Karel se narodil v roce 1937 v Hercegovci, kde nejdříve chodil do chorvatské školy, protože v Hercegovci českou školu neměli. Ta byla zřízena až po druhé světové válce. Samozřejmě, že do ní hned začal chodit. Na co si nejvíc pamatuje, jsou české písničky, které rád zpíval. „Měl jsem vlastně velké štěstí, že mě učili výborní učitelé, jako byla Slávka Žukovićová-Máchová, která nebyla jen učitelkou, ale skoro i naší maminkou.
Všichni jsme ji měli moc rádi. Takovou učitelku už snad ani nenajdete. I učitel Václav Volf nás hodně naučil. Na českou školu mám jenom hezké vzpomínky. Do školy se mnou chodila Fanynka Rohlíková, provdaná Husáková, která teď žije v Rijece a vede tam velmi aktivní krajanský spolek. Fanča byla tak schopná, že už ve školních letech dokázala výborně zorganizovat nějakou akci. Všichni jsme její schopnosti obdivovali a věděli jsme, že dokáže víc než ostatní. Určitě nebylo lehké založit Besedu v Rijece, postavit pro ni dům a dosáhnout takovou aktivitu.“
„Po ukončení školy a před vojnou jsem dva roky mohl flámovat. Byly to bezstarostné roky, nevázané žití, a potom na vojnu, na které se tenkrát muselo zůstat dva, dokonce i víc roků. „Já jsem šel na vojnu v roce 1957 a sloužil jsem ji v Belé Crkvě na hranici s Rumunskem v krásných starých kasárnách z doby Marie Terezie. Nevěděl jsem, že tam žijí Češi. Když jsem jednou dostal volno a procházel se ulicemi, uslyšel jsem češtinu, která mě tam na té vojně hodně chyběla.
Seznámil jsem se s některými krajany. Tam kolem rumunských hranic je jich hodně. Mezi nimi jsem si našel nové kamarády, kteří dokonce chtěli, abych s nimi hrál divadlo. Na vojně jsem ale nemohl dostat tolik volna, a tak jsem se zapojil do divadelního kroužku, který působil mezi vojáky. Pamatuju si, že jsme tehdy hráli hru Sluga Jernej i njegovo pravo a jiné.“ Karel měl na vojně ještě jednu zajímavou práci: pomáhal kamarádům číst dopisy. Některým dopisy dokonce i psal. „Dva roky strávené na vojně byly hezké, také odtud jsem si přinesl samé krásné vzpomínky,“ řekl Karel s nostalgií. „V šedesátých letech jsem byl dopisovatelem mého oblíbeného týdeníku - Jednoty. Nejvíc jsem spolupracoval s novinářem Karlem Bláhou, který je teď v důchodu. Byly to hezké časy. Tehdejší novináři Vladimír Daněk, Karel Bláha, ale i ostatní jezdili za zprávami do Hercegovce na kole. Byla to výborná příležitost seznámit se s krajany. Často se stalo, že na některých akcích zůstávali celý víkend. Krásně jsem kdysi spolupracoval i s tehdejším tajemníkem Svazu Václavem Doležalem,“ zavzpomínal na své angažování.
V roce 1963 se Karel oženil, ale to neznamená, že s divadlem nepokračoval. V hercegoveckém spolku, který měl tehdy velmi aktivní divadelní skupinu, hrál v mnoha představeních. Manželka byla aktivní ve spolku žen. „Šťastní manželé netráví všechen čas jen spolu. My jsme se s manželkou domluvili, že každý bude dělat to, co ho nejvíc baví. Já jsem v Besedě hrál divadlo a manželka působila jinde, protože nemluvila česky. Každý dělal to, co ho zajímalo, a tak jsme si s manželkou moc dobře rozuměli,“ řekl Karel a pokračoval: „Manželství je celé jenom o dávání a přijímání a o vytváření času jednoho pro druhého. Teď, když jsme staří a nemocní, potřebujeme jeden druhého víc než doposud. Je to snad i proto, že nám osud nedopřál děti a tak vlastně žijeme sami dva. Manželka byla hospodyní, já jsem se zabýval čalounictvím a dělal jsem řemeny… Je to řemeslo, které se dnes už nevyplácí. Měli jsme celkem velké hospodářství, obdělávali jsme jedenáct jiter pole.“
Velký počet dnešních manželství končí po několika letech rozvodem a nikdo se nad tím nepozastavuje. V dnešní době se lidé berou později, zlatých a stříbrných svateb ubývá, současně roste počet rozvodů. Proto je stále větší vzácností oslava zlaté svatby. Je tomu tak všude, nejen u nás. „Padesát let společného života nejsou jen šťastné chvíle. Tolerance a trvalé lidské hodnoty nám pomohly udržet si manželství tak dlouho,“ říkají Dostálovi. „Dlouhou chvíli si krátíme televizním programem, sledujeme hlavně sport. Číslo jedna je hokej, potom kopaná… Na druhém místě je film, ale nějaký skromnější, ty dnešní moderní se nám vůbec nelíbí. Oba máme rádi dobré staré filmy, při kterých se pobavíme. Jsou to například Gruntovčani, ve kterých jsou Dudek a Regica. Je naprosto zbožňujeme; také seriál Sinovi i prosjaci byl vynikající,“ zauvažovala paní Terezie. „Manželka je nemocná, ale v těžkých situacích jsou tady s námi lidé z okolí, kteří nám hodně pomáhají, například zdravotní sestřičky, přátelé a příbuzní… Zvlášť hodně nám pomohli, když se manželka nedávno vrátila z operace. Bez všech těch krásných a hodných lidi by život byl těžký. Bez nich si ho ani nedovedu představit, a proto jim všem hodně děkujeme,“ ukončili své vyprávění manželé Dostálovi.
A. M. Štrumlová Tučková/amšt

ODŘÍKANÉHO CHLEBA NEJVĚTŠÍ KRAJÍC
O pravdivosti tohoto rčení svědčí Karlova historka. „Když jsem byl malý chlapec, můj tatínek si přál, abych se vyučil čalounickému řemeslu, tak jako on. Já jsem si to vůbec nepřál. Nejhorší na tom bylo to, že mě do něj nutil. Mně ale vůbec nebavilo, a tak bylo jasné, že se u něj učit nebudu. Po nějaké době, když viděl, že to se mnou nejde, doporučil mi, abych se řemeslu vyučil u některého jiného mistra a tak jsem se dostal k čalounickému mistrovi Antunovi Ružićovi do Bjelovaru. Teprve tam se mi řemeslo zalíbilo, takže jsem ho dělal s chutí a láskou,“ svěřil se nám Karel. Dělali sedadla do kočárů, ale to dnes už nikdo nepotřebuje.