Není divu, je to jediný mužský krajanský pěvecký sbor, který poutá jak výraznými hlasy, tak cimbálovým doprovodem, ale především zaměřením na výhradně moravský pěvecký repertoár. Je to dědictví po českých předcích členů místní Besedy, kteří se do těchto krajů přistěhovali z Moravy, dozvěděli jsme se od organizačního vedoucího Darka Dragiji. Sbor vznikl před třemi lety, iniciátorem založení zdejší Besedy a pěveckého sboru byl Stanko Šustek, který ho na začátku i vedl.
Dnes je uměleckým vedoucím mužského pěveckého sboru České besedy záhřebského županství Zlatko Farszky. „S takovými nadšenci se dobře pracuje,“ řekl nám hned na začátku naší návštěvy. Zlatko více než třicet let pracuje jako učitel tamburice v hudební škole ve Vrbovci a sbor vede skoro od samého začátku, hned jak v Dubravě zjistili, že potřebují odborníka: „Řekl jsem, pomůžu vám, dokud nenajdete někoho, kdo opravdu zná moravský folklór. Moji rodiče jsou vlastně polského původu, takže jsem toho o českých lidových písních moc nevěděl. Časem jsem se naučil, a tato krásná hudba se mi tak zalíbila, že jsem zůstal.“
Z nedaleké vesničky Zetkan každý týden na zkoušky dojíždí Stjepan Bureš: „Našemu profesorovi na začátku s námi jistě nebylo lehko. Mnozí z nás nikdy v žádném sboru nezpívali, ale do Besedy a do sboru přišli proto, že mají český původ. Dřív jsme se vlastně ani neznali, a nebýt Besedy, ani bychom se neseznámili. Je nám tu opravdu dobře, bavíme se a zároveň šíříme v našem kraji českou kulturu.“
„Ze všech českých písniček se mi nejvíc líbí Kristýnka,“ dozvěděli jsme se od Velimíra Neduchala: „Neumím česky a je mi to líto. Proč je to tak, je zajímavá rodinná historka. Můj tatínek vlastně chorvatsky vůbec neuměl, v rodině Neduhalově se tenkrát mluvilo jenom česky. Když začal chodit do školy, měl takové problémy, že musel první třídu opakovat. A tehdy se prý můj otec zařekl, že on své děti nikdy nebude učit česky, aby takové problémy neměly. Škoda, velká škoda...“

Željko Zouhar má doma velké hospodářství, mimo jiné chová býčky: „Není jednoduché zorganizovat si doma práci a chodit pravidelně na zkoušky a vystoupení. Naštěstí má manželka pochopení,“ řekl nám tento mladý muž se smíchem a hned vtipně dodal, že se v jejich rodině z českých kořenů zachovaly jenom knedlíky a zelí, a že to není vůbec špatné, ale naopak velice chutné. Oba Željkovi rodiče mají český původ, a snad proto se mu moc líbí zájezdy do České republiky, zvlášť na Moravu, odkud jeho předkové pocházejí.
Do Dubravy až z Dugého Sela dojíždí Vladimír Krejčí. Je jedním z mála, kdo plynně mluví česky. Jak pak by taky ne, je to rodák z Končenic, kde byl jeho tatínek Bohumil dlouhá léta učitelem češtiny. „Do sboru jsem přišel kvůli české písničce. To víte, když vyrostete v Končenicích, tak vám prostě navždy česká písnička zůstane v uších. V Končenicích jsem se svého času dokonce učil hrát na trubku... Ze začátku jsem tady nikoho neznal, ale získal jsem nové přátele a moc se mi tu mezi zpěváky líbí,“ řekl Vladimír.
Z Daruvarska je i Josip Sadecký: „Já jsem z Horních Střežan, do Dubravy jsem se oženil v roce 1981. Jsem řidičem kamionu ve firmě Gramip a doma ještě chováme dobytek. Právě zpěvem se po každodenních povinnostech velmi dobře relaxuje.“
Aby se zapojil do sboru, museli Stanislava Dragiju dlouho namlouvat. „Mám opravdu hodně povinností a tak jsem dlouho váhal, ale teď bych sbor nikdy neopustil. Jako skupina jsme za krátkou dobu udělali hodně, a jsem rád, že nás krajané tak dobře přijali, že nás všichni tak rádi vítají a že o nás píše Jednota i jiný tisk. Ještě bych řekl, že se tady krásně bavíme, i když jsme každý jinačí.“
„Ve sboru zpívám od prvního dne a mezi kolegy se mi líbí. Rád cestuju, a tak jsem už několikrát procestoval Ameriku. Hovořím třemi jazyky a je mi líto, že nemluvím právě jazykem své babičky a dědečka, kteří se přistěhovali z Čech,“ řekl Vladimír Škarupka. Od založení je ve sboru i Ivan Vacenovski, který nám řekl: „Samozřejmě, že všichni ve sboru nevydrželi, ale my, kteří jsme zůstali, jsme na něj pyšní.“
A. M. Štrumlová-Tučková/amšt, archiv