V příjemné besedě jsme se bavili o celé jejich životní cestě, práci a zálibách. Zdenko, zvlášť rád vzpomíná na doby, kdy se v brestovské Besedě hrála divadla.
Narodil se v Brestově, matčinu lásku ale nestačil poznat. Zemřela, když jí bylo jen 27 let, Zdenkovi byly čtyři. Při vzpomínce na dětství a základní školu mu v myšlenkách vytanou babička a děda Tomkovi, u kterých on a starší sestra Vlasta vyrůstali. Do české základní školy chodil v Brestově a byl o ročník výš než jeho manželka Hedva. Není divu, že se znají od dětství, a že jsou na stejných fotografiích se stejnými učiteli. Do dneška rádi vzpomínají na školní dny, na plné třídy žáků, na divadelní začátky a různá vystoupení.
„První divadlo jsem hrál už v základní škole, to bylo začátkem šedesátých let minulého století. Po osmiletce jsem se zapsal do střední školy v Bjelovaru na obor prodavač. O víkendech jsem jezdil domů, a tak jsem se stal členem besední divadelní skupiny. Když jsem se domů do Brestova za tři roky vrátil, pracoval jsem ve zdejším obchodě. Vzpomínám si, že se v té době v naší osadě hrálo snad nejvíc divadel. V jednom roce se hrála dokonce tři různá divadla, a o představení byl vždycky zájem, sál byl vždy plný diváků. A to divadelní skupinu neměla jen Beseda, byl tu také mládežnický a hasičský spolek, také oni hráli. Já jsem byl zapojen ve všech třech, takže jsem se zároveň učil role pro tři různé hry. Ostatní skupiny se nakonec rozpadly a zůstala jen besední. Několik let za sebou jsme v jedné divadelní sezoně sehráli i dvě různá celovečerní představení, nejčastěji jsme hráli veselohry, jednoaktovky, ale i dramata. Vzpomínám si, na drama Černý vlk: jako bych se teď díval na sál plný diváků. Ve tmě bylo vidět jen hlavy, ticho bylo jako v kostele, jen tu a tam se ozvalo vzlyknutí. Všechna divadla tenkrát režírovali učitelé, kteří učili na brestovské škole. Jejich zásluhou jsem si vlastně ochotnictví zamiloval. Později se k nám přidali manželé Slávka a Ivo Ulrichovi, oba režírovali i hráli, potom učitel češtiny Fráňa Heveroch... Nakonec jsme se k režírování dostali Véna Kolert a já.“
Když Zdenko začne vzpomínat, je nezastavitelný, vzpomínky jako by se doslova rojily. Připomněl si různé příhody, zážitky z jeviště a pěkné večery, strávené na zkouškách. Vyprávěl příhodu ze Zdenců: „Hráli jsme drama, už si nepamatuju, jak se jmenovalo. V plném sále vládlo velké ticho. Asi v půlce hry se najednou na jevišti objevil pes, myslím, že byl Josefa Zámostného, zdeneckého učitele. Můžete si představit, jak to vypadalo na jevišti, když diváci pochopili, co se děje, začali se smát. Hůř na tom byli herci. Museli se vypořádat se smíchem, aby mohli dál vážně hrát.“ Další příběh se týkal cesty na hostování: „Ze střežanské Besedy si pro nás do Brestova přijeli s kombíkem, už nevím přesně kdo. Divadelníci nic netušili, nasedli do kombíku, a když vyjeli, začali se po sobě s podezřením ohlížet. Nakonec se ukázalo, že majitel kombíku vezl na trh selata, odpoledne auto trochu umyl, vložil sedadla a jel do Brestova pro divadelníky. Když herci ve Střežanech z auta vylezli, museli se nejdřív dobře navonět. Nevím, jestli jsme se potom víc smáli tomu, jak jsme se vezli jako naskládané sardinky, nebo jak jsme voněli. Ale v té době jsme o lepším převozu nevěděli a nikdo se moc nezlobil. Dnes jsou to jen hezké vzpomínky.“
Zdenko s lítostí připomíná, že brestovská Beseda už několik let divadelní skupinu nemá, přestože nabízel svou pomoc jako režisér. Ve správním výboru Besedy je už velmi dlouho a od roku 1975 se stará o finance. Pokladníkem je nepřetržitě plných 38 let, a bude jím i během příštího čtyřletého mandátu. Postěžoval si, že dnes je „práce s papíry a financemi“ složitější, musí se dodržovat spousta předpisů a vykonávat vše tak, jak si to vyžaduje menšinová rada. Každá kuna, ale i každá lipa musí být zapsaná a ospravedlněná. Zdenko proto musí znát zákony, a aby se seznámil i s jejich změnami, zúčastňuje se přednášek a seminářů. Čísla ho provázejí po celý život: začalo to ve škole, pokračovalo při práci prodavače, potom účetního v Rybníkářství Končenice a nakonec, když byl starostou obce Končenice. Odtud odešel po čtyřicetileté pracovní stáži do důchodu. Zdenkova manželka Hedvika, nebo jak ji všechny říkají Hedva, je také rodilá Brestovanka. Narodila se v rodině Chalupově. V místní české osmiletce si zamilovala tanec, nejdříve se mu věnovala ve školní taneční skupině a později v besední. První lidový kroj jí ušila její švagrová z materiálu, poslaného až z Ameriky.
Hedva ráda vzpomíná na dětství a na plné třídy žáků, na učitelku Marii Pihýrovou, učitele Bohumila Brzobohatého, Slávka Součka a potom i jeho manželku Albínku. Vzpomíná také na krásné chvíle věnované zkouškám a na cesty na vystoupení. Do sousedních osad se chodilo pěšky, když se hrálo dál, jelo se na vozech a celou cestu se všichni společně bavili a zpívali. Jedině na dožínky do Bjeliševce se jelo autobusem. Povzdechla si jen, že Zdenko o tanec nikdy zájem neměl a ona velice ráda tančila. Tak se aspoň přidala k divadelníkům. Sice jen krátce - hrála ve dvou nebo třech divadlech. Když se jim narodili syn Nenad a později i dcera Nataša, věnovala se Hedvika rodině a domácnosti. Manžel chodil do zaměstnání, při práci dojížděl do Bjelovaru na další školení, a tak ona nemohla chodit na zkoušky. Proto ale pomáhala v besední kuchyni a tak vlastně podporovala manžela, který se věnoval divadlu.
Tomkovi dnes žijí spokojeně. Nestěžují si, že mají dlouhou chvíli nebo že se nudí. Zdenko je kromě v Besedě také členem fotbalového klubu Mladost a loveckého spolku. Žádnou práci neodmítne. Rád se točí kolem kotle, uvaří výborný guláš hráčům na hřišti, obstará finanční vyúčtování pro Besedu. Také v loveckém spolku je řadu let členem správního výboru a pokladníkem. Tomkovi pomáhají samozřejmě i dětem, v každodenním životě a zejména, když jedou na dovolenou. Když Zdenko není „zahrabán“ v papírech u stolu či u počítače, najdete ho určitě s manželkou na dvoře nebo v zahrádce. Má rád květiny, proto ho často vidíme, jak se pečlivě stará o ně a o trávník, který je na celém dvoře a před domem. Na zahradě mají zahrádku se zeleninou, stromky, ostružiny a vinnou révu, které právě v době naší návštěvy ořezával. S manželkou se společně starají také o drůbež a o prasata, která chovají pro svou potřebu. DĚTI A VNOUČATA
Manželé Tomkovi s pýchou připomínají i své čtyři vnučky.
Syn Nenad s manželkou Lídou žijí v Brestově a mají dvě dcery – Mateu a Tihanu. Matea je studentkou třetího ročníku ekonomické fakulty v Rijece a Tihana končí osmiletou školu v Končenicích. Obě rády tancují, Tihana je členkou taneční skupiny Korálky, v tom jde příkladem své sestry. Dcera Nataša, provdaná Turkovićová, žije s rodinou v Daruvaru a má také dvě dcery: Kristina končí vyšší zdravotní školu a Sára je v osmé třídě základní školy J. A. Komenského. Kristina byla členkou Holubičky, Sára tancuje v Malé Holubičce a v městské dechové hudbě hraje na flétnu. L. Orozovićová/lo