Jak jste se vlastně ke krajanskému vysílání dostala?
Bylo to čirou náhodou. Do zahraničního vysílání Českého rozhlasu jsem přišla jako úplný nováček. Ředitel mne požádal, abych se ujala rubriky, které teď říkáme Češi v zahraničí. Netýká se pouze krajanů, ale také emigrantů a exulantů; mezi tím je jistý významový rozdíl. Pro mne to byla velká výzva. Skutečně musím přiznat, že jsem se začala krajany zabývat s velkým zájmem a dosud mne neopustil. Zaujala mne pozoruhodná krajanská historie jak vcelku, tak každý jednotlivý osud. Jsou to někdy velká dobrodružství, o kterých bychom mohli vyprávět hodiny a hodiny.

Češi v cizině se dnes dělí do dvou velmi odlišných skupin – na krajany a exulanty. Můžete vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl?
Uprchlíci čili exulanti v roce 1948 i 1968 utíkali z totalitního Československa někdy za velmi dramatických okolností. Takzvaní krajané jsou potomky českých vystěhovalců, kteří odcházeli často už v polovině devatenáctého století do Texasu, do Chorvatska, do Banátu, na Ukrajinu, do Polska. V Československu se o českých krajanech málo mluvilo, protože by se muselo mluvit i o exilu, a o tom bývalý režim nerad slyšel. Proto ani historie českých vystěhovaleckých vln v letech 1848 až 1860 nebyla v Čechách příliš známa. Přitom podle hrubých odhadů žije po celém světě milion nebo možná i milion a půl lidí, kteří mají české kořeny. Na desetimilionovou zemi to není málo.

Zdá se, že ani tyto dvě skupiny Čechů v zahraničí o sobě moc nevědí...
Já o tom hodně přemýšlím. Co vlastně celý ten český exodus znamená, a jak se historie a politika posledních dvou století a zejména posledních desetiletí na nich podepsala. Rozdíl mezi nimi se může zdát propastný, protože české komunity, na západě a na východě, žily v naprosto odlišných politických, ekonomických, sociálních i kulturních podmínkách. Možná to jediné, co je spojuje, je čeština. Lidé na západě se museli přizpůsobovat jiným okolnostem a museli si prosazovat svůj život, své životní podmínky v poměrně tvrdém konkurenčním prostředí. Formovalo je to trochu jiným způsobem, jsou poměrně asertivní, to znamená - umí se ozvat a prosadit. Lidé na východě byli vystaveni tvrdým podmínkám v politickém i ekonomickém smyslu. Myslím třeba na Ukrajinu, kde ve třicátých letech za hladomoru umíraly spolu s ostatními tisíce Čechů. Prožívali tam celou totalitní éru. Samozřejmě, že se to na nich podepsalo, mají dnes jiné zájmy. Měla jsem možnost seznámit se s řadou lidí, žijících v jižní nebo jihovýchodní části Evropy a řekla bych, že dnes už žijí, myslí a jednají daleko sebevědoměji a v mém pojetí moderněji než tomu bylo ještě řekněme před patnácti dvaceti lety. I v tomto ohledu se svět globalizuje a sbližuje. Myslím si, že se v poměrně krátkém časovém horizontu mohou tyto rozdíly dost setřít. Je to vidět hlavně u mladých lidí, kteří dnes už mají v podstatě stejné nároky na vzdělání, na znalost jazyků, na cestování, jako měli před dvaceti lety mladí Češi žijící v exilu na západě.

Navštívila jste hodně krajanských komunit?
Není to zase tak velký počet. Hodně znalostí se mi podařilo získat i díky tomu, že jich hodně jezdí do Česka, a já se s nimi setkávám tady. Ale v Evropě jsem s výjimkou Skandinávie měla příležitost poznat krajany všude. Byla jsem na několika místech na Ukrajině, v Rusku... Nedostala jsem se do vzdálených zemí na dálném východě, nebyla jsem ani na americkém kontinentě, kde v Kanadě, Spojených státech i v Latinské Americe žijí velmi početné komunity. Ale díky tomu, že oni velmi často přijíždějí sem, mám hodně informací o tom, jak tam žijí.
V Daruvaru jste byla už několikrát, ale poprvé na dožínkách. Jaký jste z nich měla dojem?
Připadala jsem si jako na některém z českých folklorních festivalů. Já totiž už dva roky připravuji pro Radio Prahu také pravidelné folklorní pořady, takže objíždím české a moravské folklorní festivaly. Mohla jsem tedy srovnávat. Byla jsem překvapená jejich rozsahem. O dožínkách v Chorvatsku jsem hodně slyšela, a vždycky hodně chvály. Přesto mě překvapilo, o jak rozsáhlou akci jde, kolik lidí je zapojeno. Průvod je zřejmě specialita vašich dožínek. Udělala jsem o nich docela velký pořad, takže se o daruvarských dožínkách dozvěděli i v Číně a v Americe...
A na závěr – v čem vlastně spočívá zachování identity Čechů, kteří žijí v zahraničí?
I když jsou mezi těmi dvěma komunitami Čechů, na západě a na východě, vlastně exulantů a krajanů, velké rozdíly, ukazuje se, že to, co je spojuje kromě češtiny, jsou právě folklorní tradice. U Čechů v Chorvatsku je důraz na folklorní tradice pozoruhodný. Také Krajanský folklorní festival v Praze ukázal, jak je folklór podstatný a důležitý. Stačí připomenout folklorní soubory z ukrajinských vesniček, kde žije všeho všudy sto padesát Čechů, z toho stovka je členy folklorního souboru. Přitom mají velmi dobrou úroveň. V budoucnu by možná bylo třeba propojit dvě velké akce, které se v České republice pořádají pro zahraniční Čechy, myslím na Týden zahraničních Čechů a Krajanský folklorní festival. Už proto, aby se tyto dvě české komunity mohly o sobě dozvědět víc. L. Stráníková/ls