A protože pro nás bylo záhadou, kde se na pražské fakultě vzala Češka z Chorvatska, položili jsme jí prostřednictvím e-mailu několik otázek. První se samozřejmě týkala jejího původu:
Narodila jsem se ve Varaždinu v chorvatsko-české rodině. Maminka pochází z Podraviny, táta ze středních Čech. Rodiče se potkali za hluboké normalizace poté, co táta poprvé obdržel povolení k vycestování za rekreací do Jugoslávie, a při té příležitosti přespal v Ludbregu. Doporučení přespat právě tam mu dala poválečná reemigrantka, sestra mé chorvatské babičky, která se po válce se svým českým manželem přestěhovala do středních Čech. Chorvatskou stranu rodiny tedy s Čechy pojila pouta i před mým příchodem na svět. Nepocházíme ovšem z daruvarské či obecně menšinové větve Čechů v Chorvatsku.
Kde jste se naučila česky? Mluvilo se tak v rodině?
Od mala jsem vyrůstala v bilingvním prostředí a vstřebávala oba jazyky, chorvatštinu a češtinu. Multikulturní prostředí a multilingvismus považuji za obrovskou výhodu pro vývoj dítěte. Hodnotné nebylo jenom propojování kultur, které nutně vede k životnímu obohacení, ale i láska k jazykům a jejich učení se. Ke dvěma rodným jazykům se postupně připojila také angličtina a italština – také díky jazykové vybavenosti se dnes mohu věnovat povolání, které mám. Bilingvní prostředí, v němž jsem vyrůstala, tudíž považuji za obrovskou životní výhodu.
Jak se stalo, že jste odešla na studium do Prahy? Byla to náhoda nebo vaše přání?
Na základní školu jsem chodila do Varaždinu, později jsem vystudovala gymnázium v Čakovci. Když mi bylo osmnáct let, rozhodla jsem se přihlásit na vysokou školu do Prahy. Kromě studijního oboru mě přitahovala především Praha, její historie a kosmopolitní prostředí. Jako osmanáctiletá jsem se tedy zde ocitla sama a začala studovat. Bylo to pro mě velké dobrodružství.
Jak jste si zvykala na české prostředí? Naplnila se vaše představa?
Žádný počátek není úplně jednoduchý a tak i první léta nebyla zcela jednoduchá. Ačkoliv Čechy pro mě nebyly „nové“ a jazyk jsem ovládala na výborné úrovni, zpočátku jsem zde byla sama. Moje rodina zůstala v Chorvatsku, teprve po několika letech se připojil brácha. Velmi se mi po nich stýskalo. Trápily mě drahé a komplikované dopravní spoje (které se dodnes příliš nezměnily) a „procedúry“ při šesti kontrolách na státních hranicích, které moje dva státy od sebe oddělovaly. Studium mě nicméně bavilo, na škole (Fakulta humanitních studií UK) učila celá řada významných českých vědců a vědkyň a otevíraly se mi nové obzory, o nichž jsem předtím nevěděla anebo věděla málo. Brzy jsem se také osamostatnila a při studiu si vydělávala učením jazyků, díky čemuž jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí a naučila jsem se také bezvadně orientovat v Praze. Po dokončení studia jsem byla zaměstnaná v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, kde jsem se zabývala studiem československého komunismu a tzv. ústní historii, souběžně jsem ústní dějiny také vyučovala na Fakultě humanitních studií UK. Po odchodu z Ústavu jsem pracovala jako rozvojová managerka v Nadaci pro rozvoj občanské společnosti, kde jsem se věnovala vývoji řady společensky prospěšných projektů a grantů. V současné době pracuji jako vedoucí oddělení mezinárodních zkoušek z anglického jazyka v British Council v Praze.
Co vás vedlo k tomu, abyste v ČR zůstala?
V Praze se nachází můj druhý domov. Miluji Prahu, je velmi přívětivá, má nezaměnitelný genius loci a identitu. Svojí zelení a architekturou je příjemná pro život a zároveň kouzelná. Z obecného hlediska si na České republice vážím úcty ke vzdělání, ke kulturnímu dědictví a k přírodě, která je považována za veřejné dobro, za společné „vlastnictví“. Za velmi významné považuji také ateismus společnosti a neexistenci příliš velkých sociálních nerovností. Vážím si i sportovního založení většiny Čechů a jejich lásky k outdoorovým aktivitám. Věci, které mi zde chybí, jako je např. poněkud lepší gastronomie, spontaineita v mezilidských vztazích a panenská příroda, mohu čerpat při svých častých návštěvách Chorvatska, především v oblasti Međimurje a mého rodného města, dalšího místa s úžasným genius loci.
Při studiu jste se zabývala reemigrací Čechů z Jugoslávie do Československa a mluvila jste s mnoha pamětníky. Jaká to byla setkání? Vtiskla se vám některá zvlášť do paměti?
Většina z lidí, s nimiž jsem v rámci psaní své diplomové práce mluvila, se narodila v Chorvatsku a v době přestěhování byli dětmi anebo teenagery. Na základě jejich vyprávění jsem si dokázala velmi plasticky představit jaká na Daruvarsku, resp. v Chorvatsku, panovala situace před a během války, což šlo z historické literatury jen v omezené míře. Do paměti se mi živě vtiskla především srdečnost, optimismus a pohostinnost všech, s nimiž jsem mluvila. Byla to moc příjemná setkání. Velice si vážím toho, že mě pustili do svých domovů a svěřili se se svými životními příběhy. Jejich vzpomínky a vyprávění mi umožnily alespoň částečně zrekonstruovat svět, který již neexistuje. Věřím, že i pro ně byla tato setkání příjemná: někteří dokonce zpívali anebo recitovali poezii, s některými z nich jsem se spřátelila a dodnes komunikuji. Je mi proto velmi líto, že se stále častěji potkávám se zprávami, že nás opouštějí…
Připravila L. Stráníková