Josef Knytl byl člověk všeho znalý a velice zvědavý a zvídavý. Především byl celou svou bytostí hudebník. V Daruvaru ho všichni znali, ne všichni však po jeho společnosti prahli. Děti nechápaly, proč se pan Knytl stále na něco vyptává a hlavně jim nešlo do hlavy, jak je možné, že ví všechno i o jejich darebáctvích. Hodně dětí a lidí se mu vyhýbalo, protože působil jako zvědavý člověk, všechno chtěl vědět a každého chtěl poučovat. I když Knytl, po pravdě řečeno, na to měl.
Když se mu podařilo zastavit mne na ulici – jestli jsem před ním nevylezla na strom nebo nevlezla pod most (tehdy v Daruvaru ještě nebyla kanalizace, ale příkopy) a nepočkala tam, až přejde – hned se vyptával: co dělá maminka, co tatínek, co jste měli k obědu, napsala jsi úkol, jaké máš známky... Pro sedmileté dítě to rozhodně nebyl zajímavý rozhovor.
Knytl byl perfekcionista, autoritativní a nadevše pedantní člověk, téměř puntičkář. Všechno muselo být dokonalé, všechno perfektně secvičené, naučené, bez chyby. Proto se zdál být, zvlášť dětem, které se u něho učily hrát na klavír nebo na housle, na vratké hranici člověka dokonalého a dotěrného, přestože ne nudného. Děti si u něho na hodinách nebo před hodinami často pobrečely, protože je nutil stále znova a znova přehrávat ten samý takt, dokud ho nezahrály bezvadně. Z domova šly s obavami, že „domácí úkol“ budou muset stokrát přehrávat.
Chodila jsem snad rok na klavír, a ke klavíru jsem se nedostala, Jen cvičit prsty na stole, cvičit a cvičit, číst noty, psát – spíš kreslit v tom věku – noty, ale ke klavíru ani přičichnout. Pro sedmileté dítě to nebyla žádná zábava, já jsem na tom klavíru chtěla hned zahrát písničku. Když jsem se konečně dostala k hraní, téměř pravidelně jsem na hodinu přicházela s pocitem, že doma jsem si zadané cvičení nenacvičila dokonale. Jako dnes si pamatuji, že to bylo vždy ve středu ve 13 hodin, přesně v době, kdy se u Knytlů končilo s obědem.
Jak poznal, že ten domácí úkol nezahraju dokonale, bylo tehdy pro mě záhadou, asi jsem se provinile dívala, prostě mi to bylo vidět na nose. Vždy mi řekl, abych si šla vedle ke klavíru přehrát domácí úkol, než on si po obědě asi tři minuty odpočine. Byla jsem dítě, sedmileté, a byla jsem přesvědčená, že „on“ přece nemůže vědět, jestli to hraju dobře nebo špatně, když nevidí noty!!! Tak jsem do kláves ledabyle mlátila a doufala, že ty tři minuty potrvají... Ó, jak krátký věk měla má spokojenost a naděje! „On“ už stál ve dveřích a říkal: „No, perfektní to nebylo, tak mi to cvičení zahraj ještě jednou. A ještě jednou, a ještě jednou... tak, a teď jen čtvrtý a pátý takt a ještě jednou, a ještě jednou, no, už je to lepší, ale příště mi to zahraješ ještě líp, doma si to budeš znova procvičovat.“
Pokaždé se mě ptal, co jsme měli k obědu. Tak na to jsem vyzrála a zaznamenala zase jednou bod pro sebe – začala jsem středu co středu tvrdit, že jsme k obědu měli obalované řízky. A tvrdila jsem to tak dlouho, až ho to omrzelo a už se neptal. To víte, tenkrát se maso nejedlo denně jako dnes, maso bylo v neděli, případně ještě ve čtvrtek a to nejvíce drůbeží, řízky byly zřídkakdy.
Na divadelních zkouškách se také opakovalo a opakovalo donekonečna, zkoušky často trvaly i do půlnoci, někdy i do dvou po půlnoci. Nepřišel-li některý z hlavních herců na zkoušku, zkouška se nekonala, opakovalo-li se to bez omluvy dvakrát, byl herec statista nahrazen jiným. Ovšem, nedalo se tak jednat s některým z hlavních a tedy nenahraditelných herců – i tenkrát bylo těžké najít dobrého herce, který navíc dobře zpíval a byl ochoten trávit večery a večery na zkouškách. Přišel-li někdo z nenahraditelných herců na zkoušku v „dobré náladě“, což se také stávalo, zkouška se nekonala, šlo se domů, zato příští trvala do dvou v noci. Přišel-li některý herec na samé představení v „dobré náladě“, tak se ho křísilo, fackovalo, nalévalo kávou, protože narvaný sál lidí se nemohl poslat domů a divadlo odvolat. Na divadlo tenkrát přijížděli i ze vzdálených vesnic, organizoval se převoz autobusy.
