„Česko jsem si zamiloval,“ dozvídám se hned v úvodu našeho rozhovoru od dobře naladěného zpěváka, který se ještě pár hodin před koncertem procházel pražskými ulicemi. Přitom se těšil, že si nazítří prohlédne další zákoutí české metropole. „Tady, v Praze, založili můj oblíbený fotbalový klub, Hajduk! Po zápase Sparty a Slavie,“ říká Gibonni a já už ho v duchu vidím nad vychlazeným pivem v hospodě u Fleků, kde se nápad na založení splitského fotbalového mužstva zrodil. Češi si oblíbeného zpěváka získali zjevně už dávno. Jsou prý sympatičtí, srdeční a vřelí: „Když u nás bylo v devadesátých letech nejhůř, byli to právě Češi, kteří jako první začali zase jezdit k moři. Jakmile válka skončila, hned se k nám vrátili. Jsem jim za to vděčný. Mám rád české lidi i Českou republiku. Máme totiž hodně společného. České dějiny podle mě ovlivnily řadu národů. Tak například v Rijece existuje rockový klub, který se jmenuje „Palach“. Je zajímavé, že Palach není symbolem jen u vás, ale taky u nás.“
Koncertem svého předního umělce chtěla chorvatská strana poděkovat Česku za podporu při vstupních jednáních do Evropské unie. A nemohla zvolit lépe, Gibonni totiž evropskému projektu věří a vkládá do něj velké naděje: „Ve světě je řada mladých, velkých trhů. Je tu Čína, která pořád roste, nebo třeba Indie. Podle mě tu je místo i pro malé národy, ale sami nic nezmůžeme. Evropané mají řadu podobných vlastností. Z nějakého důvodu máme podobné svátky, v zimě rádi jezdíme na lyže, v létě zase k vodě. A chceme mít vysoké platy. Jenže nikdo nechce pracovat za hrstku rýže jak tomu bývá třeba v Číně. A nikdo taky nechce platit dva a půl tisíce dolarů za ošetření u zubaře jako v Americe. Myslím, že jsme si velmi podobní a musíme najít způsob, jak společně vytvořit jeden trh a společenství, ve kterém se bude žít nejlíp na světě.“
Začlenění Chorvatska do Evropské unie souvisí i s Gibonniho novým albem „20th Century Man“, které vyšlo i v Rakousku, České republice, Německu a brzy se dostane také na trhy ve Skandinávii a Holandsku. To je také důvod, proč je deska nazpívaná v anglickém jazyce. „V Evropské unii je 28 zemí a skoro v každé se mluví jinou řečí. Kromě toho je angličtina jazykem rock ‚n‘ rollu. Kdybych byl módní návrhář, asi bych mluvil italsky, kdybych byl kuchař, možná bych mluvil francouzsky, kdybych byl Milan Kundera, povídali bychom si česky. Ale já jsem chorvatský rockový zpěvák a myslím si, že moje hudba je dost dobrá na to, aby se dostala za hranice. Řekla mi to spousta lidí. Spolupracoval jsem s řadou světových hudebníků, je mezi nimi například Manu Kaché, bubeník Petera Gabriela nebo Stinga. Taky Tony Levin, baskytarista, který doprovázel hvězdy jako Johna Lennona, Petera Gabriela a řadu dalších. Na mém albu hostoval i Pino Palladino (Mirakul, pozn. autora), ten je v současnosti členem kapely The Who. Takže mám ve světě hodně kontaktů a všichni mi říkali, „Jsi skvělý. Tenhle projekt je ale pro malý chorvatský trh až moc ambiciózní.“ Jestli měli pravdu, ukáže prodejnost alba v příštích týdnech a měsících. Zaplněnou spodní část Václavského náměstí však Gibonni rozhodně dlouho přesvědčovat nemusel. Do jeho not se totiž kromě Čechů a početných Chorvatů zaposlouchali také přítomní Černohorci, Slovinci i skupinky turistů z řady dalších zemí. Gibonni pro ně namíchal dobře vyváženou směs starších i nových písní. Během osvědčených hitů to z mého místa kousek od pódia vypadalo, že s ním zpívá opravdu celý „Václavák“, výborný ohlas ale měly i novinky. Několik skladeb bylo dokonce chorvatsko-anglických, když Gibboniho v angličtině doprovázela zpěvačka Stephanie, kterou si