Jak hodnotíte svůj rok a půl dlouhý mandát českého učitele v krajanském prostředí? Jste spokojen?
Jsem a nejsem. Je pravda, že z mnoha věcí, do kterých jsem se pustil, mám dobrý pocit. Myslím, že se podařily, tedy pokud tak mohu posuzovat z reakcí lidí, kterých se týkaly. Ale je tu hodně věcí, které bych teď udělal trochu jinak, a myslím, že by to dopadlo lépe. V krajanském prostředí se každý učitel tak rok učí a pak se teprve může rozjet naplno, a k tomu jsem bohužel neměl příležitost. Chtěl jsem dokončit ještě některé projekty, ale nedá se nic dělat, bude to na mých nástupcích.
Každý z učitelů, kteří zde působili, zanechal určitou stopu, na kterou se nezapomíná. Jak vypadá ta vaše?
Také si myslím, že lidé kolem mě oceňovali, že se práce českého učitele nemusí dělat jen formálně. Našel jsem si tu cestu k mnoha lidem a myslím, že i oni ke mně. Ale to je spíš stopa, která natrvalo zůstane ve mně. Poslední věc, na které jsem s krajany pracoval, byl letní tábor Krušnohor. Myslím si, že se povedl, i když mě stál víc sil, než jsem si původně představoval. Spokojené děti byly ale dostatečná odměna za toto snažení. Zorganizovat takovou věc bylo náročné a musím opravdu upřímně poděkovat Jaromíru Vrabcovi, Tině Varatové, Libuši Stráníkové a Vladimíru Bílkovi, bez jejichž pomoci by se tábor neuskutečnil.
Působil jste mezi Čechy v Latinské Americe a v Chorvatsku. Můžete nějak porovnat tyto dvě vzdálené české komunity?
O život českých krajanů se zajímám od své první cesty mezi krajany v Brazílii v roce 1991. Poznal jsem komunity v Rumunsku, Srbsku, Argentině, Paraguayi, Chorvatsku, ale také v Chile, Peru, Equadoru nebo na Kubě. Jako učitel jsem působil v Argentině, Paraguayi a Chorvatsku. Každá česká komunita je něčím charakteristická, něčím se od těch dalších liší. Ta paraguayská je zajímavá tím, že Češi zde mluví třemi jazyky, česky, španělsky a indiánským jazykem guarani. V argentinské menšině najdeme největší české farmáře a chorvatská menšina je zase ze všech nejlépe organizovaná a nejvíce, především mladých lidí, zde mluví dobře česky. Jinde ve světě mají právě mladí s češtinou často problémy. Myslím si také, že čeština jako jazyk má dlouhodobou šanci na přežití právě v Chorvatsku.
Byl jste tady s celou svou rodinou, a protože jste oba s manželkou velmi společensky založeni, určitě jste navázali kontakty, které přetrvávají.
Myslím, že ano, oba jsme zde našli přátele a věříme, že se s nimi budeme alespoň občas setkávat a díky internetu budeme i natrvalo v kontaktu. Přestože jste v Chorvatsku byli poměrně krátce, snažili jste se hodně cestovat. Je něco, co na vás zvlášť zapůsobilo? Paradoxně to nebylo Chorvatsko, ale země kolem. Návštěvy Kosova, Vojvodiny, Srbska, Bosny i Maďarska pro mne byly velmi poučné. Jsem geograf a mám rád historii, tak to byla opravdu živná půda pro nové informace. Samotné Chorvatsko jsem si také zamiloval, poznal jsem mnoho zajímavých míst v Istrii, v Dalmácii i ve Slavonii. V poznávání mi moc pomohly hovory s českými učiteli Zdravkem Palavrou a Krešimirem Špraljou, kteří mi pro mé poznávání poskytli mnoho zajímavých tipů a informací. No a Daruvar, ten se stal mým druhým domovem.
Jak vidíte budoucnost české menšiny v Chorvatsku a jejího školství? Máte pro nás nějakou radu?
Myslím si, že role české menšiny je v dnešní „rychlé“ době trochu na rozcestí. Zdá se mi, že pro mnoho lidí je pohodlnější být spíš Chorvatem, než Čechem. Je to škoda, že si mnoho zdejších Čechů neuvědomuje svou výjimečnost. Češi jsou velmi pracovití a dvojjazyčné prostředí jim dává větší šanci se uplatnit. Myslím si, že pro udržení a rozvoj českého školství je důležitější motivace učit se česky a poznávat české kulturní a společenské prostředí, než snaha o stoprocentní češtinu. Motivace mladé generace, aby měla chuť se česky učit a česky mluvit. Jednou z cest je trvalý a častý kontakt s lidmi, žáky a studenty v České republice. Těší mě, že jsem zde našel pár lidí, kteří se o to snaží. Hodně práce v tomto směru udělala Jitka Staňová Brdarová, a já věřím, že ji další budou následovat. Nezastupitelnou roli v motivaci učit se česky hraje vydavatelství Jednota a především dětský časopis Koutek. Věřím, že redaktoři ve své práci nepoleví, dělají ji dobře.
Otázky kladla L. Stráníková