Operety se připravovaly několik měsíců, někdy i dvě zimy. Zkoušky byly několikrát za týden a trvaly vždy několik hodin. Nejdříve zvlášť zpěváci, zvlášť orchestr a zvlášť herci, pak zpěváci s orchestrem, potom text a zpěvy při klavíru, pak se statisty, a konečně všichni spolu s orchestrem. A Knytl byl přítomen na všech zkouškách.
Jen příprava operety trvala celou zimu. Rozepisovaly se noty, upravoval, opisoval a rozmnožoval text – a ten musel být napsán česky dokonale správně. Tehdy nebyly počítače, noty se rozepisovaly ručně, pro každý nástroj a pro každého hudebníka zvlášť. To byla práce mého táty. Ten z Knytlovy dirigentské nebo klavírní partitury rozepisoval noty pro houslisty (5-8 krát), trombón, saxofon, trubky, basu, bicí nástroje... A psal to plnicím perem a inkoustem! Padla-li kaňka, celá stránka šla na podpal a psala se znova. Kdepak, Knytlovi dát partituru s kaňkou!!!
Večer co večer to u nás celou zimu vypadalo asi takto: Na stole rozložené noty a notový papír, táta píše noty, přičemž si pobrukuje a pohvízdává, „u nohy“ mandolína nebo tamburica (bisernica – prim), někdy housle. Máma štrikuje, u nohy pejsek spí a odfukuje, někdy i chrápe. Já čtu, ale pomrkávám, jestli táta náhodou s něčím nepotřebuje pomoct – to víte, s tím mi jen chtěl udělat radost. Občas smím tátovi „pomáhat“ s tříděním a skládáním partitur. Ráno mám doběhnout s notami k panu Knytlovi a: „vyřiď, řekni, nezapomeň...“ Jednou jsem zásilku odložila mezi větve tisu, na který jsem v parku vylezla. Vrátila jsem se domů, aniž bych byla u Knytlů, noty zůstaly mezi větvemi – tam jsem je také našla, jenže byly trochu umouněné a nazelenalé... a byla pohroma. Protože orchestr byl tátova záležitost, odpoledne po škole jsem často musela objet na kole nebo obejít pěšky Daruvar a svolávat muzikanty na zkoušky: „Dobrý den, táta pozdravuje a vzkazuje, že zkouška orchestru bude zítra, ve čtvrtek v 7 hodin,“ a tak desetkrát patnáctkrát. Někdy bylo třeba zajet i za Malinou, Kalenským, Vaškem... do Lipovce. Tehdy telefony nebyly. Jednou jsem, a bylo úterý, u některých řekla, že zkouška bude zítra a u jiných, že bude ve čtvrtek a zase jsem to odnesla. Herce svolával někdo jiný, s tím my jsme nic neměli.
Ještě něčím byl Knytl mezi svými četnými přáteli proslulý. Kdo byl jeho hostem, a hostiny doma pořádal rád, ta josefovská byla nevyhnutelná, ten se nemohl ubránit jeho nabízení jídla. Nutil hosty jíst a brát si ještě a ještě... maminka vždy naříkala, když tam měli jít, že jí zas bude v noci špatně. U nás se sv. Václava (tatínkův svátek) slavilo vždy dva večery – jeden večer čeští hosté, příští chorvatští, protože Knytl, ale i jiní „čeští hosté“, chorvatsky mluvit nechtěli, takže ti, kteří česky neuměli, by se cítili nepříjemně. Ne že by byl nacionalistou, to nikoliv, v Daruvaru prostě Češi tenkrát mluvili česky. Čeština byla před padesáti lety v Daruvaru tím, čemu se dnes říká brend neboli ochranná značka. Moje dežanovecká babička také nemluvila chorvatsky, ani když přišla v Daruvaru k lékaři nebo do obchodu. „Babi, měla bys mluvit chorvatsky, ten pán možná česky neumí,“ – říkávala jsem. „To je jeho věc, když neumí, tak nemůže v obchodě prodávat,“ zněla odpověď. Jednou se stalo, že prodavač s ní nechtěl nebo neuměl mluvit česky – okamžitě se otočila, šla k jinému a do toho obchodu už nevkročila.
Obávám se, že toto, co jsem zde zaznamenala, si někdo vysvětlí tak, že Knytl byl špatný nebo neoblíbený člověk. Ne, nebyl, hodně udělal a hodně docílil svoji pílí a vytrvalostí. Všichni ho znali, všichni si ho vážili, pro všechny, i ty, kteří neměli český původ, byl autoritou. Byl opravdu velkým člověkem, schopným, znalcem, vševědou, sečtělým, inteligentním, nevšedním a vzácným. Kdyby tomu tak nebylo, jistě bych si na tohle všechno nepamatovala. Když zemřel, bylo mi teprve šestnáct, v operetách jsem ještě nehrála. Jen občas jsem směla s tatínkem na zkoušku, a to jen v případě, že jsem si to něčím „zasloužila“ a jestli jsem příštího dne nemusela do školy. Všechno to o panu Knytlovi jsem postřehla, protože byl pevnou, silnou a obdivuhodnou osobností. Sněžka Hercegová, archiv