„Moji rodiče jsou původem z Daruvarského Brestova, kam celá rodina často jezdila k babičce a dědečkovi, rodičům mé matky. Pomáhali jsme ve žních, když se sklízela kukuřice, vybíraly brambory, nechyběli jsme ani na jedné zabíjačce a potom jsme samozřejmě domů do Záhřebu vozili vejslušku... Jako dítě jsem byla velice ráda na prázdninách u babičky a dědečka. V létě jsem bývala v Brestově i celý měsíc, v zimě týden, takže mám na tu dobu překrásné vzpomínky. Samozřejmě, že jsme v Brestově, ale i doma v Záhřebu mluvili česky,“ řekla nám paní Alenka, hned na začátku rozhovoru hezky česky, přestože základní i střední školu vychodila v Záhřebu a neměla tedy příležitost chodit do školy české:
„Se spisovnou češtinou jsem se seznámila teprve když jsem se zapsala na studium češtiny na Filozofické fakultě. To bylo mé velké přání, protože jsem si byla vědomá toho, že je moje čeština jinačí, než někoho, kdo doopravdy česky umí. Chtěla jsem studovat i angličtinu, ale poslechla jsem doporučení rodinných přátel a šla na ruštinu. Pro tehdejší dobu mi poradili dobře, zaměstnala jsem se hned, jak jsem diplomovala, a na třech základních školách přednášela ruský jazyk. Po domovinské válce se samozřejmě všechno změnilo. Výuka ruštiny jako cizího jazyka byla úplně zrušena, rodiče si jednoduše nepřáli, aby se jejich děti učily ruštině a já zůstala bez práce. Pracovala jsem pak na několika různých místech jako tajemnice, ale vždy jen na omezenou dobu.“
To už se ale provdala a jí a manželovi Vladimírovi se narodila první z tří dcer: „Manžel je diplomovaný inženýr strojírenství, dvacet let pracoval v Coca-Cole Hellenic jako manažer. V rámci své práce hodně cestoval a pak mu nabídli nečekanou možnost - pracovat ve Vídni. Tam se pak celá rodina v červenci roku 2006 přestěhovala.“
Původní plán byl sice, že ve Vídni zůstanou čtyři roky, ale vrátili se dříve. Byla to souhra okolností. Děti, které ve Vídni chodily do Mezinárodní školy s výukou v angličtině, si přály vrátit se k přátelům a pokračovat ve škole v Chorvatsku. Zvlášť nejstarší dcera, před kterou bylo složení chorvatské státní maturity, chtěla studovat v Záhřebu. Rodina navíc zjistila, že v bytě ve kterém bydlela, už bydlet nemůže a tak byli všichni velice rádi, že se otci Vladimírovi podařilo domluvit s firmou, že bude dělat stejnou práci, ale ze svého záhřebského domova. Bylo to možné, Coca-Cola je mezinárodní firma, sídlo pro tento región měla v Aténách. Vzhledem k finanční situaci, do které se dostalo Řecko, firma před rokem a půl propustila hodně lidí, mezi nimi i pana Štokiće, který od loňského roku pracuje na novém pracovišti v záhřebském pivovaru.
Ve stopách otce jde Petra, nejstarší dcera Štokićových, právě končí třetí ročník strojírenství. Jako tanečnici Jetelíčku, folklórního souboru České besedy Záhřeb, ji vídáte už rok a půl. Prostřední Ivona je ve druhém ročníku agronomické fakulty, kde studuje animální vědy. Miluje zvířata a pomáhá v jednom útulku. Jelikož se jí jednou nepodařilo najít domov pro jednoho opuštěného pejska, má rodina teď doma pejsky dva. Nejmladší Marina je ve druhém ročníku gymnázia, hraje odbíjenou, hraje na housle a na violu. Děvčata aktivně česky nemluví, ale rozumí.
Svůj hudební talent zdědila nejmladší dcera po matce. Alenka ukončila základní hudební školu, umí hrát na harmoniku a na flétnu a nyní velice ráda zpívá ve sboru záhřebské České besedy Bohemie. „Hudba mě vždy lákala a v době, kdy jsem nehrála, mi hodně chyběla. Z našeho širokého repertoáru nejraději zpívám, Vltavo, Vltavo, árii z Prodané nevěsty a vánoční písně. Nejvíc se těším, když máme se sborem jet na Zpěvánky do Rijeky nebo na vystoupení do Končenic. Moc ráda vzpomínám i na vystoupení v Mimaře na oslavě dvacátého výročí Chorvatsko-české společnosti, protože jsme tam opravdu krásně zpívali.“ Tajemnicí České menšinové rady města Záhřeb byla Alenka i v jejím prvním mandátu, od roku 2004 do roku 2006. Po návratu z Vídně se opět přihlásila na rozepsaný konkurs a tajemnicí je znovu od 1. ledna roku 2011. „Jsem moc ráda, že jsem se mohla vrátit na toto místo a snažím se, abych přispěla k lepší činnosti a organizovanosti naší menšiny.“ Na konci našeho rozhovoru paní Alenka vyslovila i své velké přání - odjet někam na stáž či specializaci z oborů, které studovala. Teď, když jsou dcery velké, by to už bylo možné... Vlatka Šnoblová/vš