„Život v Holubňáku byl těžký. Máma chodila na trh prodávat máslo, tvaroh, ovoce a zeleninu,“ začala vzpomínat sedmdesátiletá Jiřina, původně Vávrová. „Doma jsme se zabývali zemědělstvím. Měli jsme několik krav a koně. V Holubňáku jsem chodila do školy jen čtyři roky, protože rodiče chtěli, abych zůstala na gruntě. Ale dokud v Holubňáku učil Jaroslav Sakař, hrávala jsem divadla. Většinou to byly hlavní role – vzpomínám si na hry Tajemná matka, Když štěstí přijde a Zázračný paňák. Nikdo mě k hraní divadla nemusel přesvědčovat, ráda jsem chodila na zkoušky.“ Jiřina kromě toho asi deset let tančila v besední skupině v Holubňáku.
S manželem Jindřichem, říkali mu Hynek, se seznámila, když chodila na Podbory za sestrou Aničkou, která se tam provdala do rodiny Pinkavovy. V šedesátých letech se za něj provdala a zapojila se do činnosti hornodaruvarské Besedy. „Potom, co jsem se do vsi přistěhovala, jsem hrála v jednom z posledních besedních divadel - Španělské mušce, později jsem se účastnila také babských bálů. Jindřich byl muzikantem. V době, když jsme se vzali, hrál v místní kapele na bubny. Byl hlídačem v hornodaruvarském loveckém revíru, hasičem, houbařem, vynikajícím znalcem hub... Měl na starosti ochranu proti krupobití v kraji, tu jsme po jeho smrti zdědili,“ zavzpomínala na manžela. Syn Dalibor, s kterým Jiřina v Horním Daruvaru žije, dodal: „Otec měl rád společnost, takže u nás bylo vždycky veselo. Měl rád děti, kterých byl vždycky plný dvůr. Jeho přáním bylo stát se paraglaidistou, letcem na motorovém kluzáku. Často se mu zdálo, že lítá. Jeho sen se mu splnil; bylo to v devadesátých letech na leteckém mítinku v Daruvaru, kdy konečně viděl Horní Daruvar z ptačí perspektivy. Měl z toho velikou radost.“
Obě Jiřininy děti, Maruška a Dalibor, jdou v rodičovských stopách, bez nich se obejde jen málokterá besední akce. Maruška je nyní na mateřské dovolené, ale donedávna se Besedě plně věnovala - zpívala, hrála v babských bálech, nechyběla v maškarních průvodech a jiných krajanských akcích. Teď žije s manželem a třemi dětmi v Sokolovci a věnuje se péči o několikaměsíční dcerku. Její Ema a Marijan chodili do českého oddělení podborské a do daruvarské české školy, oba tančí v Holubičce, oba jsou také členy hasičského spolku. Marijan je trojnásobným vítězem daruvarského crossu. Do Horního Daruvaru, kde Maruška s rodinou donedávna bydlela, často jezdí. V České besedě doufají, že se k nim, až dcerka povyroste, opět připojí a posílí jejich řady. „Ona divadlo hodně miluje,“ prozradila na ní matka. „Tu lásku asi zdědila po mně. Ráda také zpívá. Maruška má ráda lidi, děti a zvířata, stejně jako můj manžel.“
Dalibor je členem besedního sboru. „Jednu dobu jsem ve skupině zpíval jen já, pak se přidali Damir Malina a Miroslav Fila. Teď jsou v něm aktivní jen ženy.“ Také on je často ve víru besedního dění - nejvíc při přípravě dříví, ale i při jiných akcích. Dalibor hraje v ivanoselské kapele a je členem dobrovolného hasičského spolku v Horním Daruvaru. Několik let působil v daruvarské hudbě: „Čtyři muzikanti z Podbor, mezi nimi i já, jsme v osmdesátých letech chodili hrát nejdřív do Lipovce, kde nás vedl Vojta Janota, pak do Daruvaru. Vloni se většina členů daruvarské dechové hudby rozhodla odejít a obnovit činnost lipovecké hudby. Já jsem se rozhodl hrát v Ivanově Sele. V daruvarské hudbě teď hrají převážně žáci hudební školy, ze staré gardy v ní zůstali už jen Zdravko Vaněček, Véna Stožický a Vládo Bahník.“ Potom, co Dalibor přišel o práci v daruvarském Dalitu, se s maminkou na rodinném hospodářství zabývá zemědělstvím. Částkovi nyní obdělávají pět a půl hektaru, pěstují běžné krmné plodiny pro krávy, ovce a drůbež. Kdysi měli daleko víc polí, na nichž převažovaly brambory. Ve vinohradě, jehož plochu zredukovali, mají skoro čtyři desítky očkovaných odrůd. K obdělávání pole mají dostatek mechanizace. Při velkých pracích jim pomáhá i Maruščina rodina. Také Dalibor rád chodí na houby, které dobře zná díky svému otci. „U nás doma jíme takové houby, které ostatní považují za prašivky,“ řekl nám. „Jsou to třeba kotrče, májovky, kuřátka, holubinky... Mým největším nálezem byla jeden a půl kilogramu těžká pýchavka, ze které jsme si pak připravili několik druhů chutných jídel.“
„Naše rodina pochází z Němčic u Litomyšle,“ připomněl nakonec Dalibor a ukázal nám domovský list na jméno Jan Částek z roku 1904. Částkovi jsou hrdí nejen na svůj původ, ale i na přínos své rozvětvené rodiny české menšině. „Mezi naše příbuzné patří známý kapelník končenické hudby Milivoj Částek, tátův bratr. Patří k nim Danica Částková, někdejší učitelka na české škole v Daruvaru a Melita Částková, učitelka v Šibovci. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Raisová/ar

VÍC NEŽ ČTYŘICET LET V BOJI PROTI KRUPOBITÍ
Dalibor zdědil po otci i péči o ochranu kraje před krupobitím, s kterou se v jejich rodině začalo v roce 1972, tedy před 41 lety. „Na Daruvarsku jsme jedinou stanicí. Jsme součástí sítě sto dvaceti stanic na Bilogoře. Dřív jsme proti kroupám používali rakety, teď máme generátor na roztok acetonu a jodidu stříbrného. Jsou to dvě nádoby – v jedné je roztok a v druhé stlačený vzduch, které jsou hadicemi spojené s generátorem. Naší povinností je od 1. května do 30. září být každodenně radiostanicí v kontaktu s radarovým centrem Bilogora, které nám vždy hlásí předpověď počasí. Po přihlášení podáme informaci o množství roztoku. Podle rozkazu pak zapálíme hořák generátoru, který do vzduchu uvolňuje páru, vzniklou spalováním roztoku, ten působí proti kroupám,“ vysvětlil nám celý proces Dalibor.