Paní Kadeřábková je v obdivuhodné kondici a svou pamětí předčí mladší. Její zálibou je vyprávět pohádky nejen svému nejmenšímu prapravnukovi Ivanovi, vyprávěla je všem jedenácti pravnukům a šesti vnoučatům.
Ivanka, které ve vsi nikdo neřekne jinak než Ivka, se narodila v Lipovci Majuru dávného roku 1923 manželům Emile, rozené Sýkorové a Antonínu Majvaldovi. Maminka z této osady pocházela, tatínek byl z Dolan. Dědeček z maminčiny strany, Josef Sýkora, přišel z Čech, zmínila se o svém českém původu. „Nejdřív se přistěhoval do Lipovce, později si koupil v Lipovci Majuru dům a hodně polí. Jeden z dědových bratrů se stal známým mlynářem v Orahovici a jeden synovec daruvarským stavitelem. Tatínek se narodil v Dolanech a truhlářskému řemeslu se vyučil v Americe, kam odjela i jeho sestra. Zatímco ona tam zůstala, on se po čase vrátil odsloužit si vojnu, ale zastihla ho první světová válka a do Ameriky se už nikdy nevrátil. V Daruvaru si pak otevřel truhlářskou dílnu a obchod s nábytkem. Kvůli zdraví však musel s řemeslem přestat a dál se věnovat zemědělství.“
Také rodina Majvaldova se usadila v Lipovci Majuru. Ve vsi bylo tenkrát jen asi deset domů a v každém z nich žila početná rodina, vyprávěla dál pěknou češtinou Ivanka. Po první světové válce se do Lipovce Majuru stěhovaly i rodiny ze Záhoří, například Krilčićovi a další. Postupně přibývali i další Češi, kromě rodin Sýkorovy a Majvaldovy se zde usadily čtyři z Horního Daruvaru: Kafkova, Richtrova, Hanzlova a Veltruská. Se Zagorci si dobře rozuměli, snad proto, že byli veselí, stejně jako Češi, a stejně jako Češi měli rádi hudbu. Po druhé světové válce se všechno změnilo a mnoho lidí ze vsi odešlo, vzpomíná Ivanka, která jako by předčítala z učebnice dějepisu. „Moji rodiče se celý život zabývali zemědělstvím. Měli dvacet kusů dobytka – krávy, koně, prasata a drůbež, a obdělávali padesát jiter půdy. Na hospodářství jim pomáhal i pacholek. Tenkrát to bylo normální, bylo totiž hodně chudých lidí.“ Ivanka měla pět sourozenců. Mařenka a Česta už nežijí. Ludvík, stejně jako Ivka, bydlí v Lipovci Majuru, Miluška, provdaná za známého mlynáře Weisera, žije v Lipovci a Anička, provdaná Pelikánová, v Daruvaru.
„Do Daruvaru nás do školy chodilo pěšky z Lipovce a Lipovce Majuru hodně. Jen já jediná do české pětiletky. Ostatní, zagorské děti, do chorvatské. Vzpomínám si na třídního učitele Sosnovce, na učitelku chorvatštiny Táňu Grundovou, na učitele náboženství Františka Homolku a ručních prací Mildovou.“ Ivanka připomněla i učitele Šmída a paní Šargačovou, kteří je učili prvním divadelním krůčkům. Všichni spolužáci, s kterými Ivanka chodila do české školy, pocházeli z Dolního Daruvaru, nikdo z nich už bohužel není naživu. Nezapomněla se zmínit ani o svých nejlepších kamarádkách, dvou Blaženkách, Světlušce z Brestovských Brd a Růžence z Podbor, všechny mají kolem devadesáti let. Vyprávěla i o kamarádech z Lipovce, o tom, jak každou neděli chodily do daruvarského kostela na mši...
Po základní škole vychodila Ivanka měsíční kuchařský kurs, který v české škole v Daruvaru vedl učitelský pár Vlasta a Karel Herotovi. Pak, jak to bylo tenkrát na vsi zvykem, tvrdě pracovala na rodinném hospodářství, dokud se neprovdala za Gustu Kadeřábka z Dabrovce. Vzpomínka patřila i jemu. Strávila s ním nejkrásnější chvíle svého života, bohužel už dvacet let je sama. Celý život se spolu v Lipovci Majuru zabývali zemědělstvím, půdu obdělávali koňmi. Manžel často chodil na trhy prodávat dobytek. Ivanka s ním měla tři dcery, Vlastu, Boženku a Slavicu. „Znali jsme se odmalička,“ líčila, jak se vlastně seznámili. „Jeho rodiče od mého táty koupili grunt. Naši otcové byli kamarádi, oba pocházeli z Dolan.“ Ivka chodila s manželem ráda na taneční zábavy do lipovecké hospůdky u Kalenských, na majálesy, a když se tam vystavěl Dům i na divadla.
