S Miroslavem Janotou o životě, práci a koníčkách

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 11 September 2013

VŽDYCKY DÁVÁM PŘEDNOST VESELÉ STRÁNCE ŽIVOTA
Když v nějakém krajanském programu na jeviště vystoupí Miroslav Janota, neodolatelný daruvarský zábavný společník a herec dolanského ochotnického divadla, v obecenstvu začne sympatický ruch; každý se posadí co nejpohodlněji, protože ví, že se teď bude bavit, bezstarostně si užívat a smát se. Míro pracuje jako domovník v české mateřské škole v Daruvaru a má celou řadu koníčků. Cokoliv ale dělá, dělá to s radostí. Je to dobré pro jeho duševní a tělesné zdraví a prospěšné pro všechny kolem něho, na něž přenáší svou dobrou náladu.

 

„Mou úplně první a největší zálibou je divadlo,“ říká náš spolubesedník. „Tato láska se projevila ještě v předškolním věku v Lipovci. Žili jsme ve školním bytě v místním Českém domě, maminka pracovala ve škole a furt nacvičovala s dětmi nějaká divadélka, táta byl velmi činný v Besedě a také nacvičoval divadla. Tak jsem se pořád motal po jevišti a za jevištěm a vznikl zvláštní vztah k prknům, která znamenají svět.“ Divadelní základy získal ve škole od paní učitelky Klíglové, zatímco se do besední divadelní skupiny zapojil jako student střední školy, když Vlatka Daňková založila skupinu ČB 2. „Dělali jsme několik projektů. Začali jsme se Smíchem Červené sedmy, z které si ještě dnes pamatuji několik replik. Za spoustu divadelních znalostí a schopností jsem vděčný také seminářům, které organizovaly Beseda a Svaz.“ Potom se zapojil do starší divadelní skupiny daruvarské Besedy, s kterou se dokonce třikrát dostal na státní přehlídku ochotnického divadla, pak odešel do Dolan a dodnes hraje v besedním divadle, které už léta každoročně hraje na státní přehlídce chorvatského amatérského divadla. „Měl jsem par roků pauzy, vůbec jsem divadlo nehrál, a Světluška Prokopićová mě pořad volala a tahala za rukáv, ať přijdu k nim. Tak jsem šel a usoudil, že jde o velice zajímavou partu lidí, s kterou bych docela rád pracoval.“
Vystřídala se řada úspěšných her, získaly mnohé ceny a uznání, procestovaly Chorvatsko křižem krážem, a dostaly se i do zahraničí. Nejvíc se uváděla hra Cesta do Ameriky, která získala první cenu na státní přehlídce. Organizátor státní soutěže, Chorvatský sněm kultury, ji posílal na regionální festivaly, a tak se jelo do Bosny a Srbska, dokonce i do Čech, kde se - v Brně - hrálo před autorem textu, Vlastimilem Peškou. „Pochválil nás, že jsme to dobře sehráli, ale všiml si, že jsme to dost změnili. Mysleli jsme, že nám to bude zazlívat. Víme, že to autoři zrovna nemají rádi, ale řekl, že se mu hra líbí, a pár měsíců potom nám brněnští divadelníci oplatili hostování a hráli svoje představení v Dolanech.“ Divadlo poskytuje Mírovi mnoho radosti a spokojenosti, na zkouškách a vystoupeních se krásně baví, hodně cestuje, tráví příjemný čas s milými lidmi. Snad je něco pravdy i v tom, o čem se žertuje: že v Dolanech hraje, protože tam všichni kouří. Je ale ještě jeden důvod, proč je tam a proč vůbec miluje divadlo: „Když vyjdu na jeviště a cítím, že se publikum baví, že je spokojené, to je pro mne největší odměnou,“ říká. Další Mírovou zálibou je horské kolo, kterému se aktivnějí věnuje posledních patnáct let, nyní zase kvůli nedostatku času a určitým zdravotním potížím trochu méně. Nějaký čas soutěžil i v Slavonské amatérské lize, a hlavně široko daleko není oficiální ani divoká cyklostezka, kterou neprojel. Má rad také kameru. Pro archiv Svazu Čechů natočil většinu akcí a programů, takže je v Českém domě vždycky, když se tam něco děje. Pokud není na jevišti, tak je uprostřed sálu za kamerou. V neposlední řadě, ve volném čase, kterého nemá zrovna hodně, s přítelem Slavenem Borošem dělá kuchyňský nábytek. „My dva kamarádíme přes to horské kolo, a on se už více roků zabývá výrobou nábytku. Protože měl hodně práce, ptal se mě, zda bych mu pomohl, vzhledem k tomu, že na pracovním místě ve školce dělám podobné věci.“ Před několika lety měli práce tolik, že nestíhali uspokojit všechny poptávky, zatímco dnes krize ovlivnila i tento jejich dodatečný zdroj příjmů. „Kvůli krizi všechno kleslo, i zájem o nábytek. Dokonce i ten, kdo měl v ponožce nějaký ten peníz na kuchyňské elementy, neinvestuje, ale čeká, co se bude dít.“
V rodině Janotově, stejně tak v rodině Doležalově, ke které patří Mírova sestra Jitka, byli vždycky všichni činní v Besedě. Tatínek Pavel režíroval divadla i operety, v kterých hrála a zpívala maminka Lenka, dlouholetá ředitelka české základní školy a donedávna předsedkyně Svazu Čechů. Sestra Jitka s manželem Tomislavem Doležalem vede folklorní soubor Holubička… Pěknou zkušenost v besední činnosti už nabrala i jeho sedmnáctiletá dcera Klára. „Ona si od mala přála tančit v Holubičce a tak je v něm teď tanečnicí. Zpívá také v kostelním sboru a vystupuje ve školních programech…“ Čeština se v jeho rodině jistě zachová, a usiluje o to i Mírova bývalá manželka, s kterou má ohledně péče o dceru výborné styky. Zachovávají vzpomínky na svůj český původ, na předky, kteří se přistěhovali ze západních Čech. „Bohužel v Čechách už žádné příbuzný nemáme, ale byli jsme v osadě Předmíř, okres Písek, odkud přišli tatínkovi předkové. Máme dokumenty, na základě kterých se vystěhovali, dokonce i smlouvu o koupi pozemku od hraběcí rodiny Jankovićů z roku 1861.“ „A to, na co se mě ptáte, jak to vidím v budoucnu,“ směřuje Míro náš rozhovor ke konci, „konkrétní plány nemám. Líbí se mě můj nynější život a nic bych neměnil. Měl jsem v životě dost vzestupů a pádů, ale teď je všechno úplně v pohodě. Mám hezkou, zajímavou, různorodou a dynamickou práci a mimo pracovní dobu řadu pěkných koníčků, které mě naplňují a dělají mi radost. To mi v životě bohatě stačí.“ M. Pejić

JEZDÍ S IVICOU KOSTELIĆEM
Je známo, že do Daruvaru často zamíří proslulý chorvatský lyžař Ivica Kostelić na rehabilitace a postoperační zotavenou k doktoru Egićovi do Daruvarských lázní. Když je Ivica v Daruvaru, jistě ho potkáte v jeho ulicích, jak s Mírou a Slavenem Borošem jezdí na kole. „Jízda na kole je nevyhnutelnou částí jeho rehabilitačních programů, tak se ptal, zda ve městě existuje cyklistický klub a poslali ho k Slavenovi,“ říká Míro, a dodává, že je Ivica velice příjemný společník. „My ho neobtěžujeme takovými hloupostmi, jako dej mi autogram, nebo vyfoťme se spolu, nejsme dotěrný, a on si toho váží, takže se vždycky ozve.“

Read 603 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti