Jak se žije ve vsi, jejíž jedné části se říkalo Malá Praha

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 11 September 2013

ULJANIK NEBOLI LEŇÁK - KDYSI JEDNA Z PŘEDNÍCH ČESKÝCH OBCÍ
Uljaniku říkali Leňák Češi, kterých v této vsi kdysi žilo mnoho. Je to malebná vesnice plná zeleně a příjemných lidí, přesto ji postihlo to, co i většinu ostatních vsí - stěhování mladých do měst za prací. Dnes tu najdete opuštěné domy, a v nich už jen hrstku Čechů, po kterých jsme pátrali. Čeština se zde pomalu ale jistě ztrácí, přesto jsme se česky domluvili. Na kdysi bohatou a kulturně vyspělou obec je nyní žalostný pohled. Kromě jednoho obchodu a hospody nenajdete tu už nic z toho, co tu kdysi bývalo. Dokonce i radnice, kde ještě nedávno sídlil obecní úřad a pošta, je pustá, prázdná a v dezolátním stavu. Jediné, co ve vsi stojí za to vidět, je pěkně upravený rybník a fotbalové hřiště, které jsou jako ze škatulky. Může tedy vůbec něco přilákat mladé? Odpověď, kterou jsme dostali od místních, byla negativní. Zůstaly jen vzpomínky na to, jak se tu kdysi pěkně žilo. Nebo má tato ves přece šanci?

 

U POŠTEKOVÝCH
Na začátku naší výpravy nás na svém hospodářství přivítali manželé Simeona a Miroslav Poštekovi. Potom, co nám Miroslav nastínil současnou těžkou situaci ve vsi, zavzpomínal na školu: „Byla stará a nevypadala pěkně. Čeština se nevyučovala, měli jsme jen ruštinu.“ Přesto jsme si s ním povídali česky: „Mluvit česky jsem se naučil od matky Miroslavy a babičky Anastázie, stejně jako mí bratři Štefo a Jaroslav. Otec Štefan byl Slovák.“ Miroslav před domovinskou válkou pracoval ve slévárně Dalit v Daruvaru, potom zůstal bez zaměstnání a byl přinucen živit se zemědělstvím. S manželkou Simeonou, která pochází z Kneževa v Bosně, se stará o dvacet dojnic. „Pěstujeme běžné plodiny na krmení. Na gruntě nám pomáhá syn Vitomír, mladší Dalibor pracuje v armádě. Mléko odevzdáváme do sběrné stanice na návsi, stejně jako desítka dalších vesničanů. Odváží se do mlékárny Belje. Se situací v zemědělství nejsme spokojení, ani ve vsi skoro nic nefunguje,“ shodli se manželé. Miroslav kdysi sbíral v okolí poplatky za televizi a rádio a roznášel české kalendáře. Byl také vedoucím dobrovolného hasičského spolku. Uvedl, že Češi žili a žijí nejen v Uljaniku, ale i v nedalekém Horním Uljaniku. „Dolní Uljanik nemáme, zato ale máme Uljanički brijeg,“ zažertoval. Jeho synové česky neumí, ale rozumí. Vyprávěl o starousedlících pravoslavné víry, kteří kdysi češtinu dobře ovládali a s Čechy žili v dobrých vztazích. „Perspektiva pro mladé je tu mizivá,“ řekl Miroslav a zmínil se o špatné situaci na kdysi známém dobytčím trhu v Uljaniku: „Nejde to. Ceny jsou mizerné. Je málo kupců, málo peněz. Nevím, kam to vede!“

U SMOLŮ
Skoro osmdesátiletá Anna Smolová, rozená Gurenová, nám česky řekla, že pochází z Hrubečného Pole. „Sem jsem se provdala v roce 1956, kdy tady žilo hodně Čechů spolu s pravoslavnými Srby. Teď je třetina domů prázdná, zůstali jsme tu jen my staří. Vesnice umírá. U nás doma se mluvilo jen česky, moje máma se jmenovala Marjánka Málková, chorvatsky ani neuměla. Táta byl Slovák, Gusta. Dřív jsme s manželem měli dvě kobyly, pět krav a několik telat. Před dvěma lety jsem ještě měla krávu, ale teď jsou mými společnicemi jen slepice. Už nemůžu dělat. Syn žije v Kutině, ale jezdí sem obdělávat pole. Seje krmné plodiny. Také dcera Zdenka přijíždí z Kutiny. Mám tři vnuky, vnučku a pět pravnuků. Se sousedy si rozumím.“ U Smolů jsme zastihli mladou Žanu Romančekovou, která žije v Záhřebu, ale do Leňáku jezdí často. Svou sousedku nikdy nezapomene navštívit. Řekla nám, že jsou lidé na vsi milí a přátelští: „My se sem moc rádi vracíme, už kvůli atmosféře, zeleni a klidu...“

U VAŇKŮ
„Do Uljaniku jsem se přistěhoval z Tréglavy u Ivanova Sela,“ sdělil nám šedesáti osmiletý Josef Vaněk. „Ve vsi už češtinu uslyšíte málo, skoro každý druhý barák je tu ostatně prázdný. Doma mluvíme česky i chorvatsky. Žiju tady s manželkou Věrou a rodinou dcery Zlaty, která se provdala také za Čecha, Havlíčka. Máme vnuka Mateje. Naše rodina se zabývá zemědělstvím. Máme čtyři krávy. Kdysi byli ve stáji i koně, za ně jsme si ale koupili traktor. Česky se Josef naučil v Ivanově Sele, kde chodil také do české školy. Dnes tam žijí jeho sestry Francka a Pepa, a obě jsou aktivní v místní Besedě. Třetí sestra žila v Rášenici, ale už zemřela. „Mí rodiče Marie a Stanko jinak než česky nemluvili. Ve škole mě učili Jiřina a Vaso Kozákovi, Kysela, Volf, Rudolf Koutník, Zdenka Částková, Jiřina Rejmalová...“ zavzpomínal s nostalgií Josef. Zmínil se i o tréglavských zábavách. Kdysi se konaly i v Uljaniku, ale tomu už je dávno. Mladý pošťák, který Josefovi přivezl „penzičku“, si postěžoval, že on jako diplomovaný strojař už čtyři roky jezdí na motorce a rozváží poštu, jinou práci sehnat nemůže.

U VOZÁBŮ
„Pocházím z Bjeliševce. Za svobodna jsem se jmenovala Adámková,“ řekla nám babička Olga Vozábová. „Přistěhovala jsem se sem za manželem Josefem v roce 1969 a zvykla jsem si tu. Tenkrát tu ještě byla Beseda, ale už nebyla aktivní.“ Olga má syna Tonyho, který žije s rodinou v sousedství, dceru Jiřinku, ta je v Lipiku, a tři vnučky. Se synem mluví česky, vnoučata česky rozumějí. Dcera Jiřinka chodila do Dežanovce na češtinu. „Naše rodina se zabývala zemědělstvím – chovala koně a prasata, obdělávali jsme pole. Jsem v důchodu, starám se o zahrádku, psy, drůbež, teď zrovna sbírám slívy. Nikam nechodím a česky už mluvím málokdy. Občas si zajedu do Bjeliševce, žijou tam čtyři sestry a bratr. Pátá sestra, Anežka Vondráčková, žije také v Uljaniku. Tak tady nejsem sama.“

U KUDRNŮ
Krejčovský mistr Štěpán Kudrna nám poskytl nejvíc informací nejen o vsi, ale i o své rozvětvené rodině. „Hrál jsem divadla - nejraději vzpomínám na roli Chaplina.“ V šedesátých letech hrála besední divadla i jeho žena Miroslava, rozená Žďárská: „Jezdili jsme hrát do Antunovce, Polan... Hráli jsme pro hasiče, rybáře, lovce. Režisérem byl nějaký Ambrož, který k nám dlouho dojížděl (poznámka redakce: pravděpodobně jde o Štěpána Ambrože). Když mi bylo osmnáct, tančila jsem na dožínkách v Daruvaru,“ pochlubila se. Štěpán nám ukázal dokumenty, které svědčí o českém původu jeho předků, přistěhovalců do Uljaniku z Bělé u Pardubic. Jde tedy o jednu z mála rodin starousedlíků. Miroslava si vzpomněla, že otec Josef měl českou státní příslušnost a proto musel v Praze sloužit vojnu. Miroslava a Štěpán nedávno oslavili padesáté výročí svatby. „Děti – Silvie je v Garešnici a Vjekoslav v Záhřebu, pracovali v textilní firmě Modea. Česky neumí, ale deklarují se jako Češi.“ Štěpán zavzpomínal na svou krejčovskou kariéru: „Deset let jsem pracoval v Novsce, šest let jsem měl v Leňáku svou soukromou krejčovskou dílnu, pak jsem se opět vrátil do Novsky a do Lipovlan a nakonec jsem byl sedmnáct let vedoucím v garešnické konfekci Modea.“ Při obchůzce vsí jsme potkali dalšího Čecha Vládu Sakaře, ten ale žije v sousední vsi Duhovi. I on nám potvrdil, že ves je napůl mrtvá. To však neznamená, že se dobré časy nemohou vrátit. Vše přece záleží na lidech, kteří v osadě žijí.

MLADÍ ODCHÁZEJÍ - STAŘÍ ZŮSTÁVAJÍ
Mezi desítkou mladých, kteří v Uljaniku žijí, jsou Emilie Sedláčková a Vitomir Poštek, s kterými jsme si povídali o perspektivě života ve vsi. „Uljanik není pro mladé perspektivní,“ tvrdí Emilie Sedláčková, která se do Uljaniku vrátila ze studií v Záhřebu a se svým snoubencem se plánuje přestěhovat do Dolan. Vyprávěla, že její prarodiče se do Uljaniku přistěhovali z Tréglavy díky kmotrovi Josefu Vaňkovi. „Táta Mirko se tu v roce 1963 narodil. Maminka Ankica je z Dolní Kovačice. „Česky jsem se naučila od babičky Zorici Hostičkové z Miletince a v dežanovecké základní škole, kam jsem chodila na fakultativní výuku češtiny. Po střední ekonomicko-turistické škole v Daruvaru jsem na Filozofické fakultě v Záhřebu vystudovala bohemistiku a kroatistiku. Češtinu jsem krátce učila v daruvarské střední, mé bývalé škole, a v záhřebské Besedě, a chorvatštinu v Garešnici. V rámci terénní výuky jsem v Čechách navštívila několik měst a letos jsem absolvovala i učitelský seminář v Havířově. Doufám, že dostanu práci v dežanovecké škole, nebo že budu v Daruvaru učit chorvatštinu. Emiliina maminka učí na střední škole v Pakraci, tatínek pracuje v lesním podniku v Lipiku. Bratr Marijan studuje na strojírenské fakultě v Karlovci a sestra Antonie se provdala do Šibovce a na učitelské fakultě v Záhřebu studuje třídní výuku. „Uljanik rozhodně není pro mladé. Nic nenabízí,“ odpověděl pohotově další z mladých, třiatřicetiletý Vitomir Poštek. „Školu jsem vychodil v Uljaniku a Dežanovci a v Daruvaru střední technickou školu, obor elektrotechnika. Práci jsem však doposud nenašel a zůstal jsem na gruntě. Rád dělám na poli a ve chlívě, přál bych si naši farmu zmodernizovat, ale zatím je to jen můj sen. Asi patnáct mladých, kolik nás ve vsi je, se schází v klubovně, hrajeme fotbal, chodíme na ryby. Jiná zábava tady není.“ Vitomir by se, přestože vystudoval elektrotechniku, rád věnoval zemědělství. Váhá, jaké kroky v budoucnu podniknout – hledat práci v oboru, v zahraničí, nebo zůstat v zemědělství, kde je situace těžká. „Něco se dělat musí,“ konstatuje. V Uljaniku odebírá Jednotu jen jedna rodina Sedláčkovi jsou jedinou z třinácti českých rodin z Uljaniku, kteří odebírají Jednotu. Podle jejich slov by ji rádi odebírali i ostatní, ale nejsou peníze. Většina obyvatel se totiž zabývá zemědělstvím, hlavně chovem dojnic, a mnoho z nich je bez práce.

A. Raisová /ar

Read 1066 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti