U POŠTEKOVÝCH
Na začátku naší výpravy nás na svém hospodářství přivítali manželé Simeona a Miroslav Poštekovi. Potom, co nám Miroslav nastínil současnou těžkou situaci ve vsi, zavzpomínal na školu: „Byla stará a nevypadala pěkně. Čeština se nevyučovala, měli jsme jen ruštinu.“ Přesto jsme si s ním povídali česky: „Mluvit česky jsem se naučil od matky Miroslavy a babičky Anastázie, stejně jako mí bratři Štefo a Jaroslav. Otec Štefan byl Slovák.“ Miroslav před domovinskou válkou pracoval ve slévárně Dalit v Daruvaru, potom zůstal bez zaměstnání a byl přinucen živit se zemědělstvím. S manželkou Simeonou, která pochází z Kneževa v Bosně, se stará o dvacet dojnic. „Pěstujeme běžné plodiny na krmení. Na gruntě nám pomáhá syn Vitomír, mladší Dalibor pracuje v armádě. Mléko odevzdáváme do sběrné stanice na návsi, stejně jako desítka dalších vesničanů. Odváží se do mlékárny Belje. Se situací v zemědělství nejsme spokojení, ani ve vsi skoro nic nefunguje,“ shodli se manželé. Miroslav kdysi sbíral v okolí poplatky za televizi a rádio a roznášel české kalendáře. Byl také vedoucím dobrovolného hasičského spolku. Uvedl, že Češi žili a žijí nejen v Uljaniku, ale i v nedalekém Horním Uljaniku. „Dolní Uljanik nemáme, zato ale máme Uljanički brijeg,“ zažertoval. Jeho synové česky neumí, ale rozumí. Vyprávěl o starousedlících pravoslavné víry, kteří kdysi češtinu dobře ovládali a s Čechy žili v dobrých vztazích. „Perspektiva pro mladé je tu mizivá,“ řekl Miroslav a zmínil se o špatné situaci na kdysi známém dobytčím trhu v Uljaniku: „Nejde to. Ceny jsou mizerné. Je málo kupců, málo peněz. Nevím, kam to vede!“

U SMOLŮ
Skoro osmdesátiletá Anna Smolová, rozená Gurenová, nám česky řekla, že pochází z Hrubečného Pole. „Sem jsem se provdala v roce 1956, kdy tady žilo hodně Čechů spolu s pravoslavnými Srby. Teď je třetina domů prázdná, zůstali jsme tu jen my staří. Vesnice umírá. U nás doma se mluvilo jen česky, moje máma se jmenovala Marjánka Málková, chorvatsky ani neuměla. Táta byl Slovák, Gusta. Dřív jsme s manželem měli dvě kobyly, pět krav a několik telat. Před dvěma lety jsem ještě měla krávu, ale teď jsou mými společnicemi jen slepice. Už nemůžu dělat. Syn žije v Kutině, ale jezdí sem obdělávat pole. Seje krmné plodiny. Také dcera Zdenka přijíždí z Kutiny. Mám tři vnuky, vnučku a pět pravnuků. Se sousedy si rozumím.“ U Smolů jsme zastihli mladou Žanu Romančekovou, která žije v Záhřebu, ale do Leňáku jezdí často. Svou sousedku nikdy nezapomene navštívit. Řekla nám, že jsou lidé na vsi milí a přátelští: „My se sem moc rádi vracíme, už kvůli atmosféře, zeleni a klidu...“

U VAŇKŮ
„Do Uljaniku jsem se přistěhoval z Tréglavy u Ivanova Sela,“ sdělil nám šedesáti osmiletý Josef Vaněk. „Ve vsi už češtinu uslyšíte málo, skoro každý druhý barák je tu ostatně prázdný. Doma mluvíme česky i chorvatsky. Žiju tady s manželkou Věrou a rodinou dcery Zlaty, která se provdala také za Čecha, Havlíčka. Máme vnuka Mateje. Naše rodina se zabývá zemědělstvím. Máme čtyři krávy. Kdysi byli ve stáji i koně, za ně jsme si ale koupili traktor. Česky se Josef naučil v Ivanově Sele, kde chodil také do české školy. Dnes tam žijí jeho sestry Francka a Pepa, a obě jsou aktivní v místní Besedě. Třetí sestra žila v Rášenici, ale už zemřela. „Mí rodiče Marie a Stanko jinak než česky nemluvili. Ve škole mě učili Jiřina a Vaso Kozákovi, Kysela, Volf, Rudolf Koutník, Zdenka Částková, Jiřina Rejmalová...“ zavzpomínal s nostalgií Josef. Zmínil se i o tréglavských zábavách. Kdysi se konaly i v Uljaniku, ale tomu už je dávno. Mladý pošťák, který Josefovi přivezl „penzičku“, si postěžoval, že on jako diplomovaný strojař už čtyři roky jezdí na motorce a rozváží poštu, jinou práci sehnat nemůže.

U VOZÁBŮ
„Pocházím z Bjeliševce. Za svobodna jsem se jmenovala Adámková,“ řekla nám babička Olga Vozábová. „Přistěhovala jsem se sem za manželem Josefem v roce 1969 a zvykla jsem si tu. Tenkrát tu ještě byla Beseda, ale už nebyla aktivní.“ Olga má syna Tonyho, který žije s rodinou v sousedství, dceru Jiřinku, ta je v Lipiku, a tři vnučky. Se synem mluví česky, vnoučata česky rozumějí. Dcera Jiřinka chodila do Dežanovce na češtinu. „Naše rodina se zabývala zemědělstvím – chovala koně a prasata, obdělávali jsme pole. Jsem v důchodu, starám se o zahrádku, psy, drůbež, teď zrovna sbírám slívy. Nikam nechodím a česky už mluvím málokdy. Občas si zajedu do Bjeliševce, žijou tam čtyři sestry a bratr. Pátá sestra, Anežka Vondráčková, žije také v Uljaniku. Tak tady nejsem sama.“

U KUDRNŮ
Krejčovský mistr Štěpán Kudrna nám poskytl nejvíc informací nejen o vsi, ale i o své rozvětvené rodině. „Hrál jsem divadla - nejraději vzpomínám na roli Chaplina.“ V šedesátých letech hrála besední divadla i jeho žena Miroslava, rozená Žďárská: „Jezdili jsme hrát do Antunovce, Polan... Hráli jsme pro hasiče, rybáře, lovce. Režisérem byl nějaký Ambrož, který k nám dlouho dojížděl (poznámka redakce: pravděpodobně jde o Štěpána Ambrože). Když mi bylo osmnáct, tančila jsem na dožínkách v Daruvaru,“ pochlubila se. Štěpán nám ukázal dokumenty, které svědčí o českém původu jeho předků, přistěhovalců do Uljaniku z Bělé u Pardubic. Jde tedy o jednu z mála rodin starousedlíků. Miroslava si vzpomněla, že otec Josef měl českou státní příslušnost a proto musel v Praze sloužit vojnu. Miroslava a Štěpán nedávno oslavili padesáté výročí svatby. „Děti – Silvie je v Garešnici a Vjekoslav v Záhřebu, pracovali v textilní firmě Modea. Česky neumí, ale deklarují se jako Češi.“ Štěpán zavzpomínal na svou krejčovskou kariéru: „Deset let jsem pracoval v Novsce, šest let jsem měl v Leňáku svou soukromou krejčovskou dílnu, pak jsem se opět vrátil do Novsky a do Lipovlan a nakonec jsem byl sedmnáct let vedoucím v garešnické konfekci Modea.“ Při obchůzce vsí jsme potkali dalšího Čecha Vládu Sakaře, ten ale žije v sousední vsi Duhovi. I on nám potvrdil, že ves je napůl mrtvá. To však neznamená, že se dobré časy nemohou vrátit. Vše přece záleží na lidech, kteří v osadě žijí.

MLADÍ ODCHÁZEJÍ - STAŘÍ ZŮSTÁVAJÍ
Mezi desítkou mladých, kteří v Uljaniku žijí, jsou Emilie Sedláčková a Vitomir Poštek, s kterými jsme si povídali o perspektivě života ve vsi. „Uljanik není pro mladé perspektivní,“ tvrdí Emilie Sedláčková, která se do Uljaniku vrátila ze studií v Záhřebu a se svým snoubencem se plánuje přestěhovat do Dolan. Vyprávěla, že její prarodiče se do Uljaniku přistěhovali z Tréglavy díky kmotrovi Josefu Vaňkovi. „Táta Mirko se tu v roce 1963 narodil. Maminka Ankica je z Dolní Kovačice. „Česky jsem se naučila od babičky Zorici Hostičkové z Miletince a v dežanovecké základní škole, kam jsem chodila na fakultativní výuku češtiny. Po střední ekonomicko-turistické škole v Daruvaru jsem na Filozofické fakultě v Záhřebu vystudovala bohemistiku a kroatistiku. Češtinu jsem krátce učila v daruvarské střední, mé bývalé škole, a v záhřebské Besedě, a chorvatštinu v Garešnici. V rámci terénní výuky jsem v Čechách navštívila několik měst a letos jsem absolvovala i učitelský seminář v Havířově. Doufám, že dostanu práci v dežanovecké škole, nebo že budu v Daruvaru učit chorvatštinu. Emiliina maminka učí na střední škole v Pakraci, tatínek pracuje v lesním podniku v Lipiku. Bratr Marijan studuje na strojírenské fakultě v Karlovci a sestra Antonie se provdala do Šibovce a na učitelské fakultě v Záhřebu studuje třídní výuku. „Uljanik rozhodně není pro mladé. Nic nenabízí,“ odpověděl pohotově další z mladých, třiatřicetiletý Vitomir Poštek. „Školu jsem vychodil v Uljaniku a Dežanovci a v Daruvaru střední technickou školu, obor elektrotechnika. Práci jsem však doposud nenašel a zůstal jsem na gruntě. Rád dělám na poli a ve chlívě, přál bych si naši farmu zmodernizovat, ale zatím je to jen můj sen. Asi patnáct mladých, kolik nás ve vsi je, se schází v klubovně, hrajeme fotbal, chodíme na ryby. Jiná zábava tady není.“ Vitomir by se, přestože vystudoval elektrotechniku, rád věnoval zemědělství. Váhá, jaké kroky v budoucnu podniknout – hledat práci v oboru, v zahraničí, nebo zůstat v zemědělství, kde je situace těžká. „Něco se dělat musí,“ konstatuje. V Uljaniku odebírá Jednotu jen jedna rodina Sedláčkovi jsou jedinou z třinácti českých rodin z Uljaniku, kteří odebírají Jednotu. Podle jejich slov by ji rádi odebírali i ostatní, ale nejsou peníze. Většina obyvatel se totiž zabývá zemědělstvím, hlavně chovem dojnic, a mnoho z nich je bez práce.

A. Raisová /ar