přivedl jako hosta. Právě tahle kombinace nejlíp ukázala, že svůj styl na nové desce výrazně nezměnil. „Melodie zůstaly stejné, dalmatské, ale snažím se, aby všechno ostatní znělo světově. Věřím, že moje melodie mají sílu, protože se nedají zařadit do jednoho žánru,“ dodává Gibonni a hned mi také vysvětluje, proč si myslí, že by album „20th Century Man“ mohlo oslovit posluchače napříč Evropou. „Moje melodie zapadají do středo a západoevropské kultury. Je tu totiž jedna věc, která nás všechny spojuje, bez ohledu na to, jestli jsme ateisté, katolíci nebo třeba luteráni. V našich tradicích existuje deset stejných písní, které se kdysi zpívaly například v kostele. Cit pro melodii máme zkrátka my, Evropané, velice podobný.“ Zdravě sebevědomý zpěvák si ale myslí, že není na chorvatské hudební scéně jediným interpretem, který má šanci uspět v zahraničí: „Máme výborné jazzové umělce a asi dvě opravdu dobré rockové kapely. Když říkám dobré, myslím tím takové, které můžou hrát s největšími světovými hvězdami. Takové, které postavíš na pódium vedle Red Hot Chili Peppers a nemusíš se za to stydět.“

Když se Gibonniho ptám, jestli zná nějaké české hudebníky, zamyslí se a po chvilce se mi omlouvá, že jsem ho trochu zaskočila. A pak, když se bavíme o úplně jiných věcech, najednou vyhrkne: „Vyrostl jsem na Milanu Kunderovi, přečetl jsem všechno, co napsal!“ Další důvod, pro který mohou Češi Gibonniho milovat, říkám si a vracím se ke své otázce – v jakém jazyce bude příští deska? „V angličtině, mám ještě hodně dobrých nápadů.“ O tom, s kým by ještě rád pracoval, by mi prý mohl vyprávět do rána. „Je mi jen líto, že se mi asi nikdy nepodaří spolupracovat s Davidem Gilmourem z Pink Floyd nebo třeba s Peterem Gabrielem. Před třemi lety jsem ve studiu Petera Gabriela nahrával desku. Jeho studio stojí v  malé vesničce poblíž anglického Bristolu. Celých jedenáct dní jsem doufal, že se tam Gabriel objeví, vejde do studia a řekne „Wow, ty jsi jednička!“ Ale byl zrovna někde na cestách, takže se neukázal,“ dodává Gibonni pobaveně. Ještě mě zajímá, jak se mu vlastně podařilo dostat se k Micku Hucknallovi, kterého doprovázel na několika koncertech, včetně pražského. „Máme stejného producenta. Ale celé je to o obchodě, nikdo ti takovou příležitost nedá, když na to nemáš. Náš producent navrhnul Micku Hucknallovi jako „předskokana“ mě s tím, že má jednoho dobrého zpěváka. Dál už to šlo samo.“
Po skoro patnácti minutách strávených s jedním z nejlepších chorvatských zpěváků tuším, že se za chvíli rozloučíme. Ještě mi ale zbývá poslední otázka, ve které mu dávám prostor, aby něco vzkázal českému publiku. Dostávám krásnou odpověď: „Ať zůstanou takoví, jací jsou. Jsem hrdý na to, jak mě přijali, když jsem byl v Praze poprvé. Jsem váš přítel, když budete chtít, abych zahrál, třeba i zadarmo na nějaké charitativní akci, rád přijedu!“ Tea Parkanová/Lidija Samardžijová

ČECHOMOR HOSTOVAL V ZADRU
Zatímco v českém hlavním městě při příležitosti vstupu Chorvatska do Evropské unie zpíval Gibonni, o oplátku se postaral chorvatský Zadar, který uvítal česko-moravskou etno-rock kapelu Čechomor. Ve čtvrtek 27. června se celého večera v Zadru prolínala chorvatsko-česká hudba. Na koncertu, který se konal na Polaně Jana Pavla II. se totiž kromě Čechomoru představila i klapa Kaleta, která vloni získala druhou cenu na pražském mezinárodním festivalu sborů. Hostovaní Čechomoru se uskutečnilo v rámci akce Evropa v Zadru za podpory českého velvyslanectví v Záhřebu a pivovaru Staropramen, který je stálým partnerem kapely. Koncertu se zúčastnilo hojné obecenstvo, nechyběli ani početní čeští turisté. mp