V její sbírce jsme obdivovali žehličku na uhlí, hmoždíř, ale i české modlitební knížky, které si její prapředci s sebou přinesli. „Praděda František Nebřenský se sem přistěhoval z Čech z Ledče nad Sázavou a další příbuzní z vesnice Studená u Jindřichova Hradce a příbuzní z tatínkovy strany z Liberecka. Byla bych ráda, kdyby se mi někdo z mé rozvětvené rodiny v Čechách ozval,“ popřála si. Připomněla i chvíle, kdy její dnešní vejminěk zdobila starodávná kredenc po prababičce, kterou zaměnila novým moderním nábytkem. „Ten je ale bez duše. Neměla jsem kredenc měnit, ale obarvit ji,“ lamentuje nyní Máňa a dodává, že všechny starožitnosti by chtěla restaurovat a nechat svým dcerám. Nádobí z její sbírky si v Končenicích mohli návštěvníci prohlédnout na loňské dožínkové výstavě.
Už zmíněný šicí stroj značky Ringschiffchen po babičce Růžičkové a ochotná ukázka, jak se na něm kdysi šlapalo a šilo, oživil v Marii vzpomínky na dětství: „Mohla bych o tom psát romány. Narodila jsem se Anně a Josefovi Nebřenským. Máma byla z Končenic, otec z Daruvarského Brestova, ale žili jsme na Boriši. Vzpomínám si, jak jsme si tam na louce hráli všelijaké hry...
Do školy jsme do Končenic chodili pěšky... od jara do podzimu ve stejných botách. Já jsem měla štěstí, že můj otec pracoval jako bagrista na končenických rybníkách a koupil mi gumové. Moje kamarádka Anča po mě chtěla, abych jí je půjčila. Boty měla totiž uříznuté ze starých. Když se stalo, že jsme si do školy zapomněli svačinu, museli jsme si cestou něco sehnat, na podzim nasbírat jablka nebo ořechy. Dobře, že po škole na mě v Končenicích čekala babička s něčím k snědku. A ráno před školou jsem nejdřív musela s kravami na pastvu.“
Jednou z Mariiných třídních učitelů byla Zora Sigalová: „Měli jsme ji rádi, byla moc hodná. Pod jejím vedením jsem tančila ve škole i v Besedě. Asi pět let jsem byla ve školním baletu, který také nacvičovala.“ Zmínila se i o končenických maškarních oslavách a zvyku, že v průvodu jdou maskovaní jen chlapci. „Já je s ostatními děvčaty strojila. Za to nás hoši na zábavě pohostili a vzali k tanci. Tenkrát se u nás v Končenicích připravovala i kateřinská zábava. Upečenou káču nosila děvčata přes celý sál k muzice a zpívala Utíkej Káčo, utíkej, honí tě kocour divokej... chlapci se nám ji snažili ukrást. V případě, že se nám káču muzice nepodařilo odnést, musely jsme za ni zaplatit.“
Protože Marie byla celý život hospodyní, zavzpomínala, jak kdysi měli krávy a prasata, obdělávali pole, jak pěstovala květiny... Teď se stará o nemocného manžela Vénu, který pracoval jako automechanik v Rybníkářství Končenice a později ve zdenecké mlékárně, odkud odešel do invalidního důchodu. Její zálibou je drůbež a pejsek: „Se zvířátky si povídám, jako kdyby to byly děti. Jsou mou každodenní společností i radostí. Na vsi není lehké žít,“ řekla na rozloučenou, „...ale já bych do města nikdy nešla. Také sousedé by mi tam jistě chyběli.“
Manželé Marie a Véna Horkých mají dvě dcery. Sněžana Bukačová s rodinou žije ve Velkých Zdencích, kde od samého založení zpívá v pěvecké skupině místní Besedy Zdenačky. Donedávna vedla dětskou taneční skupinu. Světluška Milková se svou rodinou žije v Daruvaru a pracuje v pojišťovně Grawe. Všechna tři vnoučata mluví česky, dvě vnučky tancují v besedních tanečních skupinách a využívají příležitost, aby na dožínkách byly ve vlastních českých krojích.
PRAVÝ ČESKÝ KUCMOCH
„Víte, jak se vaří dobrý kucmoch?“ zeptala se naše hostitelka a hned celý postup ochotně vysvětlila: „Nejdřív se oloupou a na kolečka nakrájejí brambory a dají vařit do osolené vody. Když jsou brambory vařené, tak se trochu rozmačkají – já to dělám tímto dřevěným tloučkem, přidá se hrst hrubé mouky a udělá se ani husté ani řídké těsto.
To se pak nechá na plotně asi deset-patnáct minut propařit při stálém míchání a nakonec se vykrajuje lžící. Já si ji namáčím do rozehřátého sádla, aby se mi na ni těsto nelepilo. Kousky kucmochu dávám do misky. Kucmoch je moc dobrý se sypanými mletými ořechy, mákem či sušenými hruškami. Nejlepší jsou staré odrůdy sladkých hrušek, které se ještě tu a tam na Boriši najdou – já si je suším sama.
Moje dcery mají kucmoch moc rády a protože ho neumějí tak dobře udělat jako já, tak si ho, když ho uvařím, vozí domů. Velký úspěch jsem s ním zažila i v Německu, když jsem tam byla u známé. Musí se však dát pozor, jaké brambory se použijou. Některé se chtějí rozvařit. Kucmoch dělám nejraději na kamnech na dříví, je lepší, jen se musí dávat pozor, aby se nepřipálil!
Kromě kucmochu často vařím i další tradiční česká jídla – zlejvánku (bublaninu) s višněmi, bramborák, kynuté knedlíky, šulánky, bramboračku a smetanovou koprovku,“ pochlubila se nám nakonec Marie.
A. Raisová/ar
