Byli to kamarádi, výborná parta lidí, která vzájemně moc dobře fungovala a právě díky tomu a díky pomoci různých institucí dnes máme v Rijece takový pěkný Český dům,“ zavzpomínala a dodala: „Mám na tu dobu nejhezčí vzpomínky, ačkoliv jsme tehdy neměli vůbec nic. Byli jsme ale o dvacet roků mladší a měli jsme na to sílu. Dnes je náš Masarykův dům naší pýchou…“
  Svou besední činnost Duška začínala – v kuchyni: „Já česky rozumím, ale nemluvím. Myslela jsem si, ačkoliv jsem byla spolu s manželem od samého začátku ve správním výboru, že Besedu nemůžu představovat na schůzích a raději jsem šla do kuchyně. Pro Besedu mi nic nebylo těžké dělat, byla jsme ráda, že pomohu jakýmkoliv způsobem.“
Časem se stala tajemnicí, a jak známo, dobrá tajemnice musí umět jednat a bojovat, protože: „Ne každý vás hned pochopí. Tajemník musí být pravý diplomat, musí vědět, jak na koho. Jsou situace, kdy musíte někomu vynadat, ale naopak musíte vědět, kdy pochválit. Důležité je umět jednat s lidmi.“ Své dětství Dušanka prožila s rodiči a dvěma bratry na ostrově Ugljanu v malé vesničce Lukoran. V Rijece měla tetu, ke které často jezdila, a tak se jí život ve velkém městě brzy zalíbil. Proto se rozhodla zapsat do střední školy v Rijece. Bylo to v roce 1963, a od té doby v tomto městě žije nepřetržitě. Jeden bratr je v Zadru, druhý zůstal v rodné vesničce: „Tak to ostatně odvždy chodilo, někdo s rodiči zůstat musel. Já jsem se zapsala do ekonomické školy a žila s tetou. Když jsem se seznámila s Božou, velmi jsme se jeden do druhého zamilovali a brzy jsme se rozhodli mít svatbu. Moji nesouhlasili, abych se tak brzy provdala, a ani tetě Danici se moje rozhodnutí moc nelíbilo, ale já jsem si myslela, že to pro nás bude nejlepší. Nikdy jsem toho nelitovala. V roce 1969 jsme se nastěhovali do bytu ve dvanáctém patře na Kantridě (jedna z rijeckych čtvrtí). Spolu jsme vychovali dva syny, Darka a Roberta.
Se ztrátou svého Boži jsem se velice těžce vyrovnávala. Období zármutku bylo velmi dlouhé a těžké. Moji blízcí sice byli mou velkou oporou, ale jeho odchod mě tak moc zasáhl, že se pro mě všechno změnilo… Ještě dnes mě velmi bolí, když si na jeho odchod vzpomenu,“ zavzpomínala Duška se slzami v očích.
V Besedě však pracuje dál: „Božo měl Besedu tak rád, že jí věnoval všechen svůj volný čas. Kvůli jeho velké lásce k našemu krajanskému spolku jsem i přes svůj ohromný smutek dodnes zůstala tajemnicí, ale v poslední době mám pocit, že jsem hodně vyčerpaná. Snad je to i věkem,“ zauvažovala. Dušanka pracovala plných třicet let jako ekonomistka v jednom rijeckém podniku. „Mladá jsem se provdala, ale díky hodné babičce, Božově mamince, která se starala o naše děti, jsem mohla dokončit školu a najít si zaměstnání. Patří jí můj velký dík za to, že mi to umožnila.“ Brzy se ukázalo, že to Duška s číslicemi a papírováním skutečně umí, a tak není divu, že jí tuto velmi zodpovědnou práci svěřili i v Besedě.
„Teď už si myslím, že jsem na to všechno stará. Možná i proto, že jsem se nenaučila pracovat s počítačem. V dnešní době to s financemi vůbec není jednoduché, a ještě když to děláte ručně… Tak jsem v Besedě řekla, ať si na to vyberou někoho mladšího. Cítím, že jsem vyčerpala všechny své kapacity. V budoucnu bych se raději věnovala svým vnoučatům, která mám moc ráda,“ řekla nám Duška a pochválila: „Teď jsou v rijecké Besedě podmínky k činnosti velmi dobré, máme kde pracovat, máme tu hezký dům a všem se nám v něm líbí.
Cílem našeho krajanského spolku je, aby se Češi v přímoří neztratili, aby jejich činnost byla ukázková, aby o nich bylo slyšet. Určitě to není jednoduché poslání, ale základy tu jsou, ostatní je na další generaci…“ zauvažovala dlouholetá tajemnice rijeckého spolku na konci našeho rozhovoru. I DARUVAR JE DOMOV
Ještě jedno místo Dušanka nazývá domovem: „Je to překrásné město Daruvar, odkud pocházel můj manžel Božo a kde žije moje švagrová Máňa Selicharová. Od prvního dne si moc dobře rozumíme. Jsme si hodně blízké, skoro jako sestry. Také její manžel byl můj velký kamarád. Ve Slavonii je všechno jiné než u nás v přímoří, ale mně se tam líbí, cítím se tam dobře, skoro jako doma,“ svěřila se nám Duška a vysvětlila, že na rozdíl od daruvarských Selicharů, se riječtí píšou bez c - Seliharovi. To se ztratilo někde v matrice, a tak už to zůstalo.
ŽIVOT NA OSTROVĚ
„Můj otec byl námořníkem a maminka hospodyní. Byla to velmi inteligentní žena. Říkala mi, ať se nestanu obětí motyky, ať nezůstanu na ostrově. Půda na ostrově je moc chudá a lidé tvrdě pracují za málo peněz.
Je pravda, že lidé, kteří hledají klid a mají rádi přírodu, to vše na ostrově najdou, ale já byla jiná, mne odjakživa lákalo město. Na ostrově vládne, jak se říká, voňavá dřina v teple a na čistém mořském vzduchu,“ řekla nám Duška.
A. M. Štrumlová Tučková /amšt