Představujeme vám všestranou ženu z Lipovce se dvěma zálibami

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Friday, 24 January 2014

ŠITÍ A PEČENÍ - VELKÉ LÁSKY KRAJANKY MILUŠKY
Měla by každá žena umět péci koláče a šít, anebo tato otázka patří do dob minulých? Mají dnešní moderní ženy a manželky čas na věci, které kdysi byly základní? Pro odpověď jsme si zašli ke krajance Milušce Hanzlové, rodačce z Daruvarského Brestova, o které víme, že obě tyto dovednosti perfektně ovládá. Do práce chodí péct cukroví a doma hodně šije. Zajímalo nás, jestli je to namáhavé anebo je to naopak něco, co člověka uvolňuje. Miluška tvrdí, že v obou případech jde o práci jako každou jinou – především zodpovědnou. Důležité je umět ji dělat a mít ji rád.

 

Miluška v Brestově a Končenicích vychodila základní školu. Spolu s bratrem Vládou Gelerem tancovala v besední taneční skupině. Krásné vzpomínky má z dožínek v Dežanovci: „Snad všechna mládež kdysi chodila tancovat, nejvíce ze všeho nás bavily společné zájezdy na dožínkové slavnosti.“ Miluška se provdala do Lipovce. Spolu s manželem Slávkem měli dvě děti, které jsou dnes dospělé a mají své rodiny. Dcera Vlatka je vychovatelkou a provdala se do matčiny rodné vsi – Brestova; dnes s manželem a dětmi žijí v Daruvaru. Syn Dario zůstal v Lipovci, kde se mu líbí stejně jako rodičům. Žijí spolu v rodinném domě, na stejné adrese.
Miluška tvrdí, že Lipovec patří mezi pokrokové vesnice, kde mladí lidé zůstávají. Tato osada je v krajanské komunitě známá podle toho, že se do ní každoročně koncem března sjíždějí divadelní ochotníci z široka daleka na dvoudenní divadelní maratón. Miluška ji vidí i z jiné perspektivy: „V našich Besedách je hodně aktivních členů, ale většinou si lidé všímají jenom těch, kteří se objevují na jevišti: tancují, zpívají nebo hrají divadlo. A co my, kteří na jevišti nejsme vidět? Existujeme vůbec? Víte, chybně vyslovenou větu nebo špatně zazpívaný tón ještě nějak odpustíme, ale co s večeří, která se připálila? To by asi nešlo,“ zažertovala Miluška. V lipovecké Besedě je víc než patnáct let hospodyní. Svůj spolek a jeho vedení v čele s Drahuškou de Bonovou si velice chválí. O Drahušce se vyjádřila jako o schopné organizátorce. Všichni kolem ní tvoří výborný tým, ve kterém nikomu není těžké pro spolek cokoli udělat. Nejdůležitější je dobrá organizace a potom už všechno klape.
Když se Miluška do Lipovce provdala, byla bez zaměstnání. Přesto měla práce plné ruce. Dokud děti byly malé, pekla doma cukroví a koláče. A také šila. S Anežkou Pokornou vařila na svatbách a snad žádný Silvestr se bez tohoto dovedného týmu neobešel. „Před několika lety mě pozvali do pekárny Imako, jestli bych nechtěla pracovat u nich. Já jsem váhala, myslela jsem, že to nedokážu a že jsem na to už dost stará. Syn Dario mě přesvědčil, abych to zkusila. Poslechla jsem ho a jsem spokojená. Brzy jsem si zvykla a pracuju tam ráda. Mou druhou velkou zálibou je šití. Naučila jsem se to v mládí. Už v roce 1973 jsem si pořídila šicí stroj a nejdřív jsem se zapsala do kursu šití. Byl určený těm, kteří chtějí nejen sobě, ale i svým blízkým udělat radost něčím vlastnoručně ušitým, těm, kteří se chtějí věnovat šití jako krásnému tvořivému koníčku anebo těm, kteří se chtějí oblékat podle vlastního vkusu. Tehdy jsem kupovala hodně časopisů a objednávala katalogy z ciziny, převážně z Německa, protože u nás nebyly k  dostání. Mým oblíbeným časopisem byla Burda, ve které byly i přílohy – střihy, podle kterých šiju ještě dnes.“ Jak vůbec švadleny šijí? Kdo se v šití nevyzná, jistě si nedovede představit, že vlastně nejdůležitější je látku dobře nastříhat. Miluška patří mezi ty švadleny, které si skutečně dají záležet, aby každý kousek vyhlížel skvěle. Svědčí o tom i důvěra mnohých spolků, pro které šila kostýmy. „Šila jsem pro krajanské taneční, hudební a divadelní skupiny z Končenic, Střežan, Tréglavy… Snad nejvíce jsem toho ušila pro lipovecké tanečníky, zpěvačky a divadelníky. Co mám dělat, jak jim nevyhovět? Šiju dokonce i šaty pro daruvarské jeptišky, pokrývky na oltář, záclony… Tak se mi zdá, že něco takového už málokdo dělá. Jak rozložím plátno na stůl, vidím, jak to bude vypadat. Ne, není to těžké. Jsem ráda, že jsem zdravá a že mě nic nebolí. Ženy mé generace, se kterými se setkávám, si často stěžují, že jsou nemocné, ale já jsem ráda, že mi nic není a že mohu tolik pracovat. Mohu říci, že se mi šití dostalo pod kůži. Je hodně nádherných a kreativních technik, které mě naprosto okouzlily. Je mi například líto, že jsem se nenaučila paličkovat. Moc se mi to líbí, ale bohužel nemám čas na všechno, co by mě bavilo,“ řekla tato skromná a tvořivá žena. Do budoucna, a hlavně v tomto novém roce, přeje své rodině a zvlášť vesničanům hodně zdraví, aby i nadále byli tak pilní a pracovití. „Důležité je, abychom si rozuměli jako doposud,“ ukončila Miluška rozhovor.
A. M. Štrumlová-Tučková/amšt, archiv

Read 748 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti