Za českým místostarostou hrubečného pole, veterinářem Zvonkem Horákem

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 09 October 2013

CHOVAJÍ VČELY A SAMI JSOU PILNÍ JAKO VČELIČKY
Manželský pár veterinárních lékařů Mandica a Zvonko Horákovi mají svůj volný čas naplánovaný do poslední vteřiny. Mohli bychom říci, že žijí v souladu s přírodou, kde tráví snad každou volnou chvilku. Popovídali jsme si s nimi o jejich zájmech a koníčcích, kterých je doopravdy hodně.



Mandica pochází z malého městečka Jezerane v Lice pod horou Velika Kapela, kde vychodila základní školu. Hned potom se přestěhovala k tetě do Záhřebu a po střední ošetřovatelské škole se zapsala na studium zvěrolékařství. „Zvířata se mi pochopitelně jako každému malému dítěti líbila a tak jsem se rozhodla pomáhat jim. Právě kvůli lásce k zvířatům jsem se zapsala na stejnou fakultu jako Zvonko, se kterým jsem se seznámila hned prvního dne studia,“ řekla usměvavá Mandica, která o sobě tvrdí, že vůbec není zajímavá a že je introvert, i když takovým dojmem nepůsobí. Už řadu let pracuje na Hrubečnopolsku jako veterinářka. Zajímalo nás, jak si zvykla na češtinu, se kterou se teď každodenně setkává. „Nevěděla jsem, že je v Chorvatsku tolik Čechů, dokud jsem se neseznámila se Zvonkem. Mrzí mne to, ale musím vám přiznat, že mi čeština na začátku šla strašně na nervy, často jsem se nemohla se Zvonkovou rodinou a příbuznými bavit, protože oni nechápali, že jim nerozumím. Někdy mi to bylo i trochu líto, ale dnes je tomu úplně jinak. Každodenně jsem na terénu v Ivanově Sele, Velkých a Malých Zdencích, Tréglavě a okolních vesnicích, kde se mluví převážně česky. Někdy mám pocit, že některé babičky chorvatsky nikdy ani nemluvily. Všem jim dnes dobře rozumím. Už by mě nikdo neprodal. Zvykla jsem si na zdejší každodennost, lidi a jejich mentalitu, která je úplně jiná, než u nás v Lice. Líbí se mi upřímnost, otevřenost a tolerance zdejších lidí. Zvlášť dobře se cítím na venkově, když pomáhám nemocným zvířatům: největší radost mám z toho, když vyléčím těžce nemocnou krávu, tele, nebo třeba i kočku. Samozřejmě, že jsou v mém povolání i věci, které nerada dělám – je to uspávání zvířat. Vždy jsem byla proti tomu,“ zauvažovala Mandica.
  Láska ke zvířatům a chuť jim pomáhat přivedla i Zvonka ke stejné profesi. Je také zvěrolékař, ale už nějakou dobu zvířata neléčí, protože je veterinárním inspektorem Bjelovarsko-bilogorského županství. „Je to trochu o něčem jiném. Každodenně musím sledovat zákony, regulativy, pravidla… Máme pod dozorem všechna hospodářství, kterých je v našem kraji hodně,“ řekl Zvonko a potom začal vyprávět o Ivanově Sele, osadě, ve které strávil své dětství. „Snad nejkrásnější vzpomínky mám z naší Pémie, kterou mám hodně rád. Jsem Pémiják! Tam jsem chodil do základní školy a byl jsem aktivně zapojený do všech besedních kroužků: učitelka Justýnka Koutníková nás učila tancovat, učitelka Boženka Pinterová hrát divadlo a hudební instruktoři z Daruvaru mě naučili hrát na trombon. Dechová hudba v Ivanově Sele měla někdy téměř třicet hudebníků, teď jich je mnohem méně. Byl bych rád, kdybychom tady v Hrubečném Poli založili dechovou hudbu a přivedli nějakého hudebního instruktora, který by nám pomohl. Do dechové hudby v Ivanově Sele by bylo třeba zapojit mládež. Někdy jsme s taneční a divadelní skupinou hodně vystupovali, ostatně byli jsme výborná parta mladých lidí. Učitelky s námi rády pracovaly, ale je pravda, že my jsme je poslouchali. Respektovali jsme je. Myslím si, že dnes tomu tak není. Dnešní mládež je jiná, přesvědčil jsem se o tom i sám, protože jsem několik let vedl ženský házenkářský klub v Hrubečném Poli. Děvčata se stále dohadovala, nejednou jsem je musel uklidňovat, abychom mohli normálně hrát,“ zauvažoval Zvonko.
ImageZvonko je skutečně všestranný. Svědčí o tom i to, že dlouhou dobu hrál ve fotbalovém klubu v Ivanově Sele, kde byl někdy fotbal velmi populárním a oblíbeným sportem, nejen mezi mládeží, ale i mezi dospělými. Zvonko byl brankářem. Vysvětlil to tím, že i jeho dědeček byl brankářem. „To jsem vlastně zdědil. Škoda, že válka všechno zničila, fotbalový klub víc neexistuje a ve vesnici se žádný sport netrénuje.“ Po druhém dědečkovi zdědil lásku ke včelařství. Jde o další jeho velkou lásku. Spolu s manželkou mají v Lončarici nedaleko Hrubečného Pole ranč, kde mají více než sto úlů. Spolupracuje s místní střední zemědělskou školou, kde často přednáší a organizuje odborné vzdělávání pro včelaře. „Abychom toho neměli málo, tak máme včely i u mých rodičů v Lice, kam o víkendech jezdíme,“ zasmála se Mandica a vysvětlila, že chce, aby všude byl pořádek, aby rostly květiny a bylo čisto jak doma, kde mají i pejsky i kočičky, tak na ranči, kde se musí sekat tráva… „Snad nikdy nejsme doma, jsme v práci, v Lice nebo v Lončarici. Je tam překrásná příroda, naše včely a klid. Celé léto máme hodně práce. Často se mi stává, že jsem hrozně unavená, ale spokojená. My dva nikdy nemáme dlouhou chvíli,“ řekla Mandica. Zvonko je aktivní i v hrubečnopolském včelařském sdružení Maslačak. Třetím rokem je vedoucím sdružení včelařů Bjelovarko-bilogorského županství. Obě sdruženívelmi dobře fungují a svědčí o tom i fakt, že se med z Hrubečnopolska prodává na německém trhu. Před dvěma lety byli i v České republice, kde se seznámili se získáváním medu a vyměnili si zkušenosti. „I v zádruze je hodně práce a plánů. Doufejme, že se nám splní,“ dodal Zvonko. Mandica ještě pozdě večer spěchala na terén, protože měla noční službu.
A. M. Štrumlová-Tučková/amšt

Read 568 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 26 2022

V Jednotě číslo 26, která vychází 2. července 2022, čtěte:
- Svaz Čechů udělil odměny a uznání úspěšným žákům a učitelům
- Kaptolští oslavili Den české kultury a Den otevřených dveří
- I žáci českých škol na udělení Oskara vědomostí v Záhřebu
- Daruvarská Holubička na folklorním festivalu v Přerově
- Hasiči z Dolan na setkání ve Všeradicích v České republice
- O tajemníku Československého svazu Stanislavu Veselém
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti