Zajímavé a veselé setkání s místopředsedou besedy Nová Hradiška a okolí a jeho manželkou

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 09 October 2013

NEJLEPŠÍ VEJCE MÁ V HRADIŠSKÉM KRAJI IVICA MURAJA
V průměrném lidském životě se toho sjede mnoho - smích a slzy, těžké a veselé události, důstojné a banální. V životě Ivici Muraji z Nové Gradišky se toho semlelo opravdu hodně – je za ním celý pracovní věk, po kterém začal s rodinným businessem, je velmi činný v pěvecké skupině a místní České besedě, obdělává pole a ovocné sady, píše básně, kreslí a vyřezává ze dřeva, vychovává a zároveň rozmazluje šest vnoučat. A to je mu teprve třiašedesát. Je ještě příliš brzy na jakékoliv shrnování, akorát ale na představení v krajanských novinách.

 

„Jak to že já budu v Jednotě, když nejsem Čech,“ začal se bránit náš spolubesedník, ale brzy se ukázalo, že přesto, že se necítí být Čechem a oficiálně se nehlásí k české národnosti, má k věcem češství lepší vztah a je v krajanském spolku aktivnější než mnozí, kteří trvají na svém ryzím českém původu. Konec konců, upřímně se podílel na znovuzaložení České besedy Nová Hradiška a okolí, v které od poslední valné hromady koná i funkci místopředsedy. A v neposlední řadě mu nechybějí ani  české kořeny.
„Moje manželka má českou krev, moje maminka také měla jednu část české krve, a protože mě to těší, vůbec jsem nezaváhal, když mě zakladatelé České besedy pozvali, ať se k nim přidám,“ vypráví Ivica Muraja svůj příběh. „Do mojí pěvecké skupiny Slavča přišli Karel Krejčí a Nevenka Milinčevićová a zeptali se, zda-li bychom chtěli zpívat české písně a začlenit se do krajanského spolku.“ Všichni souhlasili a už při zakladatelské schůzi Besedy jsme v ní měli první vystoupení. „Vzhledem k tomu, že česky neumíme, já třeba umím pouhých pět slov, zatímco o gramatice nemám ponětí, pan Krejčí nám napsal texty písní foneticky, naučili jsme se je nazpaměť a vystupovali v řadě měst – v Rijece, Daruvaru, Prekopakře, Končenicích a jinde…“ Fungovalo to asi pět let, pak kvůli rozporu mezi vedoucími dvou spolků zpěváci Slavči z Besedy vystoupili, všichni kromě Ivici Muraji. On zůstal a po změně spolkového vedení koná funkci místopředsedy, a dočkal se obnovení zanedbané spolupráce. Jako místopředseda České besedy si myslí, že spolek má šanci pokračovat ve své činnosti a zdokonalovat se. Nyní se do Besedy vracejí lidé, kteří z ní odešli nespokojení předešlým vedením, přicházejí i noví s čerstvými nápady a iniciativami, podněcují činnost…
A jak je to s těmi kořeny? „Moje maminka byla za mlada Hoborková. Podle příjmení sice nelze usoudit, že měla český původ, měla ale trochu český a o trochu víc původ německý. My jsme říkali, že má švábskou a pemskou krev. Vím, že pochází z vesnice Buk u Pleternice, a tím moje znalosti o této části rodiny bohužel končí.“ Manželka Zorica je na tom lépe. „Předkové mojí maminky, která byla Tužimská, se přistěhovali z Moravy, bylo to v první polovině dvacátého století, mezi dvěma světovými válkami. Po válce musel maminčin strýc utéct zpátky do Čech, protože byl za války jako vzdělaný inženýr přinucen spolupracovat s ustašovským režimem,“ vykládá paní Zorica. Tato větev rodiny žila v Bjeliševci, Kaptole a v Jakšići, jedna teta byla dokonce učitelkou v kaptolské české škole. „Doma se mluvilo česky – máma, babička, děda, strýc, všichni na sebe mluvili česky, ale povalečná situace v rodině byla delikátní, a naši proto nechtěli, abychom se my děti také naučily česky. Děda na nás přece pořád česky mluvil a vyprávěl nám o starých zvycích.“ Maminka se provdala za prvního souseda, za Šokce, Markoviće, a potom už čeština zmizela z běžného použití. Paní Zorica česky nemluví, přesto, že rozumí a s příbuznými v Čechách se dorozumí snadno. „Maminčina první sestřenice a její synovci žijí v Brně a pravidelně se vzájemně navštěvujeme. Bratranec, který se po válce vrátil do Čech, jednu dobu hledal v Jakšići pozemek, který chtěl koupit a znovu žít v Chorvatsku, to se však neuskutečnilo.“ Mezi četnými koníčky pana Ivici má významné místo zpěv. Této své největší lásce se ale začal vážněji věnovat teprve po odchodu do důchodu. „Pětadvacet let jsem pracoval v sladovně a do důchodu jsem odešel po operaci páteře. Zpíval jsem v několika sborech v Gradišce a v okolí a v roce 1995 založil spolu s paní Marií Subićovou vokální skupinu Slavča.“ Sbor má na repertoáru převážně staroměstské písně. Zvláštní ráz jejich vystoupením dávají autentické měšťanské kroje, které sehnala a upravila paní Subićová, bývalá kustodka městského muzea. Díky pěvecké skupině, kterou dnes vede Marie Kičićová, procestoval celé Chorvatsko a kus Evropy, včetně Německa, Rakouska a Maďarska. Slavča mu, přiznává upřímně pan Ivica, dala hodně, on jí také nezůstal dlužný, poskytl jí veškerou svou lásku, věnoval své síly, volný čas, dokonce jí dal i jméno. Slavča je původně toponymum, jde o kopec v novogradišském předměstí, a ulice, která z městského středu vede na sever, má stejné jméno. Na konci této ulice žije rodina Murajova, a pan Ivica pojmenoval podle této lokality i vokální skupinu. Slavča je zároveň archeologická lokalita, na které byla nalezena skulptura pojmenována „Venuše ze Slavči“. To pana Muraju inspirovalo vymodelovat repliku sochy a umístit ji do výklenku malé kapličky, kterou vystavěl u silnice, když byla jeho ulice vyasfaltována. Psaní básní je další zálibou našeho spolubesedníka. Nejsou to ale jakékoliv básně. Jde o verše jednoduché, staromódní, o všem možném, převážně o dětství a životě na venkově a mají jednu povinnou vlastnost – musí se rýmovat. Od repe igračke su bile moje, dreš i elevator tu stoje… Spolek Petrović z Rešetarů, v kterém nyní působí, ho zve na různá setkání a představuje jako lidového básníka. Díky svým veršům, které doposud neuveřejňoval v časopisech, cestoval až do Kanfanaru v Istrii a do Somboru ve Vojvodině.
Po odchodu do důchodu založil rodinný business Drůbežářství Slavča, vlastně pokračoval v práci, kterou se začal zabývat už dříve. „Ještě jsem pracoval ve sladovně, když začala moje sestra chovat drůbež, a protože tehdy nebyl dostatek vybavení, dělal jsem ručně různé pomůcky, a tak se vycvičil v řemesle.“ Dnes spolu s manželkou a synem chovají v jednom turnuse dva tisíce kuřat a dvě stě nosnic. Maso a vejce prodávají ve svém vlastním obchůdku na městské tržnici. „Někdo kupoval chaty, a my prodejnu,“ zavtipkoval náš spolubesedník. Dnes žije Ivica Muraja s manželkou Zoricou hezkým klidným pomalým venkovským životem, a chystají oslavu čtyřiceti let manželské stáže. Obě dcery jsou provdané, každá má tři děti, zatímco syn pořád žije v rodičovském domě a pomáhá v práci. Práce je opravdu hodně, až moc, tolik, že ovocné sady pomalu zanedbávají, protože všechno nestíhají. Hraje si s vnoučaty, dbá o svou největší zálibu, vokální skupinu Slavča, své staromódní verše zapisuje do tlustých sešitů, sem tam udělá nějaký dřevoryt nebo kresbu, spolu s manželkou se postará o drůbežárnu, a tak trochu samolibě se chlubí sloganem složeným v duchu jeho lidové poezie: „Zovem se Ivica Muraja i imam u Gradiški najbolja jaja.“
M. Pejić/mp a rodinné album

Read 795 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 26 2022

V Jednotě číslo 26, která vychází 2. července 2022, čtěte:
- Svaz Čechů udělil odměny a uznání úspěšným žákům a učitelům
- Kaptolští oslavili Den české kultury a Den otevřených dveří
- I žáci českých škol na udělení Oskara vědomostí v Záhřebu
- Daruvarská Holubička na folklorním festivalu v Přerově
- Hasiči z Dolan na setkání ve Všeradicích v České republice
- O tajemníku Československého svazu Stanislavu Veselém
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti