Setkání se Šteficou a Zdenkem Křivských z Hrubečného Pole

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Thursday, 16 January 2014

ZE DŘEVA, NITÍ, BAREV A TĚSTA DĚLAJÍ MALÉ ZÁZRAKY
V každém z nás je ukryto nějaké nadání. Někdo umí pěkně kreslit, jiný plést a vyšívat, další dělat z kovů a přírodních materiálů zajímavé předměty. Mnohokrát jsme se setkali s lidmi, kteří mají šikovné ruce a nevědí co je to zahálka. Patří mezi ně i Štefica a Zdenko Křivských z Hrubečného Pole. Výsledkem jejich úsilí jsou malé zázraky ze dřeva, nití, barev a těsta.

Dozvěděli jsme se, jak se jejich malá umělecká dílka rodí, proč se do jejich zhotovování pustili a co to obnáší.
Zdenko je v řezbářství samoukem, nikdo ho tomu nikdy neučil. S opracováním dřeva měl zkušenost jeho děda Vencl, táta Josef a strýc Ludva – dělali dřeváky. Ty se kdysi na vsi nosily. Zdenka k řezbářství původně přivedla nutnost, ale časem se mu práce se dřevem zalíbila. „Chtěli jsme si s manželkou postavit v Hrubečném Poli dům, a na to jsme potřebovali hodně peněz. Kvůli tomu jsme se rozhodli najít si k zaměstnání ještě něco, z čeho bychom měli užitek, ale aby nás to zároveň bavilo,“ rozpovídal se Zdenko. Ukazoval nám přitom věci převážně z ořechového dřeva, které je podle něj nejlepší. Vázy, různé drobné předměty, včetně dřevěných vajíček, vynikají pravidelným zdobením, na které, jak zdůraznil, potřebuje několik druhů dlát. „Manželka se naučila pracovat s dřevem v Nové Kapele u svého bratra, kde se dovednost dělání dřevěných předmětů přenáší z kolena na koleno.“
Manželé Křivských spolupracovali s mistrem Josipem Selašem z Badljeviny, který vyhledával zručné řezbáře na zdobení dřevěných věcí. „Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let to byla taková malá manufaktura – jedna skupina dřevo obráběla na soustruhu, druhá ho vyřezávala (do ní jsme patřili my) a mistr Selaš si je sám lakoval. Vše bylo určeno pro turisty u moře, kde měl prodejny.“ Zdenko se narodil před šedesáti třemi lety v Končenicích. Jeho rodiče Emilka a Josef pečovali o hospodářství a velký vinohrad, zabývali se prodejem vína a kořalky. Po osmiletce, kterou vychodil v Končenicích, pracoval osmadvacet let v mlékárně Zdenka, původně v sušárně syrovátky, posledních deset let před důchodem jako vrátný. Se Šteficí ze Stražance se seznámil ještě v končenické škole. Osud tomu chtěl, aby si padli do oka až na zásnubech Zdenkovy sestřenice ve Stražanci. Po čase se vzali, nějakou dobu žili v Končenicích a poté, co Štefica dostala práci v továrně nábytku Gaj v Hrubečném Poli, se zde i usadili. Firma ji poslala do večerní školy, aby se vyučila truhlářství. Po základní škole totiž kvůli rozvodu rodičů neměla možnost studovat. Peníze, které potřebovali na stavbu domu, si vydělávali všemi možnými způsoby. Jedním z nich bylo již zmíněné řezbářství. Když ale v osmdesátých letech už dřevěné suvenýry nešly tak dobře na odbyt, byli nuceni hledat další zdroj výdělku. Tenkrát to ještě šlo, ale v současnosti nejenže nic nefunguje jak má, ale bez potřebné dokumentace a povolení nic nelze prodávat. „Určitou dobu jsme se zabývali líhnutím kuřat všech druhů drůbeže – hus, kachen, japonských křepelek... Během čtyř let jsme si pořídili šest inkubátorů a kuřata dodávali jednomu navrátilci z Chile.“ Když ani kuřata nešla na odbyt, pustili se do pletení ozdobných košíků, čemu se naučili od souseda, a jeden rok jim to vycházelo. Po roce bohužel košíčky přestaly být atraktivní. Když Štefica v roce 2001 v šestačtyřiceti letech dostala výpověď, začali Křivských organizovat svatby, včetně vaření a pečení cukroví a dortů. Naše hostitelka proto absolvovala tříměsíční kurs pro cukráře a kuchaře.
Během domovinské války se Štefica uklidňovala ručními pracemi. „Byla to pro mne terapie. Háčkovala jsem vlastně ze strachu. Naučila jsem se to od sousedky a pak jsem si sama z časopisů vybírala veselé, převážně květinové vzory.“ Od té doby udělala mnoho ubrusů a deček. K háčkování přibylo během času i vyšívání zlatou nití (zlatovez). To se naučila v roce 2003 na kursu organizovaném hrubečnopolským Centrem pro kulturu (CIK). Zaujaly ji motivy slavonských lidových krojů. „Je to hodnotná, ale i drahá ruční práce. Ke zhotovení jen jednoho centimetru výšivky musíte stokrát píchnout jehlou. Vyšívací nitě jsou nákladné, jedna špulka stojí čtyři sta kun.“ Přestože výšivky nemá komu prodat, protože dnes, kdy je krize, na to lidé nemají peníze, zaujalo vyšívání zlatou nití také manžela. „Všechny výšivky, které jsme spolu udělali, jsme už třikrát vystavovaly, byla o nás dokonce reportáž na kutinské televizi NET.“ Štefica nám ukázala i osmdesáticentimetrovou panenku, oblečenou do kroje z okolí Đakova. Sama ho ušila a vyšila. Panenka je uschovaná ve zvláštní skleněné vitríně a několikrát už byla k vidění na výstavě sýrů v Hrubečném Poli a na akci Kupujmo Hrvatsko v Bjelovaru. Kromě již zmíněných dovedností Štefica také maluje, zdobí skleněné lahvičky a hedvábí a aranžuje květiny k různým příležitostem.
Manželé Křivských vyjádřili přání vystavit své práce na českých dožínkách, aby ukázali, s čím se zabývají. Je až kupodivu, kolik krásných věcí tito na pohled obyčejní lidé dovedou udělat. Jejich dovednost a vynalézavost by pro leckoho mohla být vzorem. A. Raisová/ar

Končenice, Zdence a Hrubečné Pole na starých fotografiích a filmech
„V mládí jsem se zabýval fotografováním. Měl jsem pár fotoaparátů, blesk, sušičku a fotolaboratoř na černobílé fotografie. Bylo mi líto negativy vyhodit, proto jsem si je schoval na památku. Jsou na nich zachyceny události, stavby a lidé, kteří už tady nejsou,“ s trochou nostalgie se zmínil Zdenko. Byl prý mile překvapen, když o jeho šest tisíc snímků projevil zájem jeho synovec Olda Petržálek z Končenic a začal je postupně uveřejňovat na internetu. Na stránce www.fotostrikan.com.hr je nyní k vidění asi šest tisíc jeho fotografií. Umožnil tak zájemcům, aby si připomněli doby dávno minulé. Přírodu, lidi a zajímavé události – pokládání základního kamene a stavbu zdeneckého kostela, pokrývání střechy hrubečnopolského kostela – natáčel Zdenko kamerou. Možná i tyto materiály budou jednou podkladem pro nějaký dokumentární film.

Read 686 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti