Se sládkem Krešou Marićem o perlách z nedávno nalezené pivovarské kroniky

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 12 March 2014

ŽIVOT A ZÁJMY PIVOVARU, MĚSTA A LIDU SE VŽDYCKY PROLÍNALY
Daruvarský pivovar je nejstarší v Chorvatsku. Působí na stejném místě, na kterém ho v roce 1840 vystavěli potomkové zakladatele města, hraběte Antuna Jankoviće. Anebo jinak: Staročeško pivo, vlajková loď pivovarského portfolia, je nejstarší pivní značkou v zemi… Jsou to všeobecně známá fakta, ale existuje i spousta méně známých událostí a osobností z minulosti pivovaru. Některé z nich vyšly najevo, když se nedávno v jistém zapomenutém sejfu objevily matriční knihy zaměstnanců po druhé světové válce. Matrika také dokládá, že nynější sládek Krešo Marić je čtvrtým členem rodiny ze tří generací, který pracuje v pivovaru.

 

„Nejisté ústní podání říká, že jednotliví členové rodiny pracovali v pivovaru i dřív, ale to je třeba teprve vypátrat. Tato matrika potvrzuje, že jsme prozatím čtyři – dědův bratr z maminčiny strany a jeho syn, tatínkův bratr a já,“ utírá prach ze zežloutlých stránek knihy obrovského formátu náš spolubesedník. „Dvě knihy se tady zachovaly náhodou. Nebyly zařazeny do pivovarského archivu, který celý zakončil v archivu státním, když se pivovar v roce 2010 dostal do konkursu. Shodou okolností byly uloženy do sejfu, který jsme otevřeli teprve teď.“ Začalo to s českou větví rodinného stromu, tedy s maminčinou stranou, pokračovalo to s tou druhou. „Třetího října roku 1948 začal v daruvarském pivovaru pracovat můj prastrýc Véna Orct, zatímco tatínkův bratr Vladimír Marić nastoupil v roce 1963. Já jsem tady už plných dvacet let,“ říká K. Marić. „Když se začátkem sedmdesátých let minulého století pivovar stal součástí společného podniku s pivovary Záhřeb a Karlovac, byl zahájený velký investiční cyklus. Jeho výsledkem bylo zvýšení z třiceti tisíců na dokonce tři sta tisíc hektolitrů piva ročně, na němž se ve značné míře podílel můj strýc Vladimír Marić.“ Byl profesorem vaření piva na technologické fakultě v Záhřebu, a vystudoval díky stipendiu daruvarského pivovaru, kterému tím způsobem splatil dluh. „Poněvadž začala působit průmyslová sladovna v Nové Gradišce, nemusel pivovar dělat slad. Svoji sladovnu zrušil, a na jejím místě vystavěl novou velkou varnu. V rámci projektu vzniklo šest nových fermentorů, nová kotelna a chladící zařízení.“ Byla to doba velkého rozkvětu pivovarnictví a stojí za zmínku, že v tom desetiletí byly vystavěny pivovary v Osijeku, Koprivnici, Buzetu a Splitu…
Ale vraťme se k matriční knize. „Josip Nikolić se narodil v Sremské Mitrovici a do Daruvaru přišel v roce 1948 ze Záhřebu jako technolog a technický ředitel. On jediný měl takzvaný gradir, totiž hustoměr, nástroj na měření stupňovitosti mladiny, a protože se každých šest hodin dávala nová várka, musel vždycky přijít do varny a vyměřit ji. V pivovaru mu říkali Bau-Bau. Žil na pivovarském dvoře v dělnických bytech poblíž řeky Toplice. V noci se neoblékal, ale přicházel v pyžamu a v bačkorách ze tmy, jen znenadání vpadl. Byl nedotknutelným vládcem pracovního procesu v pivovaru, bez něho se vaření piva nemohlo obejít. Všechno měl v hlavě, nic neměl zapsané. První popis technologie vaření piva jsem zpracoval já v roce 1995, do té doby nebyly psané receptury a tajemství vaření znal jen jeden člověk, vrchní sládek, který své znalosti přenášel na svého následníka. Technologií tedy ovládala jediná osoba, pivo vařili jenom tři. Kromě něj byl ještě vedoucí stáčírny a několik dalších dělníků, kteří měli svá pracovní místa. Všichni ostatní přišli ráno do vrátnice a Nikolić je rozmisťoval po pracovištích pro ten který den.“
Z knih lze vyčíst i nomenklaturu povolání v pivovaru. Ledaři se například starali o zásobu ledu a dřevěné sudy obkládali kostkami ledu, aby zajistili odpovídající teplotu. Vzhledem k tomu, že sklad byl obrovský, než obložili ledem poslední sud, ten první už začal tát, takže to byla práce sisyfovská, nekonečná. Podobně tomu bylo s větráním sladu, který se skladoval na podlaze a musel se často obracet, což se dělalo ručně. Sudy se také dělaly v pivovaru. Po každém použití se sud musel důkladně vymýt a znova vysmolit, takže bylo třeba mít mnoho různých řemeslníků. „Vedle jména Vinka Voborského, známého i jako Vinko Lozić, je zapsáno, že je kočím. On byl svého druhu dispečer, rozvážel po městě sudy piva a dřevěné bedny s litrovými pivními lahvemi. Byla to práce těžká i náročná. Vinko byl u lidí oblíben, takže jeho pohřeb byl jeden z největších vůbec. Pohřební průvod vyšel ze dvora pivovaru, doprovázen pivovarskou sirénou, vůz táhli pivovarské koně. Když Vinko rozvážel pivo, stávalo se, že usnul na voze, ale protože koně znali všechny punkty na své cestě, neomylně zastavovali u každé hospody, a hospodští si svoje pivní sudy z vozu sundávali sami,“ vzpomíná sládek Krešo.
„Byl u nás zaměstnán i Antun Vončina, jeden z prvních zdejších homebrewerů, tedy domovarníků, domácích vařičů piva. Polovinou osmdesátých let s ním dělal interview i proslulý televizní moderátor Oliver Mlakar. Představil ho jako člověka, který si doma sám vaří pivo. Kromě piva vařil Vončina i skvělý holubí guláš. Jak vyprávěl můj předchůdce, často ho zastihli s vyhrnutými rukávy, jak oškubává holuby a polévá je vařící vodou.“ Holuby chytal na půdě bývalé staré varny. Tam se sušil slad z ječmene, a to velké množství vyklíčeného zrní nebylo možné ochránit před hejny holubů… Pivovar kdysi žil bohatým a různotvárným životem, dýchal plnými plícemi, a s ohledem na to, že je uprostřed města, přímo na náměstí, celé město žilo spolu s ním. „Život a zájmy pivovaru, města a lidu se vždycky prolínaly, vždycky to byl jeden organismus,“ říká Krešo Marić. „A pracovalo se plnou parou. Během dlouhé letní sezóny se dělalo každou sobotu a každou neděli, pivo se vařilo doslova každodenně, žilo se v pivovaru a s pivovarem, takže se v něm stravovalo, v něm probíhal i zábavný a společenský život.“ Konec konců měli i pivovarskou kapelu pojmenovanou Gambrinus, podle tehdejší hlavní pivní značky. Jménem Staročeško bylo tehdy nazýváno speciální sedmnáctistupňové pivo, a vařilo se i tmavé svrchně kvašené pivo typu porter. Jednou z výnosných činností pivovaru byla i prodej mláta, které bylo vedlejším produktem vaření piva, a považovalo se za vynikající krmivo pro dobytek. V pivovaru byl člověk z továrny krmiva ve Velkých Zdencích, který mláto prodával a fronta traktorů čekajících na mlátové krmivo, se vytvářela snad ve všech městských ulicích. Další vedlejší činností byla výroba elektrického proudu, který byl i součástí oficiálního názvu podniku (Daruvarska dionička pivovara i munjara – Daruvarský akciový pivovar a elektrárna), a z neprodaného piva se vyráběly lihoviny… Každá stránka kroniky vypraví nějaký příběh. Všechny by se jednou měly stát součástí budoucího pivovarského muzea s multimediální prezentací, dobovými fotografiemi, dokumenty a artefakty. Do té doby sládek Krešo Marić plánuje celý obsah připomenutých matričních knih převést do digitální podoby, která umožní prohlížení a filtrování údajů. Tak se jistě vynoří další příběhy z minulosti pivovaru, ke kterým se zase jednou vrátíme.
M. Pejić/mp a archiv

Read 886 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti