Zkoumal jsi dějiny své rodiny. Víš, kdy se tvá rodina přistěhovala do Chorvatska a čím se zabývala?
Stalo se tak v daleké minulosti, ještě v době Marie Terezie ve druhé polovině 18. století. Dnes je v Česku nejvíc Kanských v Praze, ale mí předkové se podle rodinné tradice přistěhovali z okolí Brna do Badljeviny nedaleko Daruvaru. Později přesídlili do Daruvaru, kde provozovali řemeslo. Můj dědeček Ludvík (1922) měl čtyři bratry: Antonína, Josefa, Aloise a Fráňu. Fráňa měl hospodu v centru Daruvaru, v dnešní ulici Bána Josipa Jelačiće. Většinou byli tkalci, říkalo se jim „štrikeri”, v centru Daruvaru, v Jelačićově ulici měli tkalcovnu, „štrikeraj”, a pletli různé oděvní předměty jako svetry a podobně. Poslední, který se tímto řemeslem zabýval, byl bratr mého dědečka Antonín Kanský, který žil přes devadesát let. Můj dědeček byl obchodníkem a před druhou světovou válkou pracoval v Záhřebu. Potom se přestěhoval do Sv. Ivana Zeliny, protože se mu líbil život mimo rušné hlavní město, ale v jeho blízkosti. Zelina mu výraznou řemeslnickou tradicí připomínala Daruvar. Tady se oženil, bohužel zemřel mladý, v třiceti osmi letech.
Dnes v Chorvatsku žije několik rodin Kanských. Dvě v Pakraci, jedna v Čakovci, jedna v Záhřebu. Ve Varaždinu a Bjelovaru rod pokračuje po přeslici… Udrželo se ve tvé rodině povědomí o českém původu? Jaký je v ní o „češství” zájem?
Můj dědeček zemřel mladý, a tak se kontakty s daruvarskou částí rodiny zpřetrhaly a tím zanikla česká tradice a český jazyk. Nyní se pokouším alespoň něco z té tradice vzkřísit.
V Zelině je ještě několik rodin s českým původem, například Houškovi přišli ze západních Čech, Neduchalovi z vesnice Mistřín na jižní Moravě. Je tu, početná rodina Puhelkova, která má povědomí o svých českých kořenech, jsou tu potomci rodiny Kršakovy, rodina Novotná. V blízkosti žije Lýdie Pentavcová, rozená Slunečková z Velkých Zdenců, která vystudovala kriminalistiku a pracuje v Záhřebu. Mohli bychom jich najít ještě několik. Někteří o svém českém původu vědí.
Jakým způsobem se ke svým českým kořenům chceš vrátit?
Založením České besedy Záhřebského županství se nám naskytla příležitost, abychom si uvědomili pouta, která nás vážou k našim předkům, abychom začali zkoumat a studovat českou kulturu, zabývat se českým jazykem a podobně. Podařilo se dát dohromady větší počet osob, většinou z Dubravy, kteří jsou šťastní, že se mohou učit českému jazyku, zvlášť české hudbě, a kteří si přejí vrátit se ke svým českým kořenům.
Jsi profesionální hudebník, zaměstnanec záhřebského folklorního souboru Lado. Jaká je tvá hudební kariéra?
Hudba mne zajímala, odkdy vím o sobě. Můj otec byl muzikant, hrál na harmoniku. Já ji také začal velmi brzy „natahovat”, jakmile jsem na to měl dost síly. Ve čtvrté třídě základní školy jsem začal hrát na tamburu a o mé profesi, práci a o mé lásce k hudbě bylo rozhodnuto. Už tehdy jsem hrál ve školním orchestru, potom v chorvatském pěveckém souboru Zelina. Dnes jsem předsedou tohoto souboru, který má více než stoletou tradici.
Jeden z nástrojů, který mne zaujal, je cimbál. Začal jsem na něj hrát relativně pozdě, ve dvaceti letech, ale v té době jsem už ovládal všechny tamburašské nástroje. V Chorvatsku je málo lidí, kteří na tento nástroj hrají, zvlášť na tzv. „maďarský štim”, jak se u nás říká velkému pedálovému cimbálu. Těžce jsem ho zvládal, protože u nás nebyla žádná literatura ani jiný způsob, jak se o něm dozvědět víc. Ale námaha se vyplatila jak emotivně, tak finančně. Díky cimbálu jsem získal práci v ansámblu Lado. Jsem v něm už třináct let, posledních pět jako vedoucí orchestru. Cimbál je lidový nástroj Moravanů a perfektně doplňuje písničky, které zpívá náš mužský pěvecký soubor Dubrava pod vedením maestra Zlatka Farszkého.
Působíš ve třech hudebních souborech. Mají světoznámý soubor Lado a Chorvatský pěvecký sbor Zelina také nějaké kontakty s Českou republikou?
Ano. Lado mělo v roce 2009 velký koncert v druhém největším sálu v ČR, v Obecním domě na Náměstí Republiky v Praze (větší je jenom sál Rudolfina). Bylo to vynikající vystoupení, všichni kolegové byli nadšeni a do dneška na něj vzpomínají. Nyní připravujeme tance a písně moravských Chorvatů. Navázali jsme kontakt s Uměleckým spolkem Pálava z Mikulova, který mimo jiné pěstuje folklór moravských Chorvatů. V roce 2010 byla folklorní sekce spolku Zelina v Mikulově na pozvání místního souboru Pálava, a ten se o rok později zúčastnil Mezinárodního folklorního festivalu v Záhřebu a vystoupil i v Zelině. Nyní se domlouvá spolupráce s městečkem Šardice na jižní Moravě a jejich folklorním souborem Šardičan. Máme radost z toho, že chorvatskému publiku představí atraktivní moravské tance.
Jakou hudbu prezentuje besední pěvecký sbor Dubrava? Máte k ní vhodné kroje?
Na rozdíl od ostatních českých spolků v Chorvatsku jsme se rozhodli vrátit se jak ke svým českým tak i k užším regionálním kořenům. Proto zpíváme krásné moravské písně, od klidných romantických až po temperamentní čardáše, ke kterým patří cimbál a housle. Kromě toho máme harmoniku, kytaru a basu. Velké nadšení členů souboru přineslo výsledky. Zpívali jsme na různých slavnostech, a nejvíc si vážíme vystoupení před prezidentem Ivo Josipovićem v jeho rezidenci.
Před nedávnem jsme si pořídili soupravy pro mužský pěvecký sbor. Začali jsme s košilemi, které jsou z regionu Moravské Hanácko, potom jsme kalhoty z oblasti Podluží (Mikulov a okolí) a vesty bez rukávů nebo kordulky z Kyjova (Moravské Slovácko) doplnili klobouky ze stejného regionu, z Uherského Brodu. Kroje se šily v Chorvatsku, ale podle původních vzorů z jižní Moravy, odkud se přistěhovali naši předkové. Sledujeme stopu svých předků v písni i v krojích.
V České republice jsi byl několikrát. Jak na tebe působí?
Jako člen souboru Lado často cestuju po světě, procestoval jsem například celé Japonsko. Kultura a mentalita této země a národa na mne udělaly velmi silný dojem. Byla to nejlépe zorganizovaná zahraniční návštěva v dějinách Lada. Procestovali jsme Spojené státy americké, Rusko, Evropu. Všude jsem viděl něco cenného, od lidí až k přírodním krásám. Jedna ze zemí, která na mne udělala nejsilnější a nejlepší dojem, je Česko. Nepřeháním. Jako by se ozval nějaký genetický kód, vnímal jsem ji jiným způsobem, klidně, plnou mystiky, krásy, uvolnění a pohody. Stejně dobře se cítím v kouzelné Praze jako v málem, ale báječném městečku Mikulovu. Pro mne je Česko něco nádherného. Mohu klidně říci, že Česko by mohlo být mou druhou vlastí. Fráňa Vondráček