor.“ V padesátých letech hrál na první křídlovku i Miroslavův otec Fráňa a před ním i děda Josef. Miroslav je kromě toho aktivním členem dobrovolného hasičského spolku a před třemi roky se stal jeho velitelem. „Hasičem jsem odmala, od svých osmi let. Byl jím také můj děda.“
Miroslavův syn Tihomir hraje v dechové hudbě od roku 2001 na jazz trubku. „Ve škole nás učil hrát Milivoj Částek. Z deseti žáků, kteří se tehdy přihlásili, dodnes hrajeme jen tři. Hraní mě baví. Nejraději mám lidovou hudbu, a mou nejoblíbenější hudební skupinou je band z Osijeku Prva liga.“ Dechová hudba má nyní devět starších muzikantů (Miroslav a Tihomir Velických, Damir a Dalibor Přibylovi, Olda a Dino Petrlíkovi, Ernest Dobrý, Tonči Varga a Dado Dupelj). Podle potřeby jim pomáhá Damir Tomášek z Končenic na baryton a Danijel Rajković na bass. Nejmladším muzikantem je třináctiletý Ivan Hladký a nejstarším sedmapadesátiletý Olda Petrlík. Hudba má osm mladých muzikantů, kteří ale ještě nemohou vystupovat. Pořád se ještě učí, jsou zárukou budoucnosti. Zkoušky mají pravidelně každé pondělí. Miroslav několikrát pochválil angažovanost nejstarších muzikantů, bez kterých by činnost dechové hudby byla nemyslitelná. Z nich si mladší berou příklad. Bez ohledu na nedostatek a stáří hudebních nástrojů, z nichž jsou některé staré třicet let, a na to, že se hudba neúčastnila několika přehlídek, je stále živá. Ale to, že si před několika lety prostřednictvím Svazu Čechů neobjednali nástroje, je pro ně nyní handicap. Teď jsou totiž odkázáni jen na pomoc obce a sponzorů. Částečně jim pomohl dirigent Rajković, který jim z pakracké hudební školy zajistil šest nejpotřebnějších nástrojů. Přesto jim ještě chybí jak nástroje, tak také muzikanti.
  Otec a syn pracují ve vlastní rodinné zámečnické firmě, kterou otevřeli v roce 1995. „Řemeslu jsem se vyučil v daruvarské střední škole,“ řekl nám Miroslav. O tom, že je dobrým mistrem, může svědčit i jeho středoškolský úspěch, o kterém nám řekla jeho matka. V roce 1981 se totiž ve státní soutěži zámečníků z celé Jugoslávie ve Srijemské Mitrovici umístil na třetím místě v konkurenci šesti set účastníků z devadesáti řemeslnických škol. Byl to tenkrát ohromný úspěch nejen pro něj, ale i pro školu a obec. Také Tihomir se chtěl vyučit zámečníkem jako otec, ale protože v Daruvaru tento obor zrovna nebyl otevřen, musel se zapsat na jiný. Stal se plyno-instalatérem.
Miroslav začal ve své firmě nejdřív sám, pak s učedníky. „Na začátku to šlo velmi dobře. Teď je to horší, práci musíme shánět po celém Chorvatsku. Zakázky máme i na Jadranu. V současnosti pracujeme čtyři - syn, dva zaměstnanci a já. Vyrábíme konstrukce hal, ohrady, vše, co se dělá ze železa a nerezu (inox). Pracujeme na svých soustruzích, máme vysokozdvižný vozík, mnoho zařízení a nářadí, bez kterých je práce nemyslitelná.“ Tihomir pracuje v otcově firmě od roku 2005. Práce ho baví a každý den se něčemu novému naučí: „U táty dělám jako zámečník. Je to zajímavá práce,“ zdůraznil a přitom nám demonstroval zručnost na jednotlivých strojích. Rodina Velických má, jak je vidět, o budoucnost postaráno.
Miroslavova matka Boženka se na-rodila v rodině Hojkově v Trojeglavě u Dežanovce a na svou rodnou vesnici stále ráda vzpomíná. „Mluvilo se tam pěknou češtinou, lepší než v Dežanovci, přestože tam nebyla česká škola. Ale Českou besedu jsme měli. S námi Čechy tam žili Maďaři a pravoslavní. Pěkně se tam žilo. Teď je na Trojeglavu žalostný pohled – všechno pusté a prázdné,“ posteskla si. Boženka se za svého života účastnila krajanského dění ve třech osadách, kromě rodné vsi také v Lipovci a Dežanovci. „Když jsem v padesátých letech čtyři roky žila u babiččiny sestry v Lipovci, vystupovala jsem v divadlech Bujná krev a Muzikantská Liduška, kterou jsme sehráli ještě v Benákově komoře, protože Český dům ještě nestál. Divadelní skupinu tenkrát vedli Véna Bureš, který přišel z Argentiny, a Fráňa Bervidů. S lipoveckou taneční skupinou jsem se zúčastnila dožínek v Kaptole, Zdencích, Daruvaru a oslav v Dežanovci.“ Koncem padesátých let si Boženka zahrála také v Trojeglavě, stejně jako její dvě sestry a tři bratři. Zazářila tenkrát v hlavní roli jako Vojnarka, stejně tak ve hře Pojď na mé srdce. Jezdili na hostování do okolních osad. Divadlo naposled hrála v sedmdesátých letech, ale to už bylo v Dežanovci, kde s manželem Fráňou hospodařila na zemědělském statku.
Přestože nemá české kořeny, ani Miroslavova manželka Ana, která pochází z Antunovce, nezůstala stranou dežanovecké České besedy. Ráda vytváří dekorativní předměty, v čemž jsou místní ženy v besední kreativní sekci pravými mistry. Ana česky rozumí a žertuje, že by ji neprodali.
Dežanovecká dechová hudba byla součástí dobrovolného hasičského spolku, který byl založen v roce 1896. Protože v posledních pěti letech se potýkala s nedostatkem mladých muzikantů a také ji poznamenalo několika tragických případů, hrozilo nebezpečí jejího zániku a bylo nutné jednat. Před rokem a půl ji převzal prof. Danijel Rajković z Daruvaru a zaktivoval ji: „Ve škole uspořádal koncert, kterým do muzikantských řad přilákal osm mladých. A nejen to, jako profesionál poradil, jak a co máme hrát. Od té doby, co nás vede, jsme se po několikaleté odmlce opět zúčastnili přehlídky v Brestově a vloni v létě i Dnů české kultury v Daruvaru,“ uvedl Miroslav.
A. Raisová/ar