Babička ještě i teď, v pokročilém věku, zastane mnoho práce na poli i v zahrádce a v kuchyni, jak nám dosvědčila dcera Slavica, u které jsme se s Ivankou setkali: „Pořád jí říkáme, aby tolik nedělala, ale ona na to, že se přeci musí hejbat.“ Paní Kadeřábková nám vyprávěla o svých dětech: „Boženka se provdala za Ivana Rašiće do Rakouska, Vlasta za Standu Turka a Slavica si vzala Vinka Holečka. Obě žijí v Lipovci, jsou vdovy a obě jsou činné v lipovecké Besedě. Hrávaly v divadlech a babských bálech, zpívají v besedním pěveckém sboru a pomáhají v kuchyni. Všechny jsou už v důchodu.“ Slavica i Vlasta zůstaly po škole ve vsi a po provdání pracovaly na vlastních hospodářstvích, jen Boženka pracovala jako uklízečka v Innsbrucku, kde později povýšila na hospodyni. Po manželově smrti se před třemi roky vrátila do rodného Lipovce Majuru a nyní žije s maminkou Ivkou. Obě její děti s babičkou Ivkou a dědou Gustou v Lipovci Majuru vyrostly, proto se tam tak rády vracejí. Dcera dnes pracuje v Iridě a žije v Daruvaru, kdežto syn si v Rakousku otevřel zednickou firmu.
„Na kulturní dům v Lipovci Majuru, kde dříve byla škola, je smutný pohled. Už několik let tam neuvidíte školáčka,“ řekla smutně Ivanka a dodala, že kdysi do ní chodilo přes dvacet žáků. Nyní slouží pro svatby, smuteční obřady, slavnosti hasičů a lovců. Zmínila se i o zvycích v Lipovci Majuru: „O Velikonocích u nás bylo veselo. Hodně se tancovalo a hoši chodili šupat. My děvčata jsme jim dávaly barevná vajíčka a oni nám na oplátku pomeranče. Na maškary byla večer zábava, kterou organizovali hasiči. Hráli na ní tamburáši.“ Kadeřábkovi nechyběli snad na žádné z nich – rádi tančili, zpívali, bavili se. Ivanka připomněla i posvícení, které se v této osadě slaví 11. listopadu na svatého Martina. „To ale už málokdo dodržuje, na rozdíl od lipoveckého, které se slaví první neděli po sv. Václavovi, po 28. září.“ Také poutě patřily k oblíbeným. Na svátek sv. Petra se chodilo do Brestova a na svátek Jména Mariina do Hrubečného Pole do kostela a na muziku. Nakonec si posteskla: „V Lipovci Majuru je nyní pětaosmdesát domů, z toho dvacet prázdných, v devíti z nich žije jedna a v dalších jen dvě osoby. Všech nás je čtyřiapadesát, i s dětmi, nejvíc je starých, mladí odcházejí za prací. Domy, kde nikdo nežije, se pomalu rozpadají. Je to škoda... taková to byla pěkná vesnice!“
Celý Ivančin život, od prvního okamžiku, kdy spatřila světlo světa, je vlastně dlouhý film, který je protkán drobnými, důležitými a malými událostmi, nashromážděnými během jejích devadesáti let. Vzpomínky jsou stále živé, léta běží a babička Ivanka má možnost porovnávat, jak se žilo kdysi a jak dnes...
RECEPT NA PEVNÉ ZDRAVÍ A DLOUHOVĚKOST
Protože od malička tvrdě pracovala na rodinném hospodářství, je pro ni recept na pevné zdraví a dlouhověkost jednoduchý - pracovitost, střídmost, humor, pozitivní pohled na svět a umění udělat si radost. Žádnou speciální životosprávu nemá, jí a pije, na co má chuť. Má ráda květiny, kterých má plný dům, práci na poli a děti. V době, kdy jsme ji navštívili, se věnovala nejmladšímu prapravnoučkovi Ivanovi, kterého už naučila mnoha českým říkankám a písničkám. On se od ní ani na chvíli nevzdaloval, vyžadoval její pozornost a doslova vpíjel každé její slovo. Vitální stařenka má radost z maličkostí a to ji drží na životě. My jí přejeme, aby jí životní moudrost vydržela ještě mnoho let. A. Raisová/ar