Ušila je Věra Slivarová, rodačka z Daruvaru, ze známé krajanské rodiny Polčićovy. „Kostýmy jsem udělala na základě starých obleků z besední divadelní garderoby a darovaných šatů, ale musely se předělat, úplně rozpárat a znovu ušít,“ říká. To se ale tak povedlo, že bohaté kostýmy nikoho nenechaly lhostejným.
„Snažila jsem se udělat kostýmy co nejlépe a jsem ráda, že se povedly. Nejdřív jsem je chtěla dělat jinak, ale když jsme několikery šaty dostali, musela jsem k nim přizpůsobit všechno ostatní,“ řekla paní Věra, která se do divadelní skupiny ČB2 dostala více méně náhodou. „Chodila jsem na keramickou dílnu a výtvarnou skupinu, protože mám takové sklony a schopnosti, a přítelkyně Vlasta Kárníková mne pořad přemlouvala, ať přijdu do Besedy na divadlo. Tak jsem konečně jednou přišla, ale nevěděla jsem, co budu dělat. Právě se nacvičovala Opereta u svatého Antoníčka. Ušila jsem vestu pro tátu Ondráše, a tak to začalo.“
Vlastně to pokračovalo. Ještě než se maminka rozstonala, spolupracovala kratší dobu se starší divadelní skupinou daruvarské Besedy, navrhla a ušila většinu kostýmů pro hru Noc na Karlštejně a začala s úpravou divadelní šatny.
Za její skvělou kostýmografickou práci může mimo jiné i stres. Paní Věra totiž zdůrazňuje, že má nejlepší nápady a nejhezčí kostýmy ušije, když jsou tlak a časová tíseň největší, zatímco při velkém výběru látky nedovede udělat nic kloudného. „Od útlého věku pořád něco šiju. Moje panenky musely být vždy oblečené do šatů, které jsem jim sama ušila,“ říká o své zálibě, která se stala hezkým a užitečným koníčkem, což vyvrcholilo působením v divadelní sekci. Je zajímavé, že je to zároveň její první vážnější angažmá v České besedě. S otcem, od kterého zřejmě zdědila sklony k hezkému a k umění, sice chodila do Besedy, ale sama se do krajanské činnosti moc nezapojovala. Tatínek Viktor Polčić byl však v Besedě pečený vařený. Byl významným hercem a dělal i kulisy. „Mne bavilo být tam, kde se něco dělo a když tatínek s panem Kraskem malovali kulisy, mně také dali barvy, a já pomáhala. Během zkoušek slavných daruvarských operet, ve kterých hráli výborný herci a zpěváci, jsem si hrála v divadelní šatně.“
Polčićovi žili v pětibytovém dvoupatrovém obytném domě v Reljkovićově ulici, v kterém paní Věra s manželem Brankem žije dodnes. Zatímco dnes bydlí v celém stavení jen sedm lidí, kdysi jich v něm žilo dokonce devětadvacet, z toho třináct dětí. „Když jsem byla maličká, vstávala jsem brzy ráno a šla do pekárny pro chleba a za odměnu jsem dostala rohlík. Mou hlavní povinností byla voda. Vodovod samozřejmě nebyl, voda se nosila ze studny na dvoře, každý den šest velkých konví. Než bratr trochu povyrostl, musela i pro uhlí a dřevo do sklepa.“
Děti si hrály na ulici, v příkopě, a protože jich bylo třináct a dělaly velký rámus, rodiče je posílali k řece, v které sbíraly kamínky, a do nedalekého parku, v kterém nebyl strom, na který nevyšplhaly. „Protože tatínek byl fotbalovým rozhodčím a obnášel vysoké funkce ve fotbalových institucích, nabádal nás k míčovým hrám, učil nás plavat a vůbec vzbuzoval v nás sportovní duch. Byl činný i v městském spolku Naše děti a všeobecně měl velké spektrum zájmů.“ Už tehdy začala paní Věra kamarádit s jehlou a nití. Když se tatínek vracel z fotbalových zápasů, musel se jeho dres vyprat, a protože erb sportovního svazu pouštěl barvu, musel se pokaždé odpárat a po praní znovu přišít. Z bezstarostného dětského života v první polovině šedesátých let si pamatuje na řadu výletů jak rodinných, tak na ty, na které chodili všichni obyvatelé stavení. „Auta nebyla a chodili jsme pěšky, třeba na Petrův vrch. Všechno jídlo jsme nosili s sebou, tam to upekli a snědli, pobavili se a večer šli zpátky. Moderní a časté výlety organizoval syndikát. Byly to zájezdy kamionem na rybníky v Končenicích, kde se vařila rybí polévka. Zvláštní půvab měly rodinné výlety, na kterých jsme někdy ušli přes pětatřicet kilometrů. Pamatuju si, že jsme šli pěšky do Batinjské Rijeky, tam nasedli do drezíny a jeli do Dobré Kući, odtamtud pak pěšky na Petrův vrch, potom na Vranjevinu, a přes Mlýny domů.“
Z dětství a mládí si pamatuje na velké kamarádství s děvčaty ze třídy a z ulice. Bylo dokonce šest dívek, které spolu vychodily mateřskou a základní školua gymnázium, pevnou dívčí společnost měla také v ulici, ale po střední škole to všechno nechala a odešla do Záhřebu. „Velice ráda jsem cestovala, a jako maličká pořad jezdila do Osijeku, Rajeva Sela a Záhřebu, kde žily mé tety. K záhřebské tetě jsem jela o každých školních prázdninách a po střední škole jsem odešla do hlavního města s úmyslem, že se nikdy nevrátím.“
Začala studovat design oděvu na technologické fakultě, nedostudovala však. Několik technických předmětů nezvládla. Provdala se, porodila dceru a začala žít klidným životem, který se jí líbil. Na začátku pracovala v jedné dětské prodejně oděvů, potom začala dělat v účetnictví, kterým se živí dodnes. I když se jí ze Záhřebu nechtělo, musela se před šestnácti lety vrátit do Daruvaru. „Když mi zemřel bratr Vladimír a maminka se rozstonala, nezbylo mi nic, než se vrátit. Nechala jsem dobrou práci, manžel také, a přesto, že jsem se zde narodila a prožila krásné dětství, mé srdce bylo přece v Záhřebu.“ Rodina Polčićova, zvlášť Věřini rodiče Viktor a Olga, byli činní v Besedě a zanechali velké stopy v dějinách daruvarských krajanů. Oba měli české kořeny, a proto není jasné, jak se chorvatsky znějící příjmení stalo krajanským. Zůstane to tajemstvím i po tomto rozhovoru. „Ani mně to není jasné. Moje maminka byla Diblíková, a její předkové se přistěhovali z Čech, babička byla malá holčička. Tatínkova maminka byla Deutschová, a jediné, co mě napadá je, že se to mohlo nějak zvukově změnit na Polčić.“
Dnes paní Věra žije s manželem ve stejném bytě, v kterém dospívala. Po pětadvaceti letech života v metropoli nebylo snadné se vrátit, ale nyní je už v pohodě. Nejtěžší bylo její povahu osoby, která pořád touží po dynamice, cestování a dobrodružstvích, zadržet na jednom místě. Vynahradila to ale kreativní prací, a je spokojená. Je obklopená vzpomínkami a upomínkovými předměty, cenným rodinným dědictvím. Je tu třeba brašnička s růžencem, kterou babička nosila do kostela, porcelánové šálky, sklo, keramika… konec konců i šicí stroj, kterému se asi bude víc věnovat, až bude v důchodu. A tehdy pravděpodobně vzniknou i další divadelní kostýmy. M. Pejić/Jednota, rodinné album